Zdeněk Polívka vyrůstal ve skromných poměrech. Byl z devíti dětí a rodina neměla na kroužky nebo výlety, jen na základní potřeby. Rozhodně si na to ale nestěžuje. „Neměnil bych. Dalo mi to to nejlepší, co mohlo. Učilo mě to skromnosti, nemohli jsme si nijak vyskakovat. Dělili jsme se. Všechno jsme měřili pravítkem, aby to bylo fér. Rodiče nás vedli k víře, takže mi to přineslo i určitou pokoru,“ říká.
Když mu byly dva roky, u jeho otce se začala projevovat Alzheimerova choroba, a i když se brzy stal ležícím pacientem s plenami a musel být krmen, manželka ho odmítla dát do ústavu a starala se o něj doma. „Když v tom člověk žije, tak vidí, že je to dobrý, dobrý… a pak najednou přestane mluvit. Pral se s tím dlouho, ale ty skoky byly hodně strmé,“ popsal Polívka.
S Luckou nebydlíme, ale jsem u ní velice často, říká Polívka o Vondráčkové |
Když byl ve čtvrté třídě, museli opustit dům, o který se přihlásil restituent, a odstěhovat se do Jičína. Tam začal problém s šikanou. Děti vychovávané ve víře ve škole nezapadly. „My jsme byli prostě jinačí než naši vrstevníci. A myslím, že šikana je právě vždycky důsledkem – když je někdo odlišný, tak je terč,“ říká Polívka.
„Chodil jsem do třídy se sestrou a byli jsme zamlklí, nesocializovali jsme se. Začalo to pozvolna. Nejdřív to byly jen posměšky na naše příjmení, že je nás hodně, že nám to nejde ve škole,“ vzpomíná zápasník. Později se přidala i fyzická šikana, kdy ho děti třeba topily při plaveckém výcviku.
„Nechávali jsme si to líbit, což byla hrozná chyba. My jsme tomu i uvěřili. To je nejhorší – když uvěříte, co říkají ostatní,“ popsal. „Sám jsem se odsuzoval, že nemám asi právo na fajn život,“ dodal.
Matce se nesvěřil, aby jí nepřidělával starosti, a učitelé ho měli za outsidera a nic neučinili. Nakonec propadl a byl navržen do zvláštní školy. To ale matka nedovolila, a když se zranil poté, co ho jedna dívka shodila z kola do prázdné nádrže a nikdo to nechtěl řešit, rozhodla se z Jičína odstěhovat do Nymburka.
„To byl zase obrat o tři sta šedesát stupňů. Nastoupil jsem do nové školy a tam mě přijali. V páté třídě v Jičíně jsem propadl a v Nymburce v šesté jsem měl vyznamenání. To mi dalo ten aha moment,“ vzpomíná.
„Soused měl boxerskou školu, a jelikož to bylo do patnácti zdarma, tak jsem si řekl, že super, to je moje chvíle. Od té doby jsem tam začal chodit a oni mi řekli, že mám talent. To bylo poprvé, kdy mi něco takového někdo řekl,“ popisuje začátek své závratné kariéry.
Zdeněk Polívka v současnosti objíždí základní školy s projektem Oktagon: Sportem proti šikaně, jehož patronkou se stala jeho přítelkyně Lucie Vondráčková.
