Diváci snímek, kde se před kamerou výjimečně sešli otec Jiří Sovák se synem Jiřím Schmitzerem, poprvé mohli vidět 17. června 1976 v pražském kině Blaník v rámci filmového festivalu pracujících.
Do běžné distribuce zamířila komedie až začátkem října 1976, do konce roku na ni přišly přes dva miliony diváků. Do českých kin v tom roce více diváků přilákaly v roce jen Spielbergovy Čelisti, na které se prodalo skoro 4,3 milionu diváků, a na druhém místě skončila komedie Jestli se rozzlobíme, budeme zlí s Budem Spencerem a Terencem Hillem, kterou vidělo skoro 3,5 milionu lidí. Pro srovnání: nejúspěšnější polistopadový český film, Tankový prapor, se „Marečkovi“ jen těsně přiblížil.
„Ty podáváš pero, já podávám tabulky." Večerní studenti Tuček (Ladislav Smoljak) a Šlajs (Zdeněk Svěrák) to měli v populární komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) dobře rozdělené.
Film „Marečku, podejte mi pero!“ spolu s dva roky starší veselohrou Jáchyme, hoď ho do stroje a o pár měsíců později premiérovanou komedií Na samotě u lesa přenesl spolupráci dvojice Smoljak-Svěrák na filmové plátno. A to bez toho, aby - jako u pozdějších snímků Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný a Nejistá sezóna - použili cimrmanologické základy. Místo toho sáhli při psaní scénáře k vlastním zážitkům, kterých měli jako někdejší pedagogové na rozdávání.
„Už dlouho na to myslíme, že musíme napsat něco o škole a hlavně o učitelích, protože školu známe nejen jako žáci,“ řekli v reportáži z natáčení. „(Marečku, podejte mi pero!) je film ze školního prostředí, které jsme znali nejen z pozice žáků, ale i učitelů. Oba, já i Láďa Smoljak, jsme učili starší žáky, než jsme byli my sami. Zkušenosti jsme tedy měli nepřeberné,“ vzpomínal pak po letech Zdeněk Svěrák na zrod filmu, který je vtipný i přesto, že není tak plný gagů jako jejich prvotina.
Nejslavnější spoluprací Jiřího Sováka a jeho syna Jiřího Schmitzera byl film „Marečku, podejte mi pero!“ (1976).
„To byl náš první film a my měli strach, že bude málo veselý. Kdybychom byli moudří, mohli z toho být filmy dva,“ řekl sebekriticky v jednom rozhovoru Zdeněk Svěrák o „Jáchymovi“, kde je podle něj vtipu opravdu přebytek. Ani komedii založené na střetu žáků večerní školy s náročným učivem ale humor nechybí. Z „Marečka“ také pronikla do běžné mluvy celá škála průpovídek i dalších termínů. Třeba „Nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším“ lehce senilního profesora Hrbolka.
Z úst pedagoga, které ztvárnil tehdy už skoro devadesátiletý František Kovářík, pocházejí i slova, jež dala filmu název. Žádný student Mareček totiž neexistuje (Hrbolek od něj přesto vždy psací potřebu žádá), podobně jako Hliník, který se odstěhoval do Humpolce, jak pokaždé hlásí další večerní student Mužík v podání Zdeňka Srstky. Inspirací pro tento „running gag“ našel Svěrák ve vlastních gymnaziálních studiích, kdy byl v třídní knize uveden také nikdy nepřítomný spolužáka, ovšem jménem Oliverius. „Dodnes nevím, jak ten bájný Oliverius vypadal,“ svěřil se Zdeněk Svěrák.
František Kovářík a Ladislav Smoljak ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ (1976)
Jméno ale dostal jiné. Když totiž Svěrák se Smoljakem pojmenovávali postavy, tak chtěli, aby u Hliníka jeho jméno zahrálo komicky ve spojitosti s pokusem profesora chemie v podání Františka Filipovského. Do obecného povědomí vstoupila také postava snaživého Hujera, jednoho ze studentů večerní průmyslovky, kolem kterých se děj filmu točí. Jeho jméno se dokonce stalo v češtině synonymem pro podlézavého člověka. „Třeba Hujeři. Ti nás nenávidí,“ komentoval to před lety Zdeněk Svěrák.
Kromě titulních postav otce a syna Kroupových, které scenáristé napsali „na tělo“ Sovákovi se Schmitzerem, se před sešla výrazná herecká sestava. Josef Abrhám jako třídní večerních studentů, Josef Kemr v roli skladníka ze šroubárny Plhy (který si může přečíst Vergilia v originále) nebo Petr Nárožný, neurotický a žárlivý inženýr Týfa, manžel koketní studentky Týfové, kterou hrála Iva Janžurová. Poprvé si zde zahrála i budoucí dětská hvězda Tomáš Holý, a to malého žáka Matulu, který nese vzkaz od ředitele.
Zdeněk Svěrák, Václav Lohniský a Ladislav Smoljak ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“ (1976)
Kombinace scénáře, hereckých výkonů i lipského režie dala vzniknout filmu, který dodnes láká diváky během četných televizních repríz nebo na streamovacích platformách.
Pozitivní přijetí ale není úplně jednoznačné, mezi odpůrce „Marečka“ se řadí například bývalý prezident Václav Klaus. V roce 1999 o něm napsal, že to je „děsivě, děsivě špatný film“. Není to ale jediný případ, kdy obecně chválený snímek Klaus odmítá. „Neznám nic falešnějšího. Čirá snobárna,“ řekl třeba o Slavnostech sněženek Jiřího Menzela.
