Tvrdí, že oslavy svých narozenin nesnáší. Není divu – čtvrtý listopad se pro ni v posledních letech stává nejnáročnějším dnem v roce. Yvetta Simonová přijímá desítky blahopřání, mnozí gratulanti jí přijdou stisknout ruku osobně, k tomu navíc nepřestává vyzvánět její mobilní telefon.
Kolem druhé hodiny odpolední sedí v kavárničce útulně vyhlížejícího Domova seniorů v pražských Hájích. Ve společnosti syna a několika přátel si pochutnává na kremroli a kávě. Na stole jsou jednohubky, otevřená láhev sektu, další zákusky. Improvizovaná narozeninová párty se chýlí ke konci. Zpěvačka má na sobě bílé kalhoty, džínovou bundu, na očích tmavé brýle. Pořád vypadá jako hvězda.
Kytice od štábu iDNES.tv ji potěšila. „To je krásný, to sním večer,“ vtipkuje. Nad žádostí o rozhovor se zpočátku ošívá. „Nevím, co bych říkala. Narozeniny jsou hrozný. Nikdy to nebylo v klidu. Vždycky hodně lidí... a reportéři, fotografové, to je nejhorší,“ podívá se do kamery. Nakonec však na interview kývne.
Ochotný vedoucí kavárny připravil za rohem – v klidnějším prostoru – pohodlné křeslo, zapnul elektrický krb a Yvettě Simonové chce při chůzi pomoci. Zpěvačka používá dvě hůlky, když si ale všimne zapnuté kamery, rozhodne se je odložit a pomalu míří ke křeslu jen po svých.
„Cítím se výborně nadměrným věkem. Je to nádhera,“ prozrazuje s neskrývaným sarkasmem. „Popravdě jenom trochu,“ odpovídá na otázku, jestli je pořád ráda na světě. „Nejsem ve svém prostředí, nemůžu pracovat, to mi strašně chybí – publikum, lidi,“ vysvětluje.
Vdala jsem se za publikum, říká Yvetta Simonová slavící 90. narozeniny |
Aktivní kariéru, která trvala osmdesát let, ukončila. Ještě loni přitom koncertovala se svým vrstevníkem Josefem Zímou (92). Teď už nechce o zpěvu slyšet. „Doma mám klavír a neotvírám ho, protože je mi těžko. Už to nejde, není to ono,“ říká.
Až do letošního léta žila ve vlastním bytě na pražské Hadovce. Protože však byla stále méně soběstačná a nemocný syn o ni nemohl pečovat, šla na zkoušku bydlet do domova seniorů. Vydržela tam zhruba šest týdnů a prchla zpátky domů.
Pak pochopila, že to nepůjde, a s pokorou se vrátila. „Najednou jsem zjistila, že se už o sebe nedokážu dobře postarat. Vypadlo mi z hlavy, jaké prášky mám kdy brát. Bála jsem se bez pomoci osprchovat,“ prozradila tehdy novinářům.
„Člověk pořád čeká, že to skončí...“
Domov seniorů je hezký, za pomoc personálu je vděčná. „Zvykala jsem si těžce,“ říká nyní – po čtvrt roce. „Přijdete z domova, to je úplně jiný život. Ještě jsem si nezvykla, ale zvykám si,“ upřesňuje.
„Je to spíš neštěstí, dlouhověkost je unavující,“ netají svůj pohled na skutečnost, že žije bezmála sto let. „Člověk pořád čeká, že to skončí, a ono to nekončí. Už nejsem k ničemu,“ přemýšlí nahlas, když roztřesenou rukou podepisuje několik fotografií. „Kdybych mohla, tak se zabiju,“ loučí se poslední dávkou upřímnosti.
Denně cvičím, prozradila recept na věčné mládí Yvetta Simonová |
Rodačka z Českého Brodu přišla na svět 4. listopadu 1928. V šestnácti letech zůstala s maminkou sama, otec tragicky zahynul na sklonku války při bombardování Prahy.
Podle Agentury Dobrý den, která eviduje české rekordy, odstartovala svou pěveckou dráhu jako patnáctiletá v roce 1943 na pražské scéně s názvem Velká opereta. Poté získala angažmá v bratislavském Národním divadle a posléze i v Hudebním divadle v Karlíně.
Později se z ní stala zpěvačka populárních písní. Nejprve v orchestru Zdeňka Bartáka, pak začala spolupracovat s kapelníkem Karlem Vlachem. Zpočátku jako sólistka, posléze v pěvecké dvojici s Milanem Chladilem. Umělecké příjmení Simonová jí vymyslel Jan Werich.
Byla dvakrát vdaná, poprvé za ředitele Lucerny Františka Spurného, podruhé za hudebního skladatele Jaromíra Vomáčku. Jejím třetím partnerem, s nímž byla až do jeho smrti, byl zmíněný Karel Vlach. Natočila zhruba 800 písní, například Zhasněte lampiony, Já jsem zamilovaná, Romantická nebo Děti z Pirea. V říjnu 2017 získala státní vyznamenání.
4. října 2022 |
