Letos v červnu jste oslavil sedmdesátku. Jaké to bylo?
Nevím, vlastně jsem to ani moc nezaznamenal. Taky co je na tom ke slavení! Takovou menší oslavičku mi ale připravila manželka v Divadle Na Jezerce.
Kromě Jezerky v současnosti hrajete ještě v Divadle Bez zábradlí a během života jste prošel i řadou dalších divadel. Ve kterém se vám líbilo nejvíc?
Máte pravdu, divadlo jsem začal hrát už za totality. Po DAMU jsem nastoupil do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, poté jsem přešel to tehdejšího Státního divadla a pak jsem se přestěhoval zpátky do Prahy a hrál v Realistickém divadle, v Divadle pod Palmovkou, v Městských divadlech – v Komedii i v Ábíčku. Nejbližší je mi samozřejmě to první divadlo, kam jsem nastoupil ještě jako kluk. Už proto, že tam žádný další podobně starý herec nebyl, takže jsem odehrál, co se dalo. Člověk byl mladý, patřil mu svět a bylo mu jedno, jestli je kolem něho „totáč“ nebo není. V tom režimu jsme vyrostli, nic jiného jsme neznali a na to, že je spousta věcí špatně a v nepořádku, jsme přicházeli až časem a postupně.
Když už ty stejné věty říkáte dvacet osm let, tak se třeba přestanete soustředit, mluvíte, mluvíte a najednou si uvědomíte, že si vůbec nejste jisti, jestli říkáte ten správný text, jestli to není třeba z jiné hry.