Využil jste někdy coby vyučený nástrojař řemeslo, od kterého jste záhy utekl k divadlu?
Víte, že využil? A dokonce i coby herec ve filmu Správná trefa, kde jsem vrtal kuličku v ložisku. V seriálu Život na zámku jsem zase hrál postavu údržbáře, takže zahrát scény, kde jsem používal nářadí, pro mne byla hračka.
Díky svému talentu jste se dokonce i bez maturity dostal na DAMU. Jak se to tenkrát celé seběhlo?
Ještě na učňáku jsem začal ochotničit a divadlo mě chytlo natolik, že jsem pak pokračoval studiem na Lidové konzervatoři. Vtipné bylo, že jsem byl v ročníku jediný kluk mezi dvanácti dívkami. Skoro všechny spolužačky se později přihlásily k přijímačkám na DAMU a já jim u těch zkoušek nahrával v jejich etudách.
Zřejmě jsem komisi zaujal natolik, že za mnou přišel pan Vicena a nabídl mi, ať to zkusím taky. Dopadlo to tak, že holky se ten rok nedostaly a já nakonec ano, navíc bez maturity. Tu jsem si pak ve třetím ročníku prostřednictvím speciálních zkoušek stejně musel doplnit, abych mohl po absolutoriu získat vysokoškolský titul.
Co na to říkali vaši rodiče?
Moc se jim to ze začátku nelíbilo. Herecký svět měli za svět komediantů s lehkovážným pohledem na život. Tatínek se dokonce vypravil do Karlovy ulice do školy zjišťovat, co to vlastně je ta DAMU a jestli tam opravdu studuji. Později, když přišly první role, začali na mě rodiče být pyšní. Byl jsem totiž široko daleko jediný v našem rodě, kdo se začal věnovat umění.
Odnesl jste si ze školy nějakou zásadní hereckou radu, kterou dodnes máte na paměti?
Jednu dobu nás učil i Felix Le Breux a ten nám vštěpoval hlavně praktické rady. Například to, že vůbec nejdůležitější pro herce je skamarádit se v divadle s uvaděčkami. Jedině ony nás totiž sledují z pozic diváků a mohou zhodnotit, zda je nám dobře rozumět, kde přidat, kde ubrat a tak dále.
Jaké to bylo ve vašem prvním angažmá v Ostravě? Přeci jen je svět herecké teorie něco jiného než realita a tvrdá praxe.
To bylo něco neskutečného. Ve škole jsme totiž byli tak trochu jako v akváriu, hýčkaní a vlastně i hodně chránění před tím, co skutečné divadlo opravdu znamená. Tak je to však i v ostatních profesích. Najednou jsme na vlastní kůži zažili, co je to konkurenční boj nebo názorové či umělecké střety.
Byli jsme hozeni do vody a museli se naučit honem rychle plavat. Měl jsem v té době štěstí, že jsem byl v ostravském Divadle Petra Bezruče jediný mladý herec v souboru, takže jsem v podstatě šel z role do role. Moje ztvárnění mladého Alana v Shafferově hře Equus se pražským lanařům navíc zalíbilo natolik, že jsem dostal hned tři nabídky k přestupu a stálému angažmá. Nakonec jsem se domluvil se Zdeňkem Buchvaldkem, který se mi zdál nejserioznější, a nastoupil jsem do tehdejšího Realistického divadla.
Později jste prošel několika pražskými divadly a poslední roky jste zakotvil v Divadle bez zábradlí Karla Heřmánka. Čím vás přesvědčil on?
V divadle ABC jsme dohrávali slavnou hru Jasminy Rezy s názvem Obraz, a Karlu Heřmánkovi se hra zalíbila natolik, že ji od ABC koupil s tím, že ji bude dál uvádět ve svém divadle. Přešel jsem zároveň s tou hrou a v Divadle bez zábradlí se mi zalíbilo natolik, že mi Karel Heřmánek nabídl role v dalších hrách. Jednu dobu jsem u něj hrál až ve čtrnácti představeních.
Několik vašich her v Divadle bez zábradlí režíroval i Jiří Menzel. Co pro vás znamenalo pracovat s oscarovou legendou?
Jiří Menzel má jednu úžasnou režisérskou vlastnost nebo možná i taktiku. Vzbudí ve vás dojem, že si to vlastně režírujete sám a on vám jen občas nenápadně poradí. Navíc má neuvěřitelný smysl pro gagy, rozpozná je daleko dřív než herci sami.
Pod taktovkou Jiřího Menzela jste mimochodem zkoušel i jistou divadelní zvláštnost, a sice představení na pokračování.
Jsou to vlastně dvě samostatná představení s názvy Každý rok ve stejnou dobu a Další roky ve stejnou dobu. Volně na sebe navazují. Diváci se s postavami mohou setkat i po letech a prožívat s nimi jejich osudy v době, kdy zestárnou. Někdy hrajeme o víkendu dvoják s tím, že odpoledne se hraje jedna hra a večer pak ta druhá. Často se najdou diváci, kteří s námi prožijí obě představení, což je úžasné.
Jednu dobu jste byl divadelně natolik vytížený, že vás potkal kolaps přímo na jevišti. Co se tehdy stalo?
Je pravda, že byly doby, kdy jsem hrál i 32 představení měsíčně, což byl velký zápřah. Ta příhoda se však stala v době, kdy už jsem zvolnil, ale možná ne dostatečně. Přechodil jsem zánět průdušek, dlouhodobě jsem podceňoval pitný režim a když se to pak všechno sešlo, podlomila se mi v představení najednou kolena. Karel Heřmánek okamžitě poznal, o co jde, ihned vyběhl z jeviště a zavolal záchranku. Svojí roli jsem ještě stačil dohrát, ale když jsem přišel do šatny, už tam na mě čekal doktor a odvezl mě do nemocnice, kde jsem si asi čtrnáct dní poležel.
Hereckou noční můrou je prošvihnuté představení. Už jste si ji odbyl?
Už to mám chválabohu za sebou. Stalo se mi to o prázdninách, byl jsem zrovna s rodinou na výletě za Brnem, když mi najednou volá Pepa Carda a ptá se, kde jsem, že hrajeme Blbce k večeři. Jsem totiž známý tím, že chodím do divadla o hodinu dřív, než je nástup, takže jim bylo divné, že tam ještě nejsem. Pepovi jsem přiznal, že jsem si to asi zapomněl poznamenat, a on se mě jal uklidňovat, že se nic neděje, že to ještě stihnu.
To ovšem netušil, že nejsem doma, ale 300 kilometrů daleko. Představení se muselo přeložit na jiný termín. Naštěstí byly prázdniny a šlo to, takže jsem ani nemusel platit ztrátu, což se normálně dělá. Ten příšerný pocit bych už nechtěl nikdy zažít. Doufám, že mám vybráno.
Dobrá čtvrť (2005)
Klauni a vlastenci (1991)
Případ IV. A (1979)
Další noční můrou pro herce je moment, kdy zapomene text. Co vám říká takzvaná herecká „palma“?
Když hrajete v hodně představeních, občas se stane, že znejistíte, zda jste nepřeskočil replikou do jiné hry. S kolegy jsme však tak sehraní, že když se to někomu přihodí, pomůžeme si. Vlastně i to je na divadle krásné, že tam každý večer vzniká úplně jiný a neopakovatelný tvar, včetně reakcí diváků.
Pro televizi jste začal natáčet ještě v období komunistického režimu. Zažil jste někdy na vlastní kůži jeho totalitní tvář?
Zažil, a dokonce hned na začátku mojí herecké kariéry. Natočil jsem seriálovou ságu Postel s nebesy, ve které postavy a jejich potomci procházejí zásadními okamžiky minulého století. Televize se nakonec rozhodla spoustu věcí ze seriálu vystříhat. Celé to vyznělo jako komunistický agitační paskvil.
Po převratu se však kameraman Zaorálek, který ten seriál točil, rozhodl do něj ty vystřihané pasáže vrátit. Nakonec se ukázalo, že filmové pásy při povodních odnesla voda, takže k obnovení příběhu bohužel nikdy nedošlo.
Jedním z vašich prvních seriálů bylo Údolí bílých králů, kde jste měl možnost hrát po boku českých hereckých legend.
I když moje role reportéra byla poměrně malá, bral jsem to natáčení jako jedinečnou příležitost vůbec se k těmto velikánům přiblížit. Pánové Brodský, Bláha, Sovák, Kemr nebo Menšík opravdu na každém kroku potvrzovali to, co se o nich říkalo. Absolutní profesionálové, skvělé osobnosti a bezedné studnice nezapomenutelných historek. Příběh vzácných bílých jelenů pro mě nebyl zase až tak podstatný, jako ta osobní zkušenost.
Byl jste jedním z prvních herců, který hrál v reklamě. O co přesně šlo?
Bylo to ve zlomové době, kdy si lidé mohli začít u Čedoku objednávat zájezdy přes telefon, prostě už nemuseli k přepážce. V dnešní době online obchodování už to může znít směšně, tenkrát to byl velký hit. Režisér pojal reklamu ve stylu známých televizních postaviček Randalla a Hopkirka, dokonce mě a Karla Greifa, který v tom hrál se mnou, nechal nadabovat jejich skutečnými dabéry Petrem Olivou a Václavem Postráneckým.
Herci často tvrdí, že čím zápornější role, tím lepší látka k hraní. Platí to i ve vašem případě?
Já hraji rád všechny typy postav. Ale je pravda, že záporáci poskytují herci větší prostor k uchopení role. Poslední dobou mě režiséři obsazují do rolí vrahů. Začalo to Policií Modrava a pokračuje dalším seriálem, kde je můj vrah opravdu výborná role.
Jak snášíte řeholi seriálové mašinérie? S nástupem na natáčení v brzkých ranních hodinách má spousta vašich kolegů často problém.
Ale vždyť je to kvůli nám, hercům. Produkce se musí přizpůsobit naší vytíženosti, spousta z nás dopoledne zkouší nebo večer hraje, takže není jednoduché sestavit natáčecí plán. Proto se často začíná brzy, aby se herecká sestava vůbec mohla dát dohromady. K té práci ranní vstávání patří, nedá se nic dělat. Problém je spíš jiná věc. Nekonečné seriály mají často tendenci spadat do klišé a překombinovaných linek, kde už se v nich divák nevyzná a jen nad nimi kroutí hlavou. Nejsme bohužel Amerika nebo Španělsko, kde podobná tvorba probíhá na úplně jiné úrovni.
Učíte herectví na muzikálovém oddělení Mezinárodní herecké konzervatoře. Co nejčastěji svým studentům vštěpujete?
Říkám jim, že scénář je jako detektivka, že si musí postavu sami vytvořit a poskládat tak, aby vše dokonale zapadalo. Autor herci v textu přesně nevysvětlí, co a jak má dělat, to už je na něm. Další věc, která je pro mě hodně podstatná, je pokora. Ta často mladým hvězdičkám chybí. Snažím se jim ukázat, že bez ní se daleko nedostanou. Dnes je navíc jiná doba. Divadlo už nemá tak zásadní vzdělávací nebo rebelující roli jako kdysi, mladá generace získává zábavu, informace a poznání hodně z virtuálního světa a to musíme brát v úvahu. Lidé hledají zkratky a na tom je třeba stavět.
Mezinárodní hereckou konzervatoř studuje i vaše nejmladší dcera Zuzana. Potkáváte se někdy coby profesor a žákyně?
Vůbec ne. To bychom asi ani jeden nechtěli, abych ji učil. Zuzka momentálně točí jednu z hlavních rolí princezny ve výpravné pohádce Když draka bolí hlava a já ani přesně nevím, jak se k tomu dostala. Jsem rád, že si svou cestu začala vyšlapávat hezky sama.
