„Ať už jsem s Jirkou Adamcem dělala cokoliv, protože točil nejen seriály, ale i zábavné show, byl vždycky velmi profesionální a za to si ho budu do smrti vážit,“ říká herečka. „Před natáčením jsme zkoušeli, takže všichni věděli, co mají dělat, která kamera je bude zabírat. Jestli to bude stadycam nebo stojka. Byla jsem překvapená, jak byl Jirka na natáčení připravený.“
Před kamerou se sešla řada skvělých herců včetně Jiřiny Bohdalové. Yvetta si ale padla do noty především s Alenou Antalovou, která je také původně Slovenka. „Jakmile jsme se potkaly na place, hned jsme spolu začaly mluvit slovensky. Jirka nás okřikoval, že chce slyšet češtinu, ale na tu jsme bez problémů přepnuly ve chvíli, kdy padla klapka,“ říká.
Postava, kterou hrála, měla dramatický vývoj a Adamec Blanarovičové přikázal: Nehraj, žij to. „Nebylo to jednoduché, protože jsme nevěděli, jak se naše figury budou vyvíjet,“ přiznává herečka s tím, že v určitou chvíli se dokonce vzepřela.
„Povídám Adamcovi: Můžeš mi vysvětlit, když ji tedy mám hrát pozitivně, jak je možné, že má dítě v dětském domově? Já bych to nikdy nedovolila. Poprala bych se o něj, jedla jednu bramboru denně, abych ho uživila a mohla s ním zůstat. A on se na mně kouknul a povídá: Nech to na dramaturgii,“ vzpomíná Blanarovičová.
V jedné scéně se měla její Zuzana sesypat jako domeček z karet. „Natáčelo se to v jednom zátahu, bez střihu a já se musela rozplakat,“ říká. Slzy ronila svoje vlastní. „U mě při práci neexistují umělé slzy, do všeho jdu naplno. A výsledek je takový, jak to v ten moment cítím. Když tam ty slzy nejsou, tak nejsou, ale je to prožitý.“
„Když jsem v Ulici hrála závěrečnou scénu eutanazie, chtělo se mi strašně plakat. Viděla jsem tam tu Veroniku Čermák Mackovou a Petra Vacka, který měl co dělat, aby se udržel a hlavou mi prolítlo, jak bych reagovala, kdyby mi něco podobného udělala moje mamka. Ta scéna byla emocemi tak vybičovaná... Ale pak jsem si uvědomila, že je to úplně o něčem jiném. Že jsem smířená s tím, že odcházím. Já byla ten držák a kotva, já musela jsem uklidňovat ty kolem sebe,“ vzpomíná na roli Zdeny Procházkové.
Se svojí maminkou má velmi silné pouto tím víc, že oba sourozenci jí z života už odešli. Jeden bratr podlehl zákeřné nemoci, druhý zraněním, která utrpěl při seskoku padákem, který se mu neotevřel. „Maminka vždycky žila půl roku v Praze a půl na Slovensku. Ale teď je natrvalo se mnou tady,“ říká Yvetta.
Prodělala covid a podstoupila očkování. „Do té doby byla v pořádku, ale pak najednou začala mít příznaky epilepsie. Jenomže magnetická rezonance a cétéčko, žádný nález neprokázaly. Přesto musela začít brát léky, aby mohla bez problémů fungovat. Při poslední atace si totiž zlomila ramenní kost. Měla velké bolesti a už to pomalu začala vzdávat. Ale já jsem ji ‚nahodila‘ zpátky a teď je zase v psychické kondici jako když pracovala v nemocnici v laboratorním oddělení,“ usmívá se herečka.
Péče o maminku a také působení na Mezinárodní konzervatoři ji trošku odstřihlo od divadla. Ale dobré roli se nebrání. „Je to otázka nabídky a poptávky. A když bude potřeba, o maminku se krátkodobě postará pečovatelka, to už mám domluvené,“ říká Blanarovičová, která se věnuje mimo jiné dabingu a koncertování.
Vnoučata ještě nemá, protože její syn, který se rozhodl žít mimo Prahu a věnuje se obchodu, se zatím do zakládání rodiny nehrne.
Její srdeční záležitostí je ale už sedmnáct let nadace La Sophia, která podporuje umělecky a sportovně talentované děti. Dříve jenom ze sociálně znevýhodněných rodin a dětských domovů, teď už všechny, které mají chuť na sobě pracovat a do budoucna se věnovat svému koníčku profesionálně. „Za těch sedmnáct let šlo sedm ‚našich‘ dětí na vysokou školu a čtyřiašedesát jich studovalo na konzervatoři. Mnozí už sami učí na uměleckých školách různého typu a s některými sama vystupuji. Zpívají mi na koncertech vokály,“ prozrazuje herečka.
V polovině září bude s absolventy Akademie Talent La Sophia, kterou každoročně pro vybrané děti pořádá, koncertovat v Divadle Broadway.





















