"Asi jsem se nikdy zcela neztotožnil s tím, že jsem dirigent. Hudba mě k sobě přitáhla, ale neznamenala pro mě všechno. Spíš se cítím jako soukromá osoba, které se dirigentská dráha jaksi přihodila," říká.
Miluje jazz, Prahu a český venkov, svou rodinu, společnost přátel a chytrých žen, ale i literaturu, dobrá auta a dobré víno. Navzdory všem poctám a vyznamenáním, jichž se mu v umělecké kariéře dostalo, se zdá, že si uchoval nadhled.
K české hudbě mě dotlačili
Když v roce 1986 nastudoval s liverpoolskými královskými filharmoniky Sukovu symfonii Asrael, zvedla se nejprve v Anglii a posléze i v Americe vlna zájmu o Sukovu hudbu. Stejně objevné byly později komplety skladeb Vítězslava Nováka v provedení s BBC Philharmonic orchestra. Tolik slova kritiků.
Libor Pešek říká, že tak jednoznačně kladný ohlas ho tenkrát až zaskočil: "Jsou to rozsáhlé partitury. Kompozičně náležitě složité, a přitom ještě plné svůdně krásné hudby. Česká moderna je silná a živá záležitost!" O umění Josefa Suka a Vítězslava Nováka, jež pomáhal západnímu světu objevovat, mluví s vášnivým zaujetím. Když se ho však zeptáte, zda je tedy česká hudba jeho hlavní specializací, razantně se ohradí.
Vždycky si zakládal na šíři repertoáru, jenž obsáhne klasické období stejně jako 20. století. "V Liverpoolu jsem hned úvodem řekl, že budu-li tam dirigentem, nebudu preferovat naši hudbu. Koneckonců přede mnou tam působil rakouský dirigent, který nastudoval mnoho z české klasiky. Jenže jsem nevěděl, že část anglického publika má velký přehled. Už za pár měsíců jsem dostával dopisy typu: Proč nehrajete Novákovu Bouři nebo Fibichovu třetí symfonii? Prostě mě k české hudbě dotlačili."
Za deset let, které Libor Pešek strávil v Anglii ve funkci šéfdirigenta a uměleckého ředitele Královského liverpoolského filharmonického orchestru, nastudoval mimo jiné skladby Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetany, Suka či Nováka. Sklízel aplaus v Anglii i při častých turné, jež podnikal po celém světě.
Na začátku byl jazz
"S mým liverpoolským orchestrem jsme se nikdy nedostali do konfliktu. Byli jsme k sobě nároční, to ano, ale džentlmenští. Celý život jsem pochyboval, jestli je to ve velkém orchestru vůbec možné. Na tango musí být dva - to zřejmě platí," řekl novinářům Libor Pešek, když se v roce 1997 loučil s hudebním tělesem, jež mu přineslo světovou popularitu.
Kdyby jeho slova slyšel třeba Václav Smetáček! Někdejší Peškův učitel na pražské Akademii muzických umění by asi nevěřil, jak se ten sebevědomý mladík změnil. Někdejší rebel si dnes dokonce pochvaluje bezkonfliktní vztahy.
Libor Pešek se při narážce na svou bouřlivou minulost usměje: "Dirigent Smetáček si se mnou užil své, ale posléze se stal mým fandou a já jeho milujícím žákem. Ale nejdřív jsem musel dospět. Jak jsme bývali kritičtí ke svým učitelům a kolegům! Kde se v nás brala ta suverenita? U mě to byla asi nejistota, kterou jsem tím maskoval."
Od dětství hrál dobře na piano, ale před dirigentský pult ho prý přivedla až pubertální touha po zviditelnění. A ještě - jazz. První swingovou kapelu založil v šestnácti na gymnáziu. Nazval ji vzletně Orchestr Libora Peška a sám hrál na trombon. Na ten si vydělal v létě roku 1948 na stavbě domů v Zelené ulici v Praze 6, kam se nechal najmout jako přidavač.
"Za jak dlouho se člověk naučí hrát na trombon? To je otázka neomalenosti. Mně tehdy stačilo pár týdnů. Ostatně všechny začátky jsou vzrušující, ale naučit se něco pořádně trvá zbytek života."
Musíte mít touhu!
Orchestr Libora Peška swingoval nejprve po různých sokolovnách v Dejvicích a nejbližším okolí, posléze expandoval do centra Prahy. "Vracíval jsem se domů někdy až k ránu a maminka vždycky čekala. Hrozně mi vadilo, že se o mě bojí," vzpomíná dirigent.
"Nebyla příliš nadšená tím, že chci být profesionálním muzikantem. Dnes jí hluboce rozumím a jsem šťastný, že ani můj syn, ani nikdo z vnoučat nemá tu zoufalou touhu. Ano, chcete-li dělat to ošidné povolání, musíte mít zoufalou touhu! Člověk ztrácí kus dětství, cvičí a cvičí, k něčemu se upne, a když se to pak nepovede, zřítí se některým svět. Nebo to vidím příliš dramaticky?"
Svůj úspěch vysvětluje spíše shodou okolností, štěstím, touhou po přesnosti a hudební kázni. Tu potřebu mu prý vštípila jeho učitelka klavíru. "Jsem dost pomalý, nebystrý, a tedy nepohotový, z čehož vyplývá, že se musím podstatně víc připravovat. Ta příprava je zdlouhavá a nezáživná, ale strach mě žene. Celý život se potýkám se svou leností a pohodlností."
První komorní ansámbl - Komorní harmonii - založil na konci padesátých let a poprvé okusil skutečný úspěch. "Byl to malý zázrak. Živil jsem se tenkrát jako korepetitor baletu v Plzni a posléze v Národním divadle, ostatní muzikanti hráli v různých orchestrech a společně jsme se scházeli, protože jsme chtěli mít z hudby něco víc. Během dvou tří let jsme nahrávali gramofonové desky a pozvalo nás Pražské jaro. Ale nejlepší byla matiné v Divadle Na zábradlí. Vládla tam skvělá atmosféra, lidi na nás chodili jako do kostela."
Emigrovat? Nedokážu
První nabídku na zahraniční angažmá dostal v roce 1969 z Holandska. Bylo to jeho první šéfdirigentské místo a vůbec první práce s cizím hudebním tělesem, v cizím jazyce i prostředí. Dnes považuje šestileté angažmá u Frysk Orchest za užitečné období.
"Odjížděl jsem z Prahy v den, kdy měl pohřeb Jan Palach, a je pravda, že jsem tehdy připouštěl možnost, že se už nevrátím. Jenže když nadešel okamžik definitivního rozhodnutí, zjistil jsem, že to nedokážu."
Následující roky pendloval Libor Pešek mezi Amsterodamem, Prahou a Pardubicemi, kde také řídil komorní orchestr. Pragokoncertu odváděl - jak říká - krvavých osmdesát procent ze svého devizového platu. Byla to prý jediná daň, kterou musel za svobodu pohybu zaplatit.
"Nikdy mne nelámali do KSČ, nikdy mne neoslovili fízlové. Říkám to otevřeně, protože také neodsuzuju nikoho, kdo nátlak StB nevydržel. Nevím, co bych byl dělal, kdyby zasáhli třeba do budoucnosti mého syna. Měl jsem štěstí, že se mi to nestalo."
Do střetu s komunistickou mocí se dostal jen jednou - v roce 1980. Po jedné sezoně u Slovenské filharmonie ho ministr kultury Válek odvolal a na jeho místo dosadil ruského dirigenta. "Na odpor se postavilo publikum i orchestr. Partajní předáci šli až za ministrem a ten je vyhnal. Prožili jsme několik dramatických dní a nocí, ale dnes jsem koneckonců rád, že mne vyhodili," vzpomíná Libor Pešek. "Ono nám to tak dobře hrálo, že kdybych byl ty tři roky zůstal, asi by se mi těžko odcházelo. Možná by se nekonala ani ta Anglie."
Nechci umřít na pódiu
V roce 1986 mu bylo třiapadesát a přivykl už výhodám "volné nohy". V Praze pracoval jako druhý dirigent s Českou filharmonií, hodně jezdil po světě. Když mu liverpoolští filharmonikové nabídli angažmá, zaváhal: "Být šéfdirigentem, to není jen dělat muziku. Znamená to zabývat se také personálními otázkami a spoustou dalších věcí, které mne příliš nebaví. I když mi posléze moji agenti vysvětlili, že Liverpool je nejstarší orchestr v Anglii, a tedy nebývalá příležitost, šel jsem do toho s jistou nedůvěrou. Že z to bude nádherných deset let, by mne tehdy nenapadlo!"
Někdejší nesmlouvavý pruďas dnes chce ve špičkových profesionálech probudit touhu dobře si zahrát. V Liverpoolu se mu to dařilo, přesto nelituje, že po deseti letech z Anglie odešel. "Jsem pyšný, že jsem to dokázal. Odešel jsem v pravý čas. Byli jsme na vrcholu svých vztahů, doslova v tom nejlepším. Teď už nás mohla čekat cesta dolů a já jsem nechtěl zažít, že jednou přijdu na zkoušku a někdo si poprvé zívne. Na to mi ta skvělá, tvůrčí atmosféra byla příliš drahá."
S liverpoolskými filharmoniky Libor Pešek stále koncertuje a nahrává desky. Vděčí jim mimochodem také za Rytířský řád britského impéria, který mu v roce 1996 udělila královna Alžběta. "Úspěch a uznání mne přirozeně těší, ale hlubší význam tomu v nitru duše nemohu přikládat. Nejdůležitější jsou lidi okolo mě. Potřebuju, aby byli zdraví, aby se jim dařilo..."
Pocit samoty - to je také důvod, jenž ho vedl k návratu domů. Před novináři tehdy říkal, že potřebuje zpomalit, trávit víc času s rodinou, s vnoučaty, číst, anebo jen tak lenošit, scházet se s přáteli. "Nechci pořád prožívat tu malou smrt odjezdů a návratů. Nechci zemřít na pódiu, rád bych se spíš pozvolna vytrácel. Jenže přibrzdit se mi zatím moc nedaří," usmívá se dnes.
Už není ve stálém angažmá a počet koncertů stáhl na třicet do roka, což je asi polovina z dřívějších závazků, ale životní styl Libora Peška se ještě zdaleka nedá nazvat usedlým. A těžko předpokládat, že tomu tak v blízké budoucnosti bude.
|
LIBOR PEŠEK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
