Nedávno jste si prý splnila svůj velký životní sen.
Ráda přemýšlím nad tím, jaké mám sny a vžívám se do pocitu, který z naplnění svých snů mám. Možná je to nějaká forma meditace, zaměření pozornosti do svého srdce, každopádně mi to pomáhá. Nechat to chtění pak být a nekontrolovat, kdy to přijde.
Havaj mě lákala, dala jsem si fotku ostrova Maui dokonce na nástěnku. Ale to, v jaké formě jsem měla možnost se tam podívat, to byl zázrak. Původně jsem měla letět do Kanady překvapit svého kamaráda na jeho narozeniny, naposledy mi byl svědkem na svatbě a od té doby si jen voláme. A den před odletem do Kanady mi jeho přítelkyně, která to celé organizovala, napsala, jestli si nekoupíme letenky na Maui, na Havaj. Okamžitě jsem řekla ANO a omylem koupila zpáteční letenku o den později, takže jsem si musela koupit ještě jednu.
Ale procestovat ostrov s přáteli, kteří tam nějakou dobu žili, byl zážitek, který si budu nosit v srdci navždy. Neměli jsme žádný plán, vzali mě na místa, o kterých turisté neví. Brodili jsme se po pás ve vodě k tajnému vodopádu a dvě hodiny přeskakovali obrovské balvany, koukali na ty nejkrásnější západy slunce vedle želvy a já pokorně děkovala, že jsem se nebála a odletěla sama přes půlku světa za svým snem.
Jaká je další položka na vašem seznamu přání?
Když se zamyslím a ohlídnu, vnímám, že se mi nakonec všechno splní, i když dost často ve formě, ve které bych to nečekala. Až později mi dojde: Aha, ty jsi tohle vlastně chtěla! Beru život jako něco vzácného a mám obrovskou touhu ho prozkoumat, zažít mnoho věcí, pochopit smysl toho, proč jsem tady a jaký je můj úkol. Neskutečně mě baví na sobě pracovat a vystupovat z komfortní zóny, i když je to mnohdy děsivé a bolí to. Otevřít své srdce, nezavírat ho před možnostmi, které se nabízejí, jen proto, že se bojím.
Mám v plánu napsat knihu, která bude jiná, než ty doteď, ale třeba to dopadne úplně jinak, než si myslím. Chci psát o generaci mužů v mojí rodině, o traumatech i síle muže, o tom, jak tato traumata ovlivňují další generace a jak se to vše může uzdravit a změnit. To, o čem píšu, sama žiju, ale zároveň jedině tak můžu být autentická a popsat něco, co se mě dotýká až do morku kostí.
Co bylo impulsem vaší cesty „do sebe“?
Pro mě je to celoživotní cesta. Nezačala jsem včera ani před měsícem. Procházela jsem si velkými životními zkouškami a v šestnácti mi to připadalo jako tragédie. Kdybych na sobě nepracovala, nezkoumala ten prostor uvnitř sebe, kde to bolí a je to nepříjemné, tak bych se neustála trápila a opakovala stejná bolestivá dramata pořád dokola. A to já nechci. Chci pochopit, co se mi děje a proč se cítím tak, jak se cítím. A hlavně nechci být v pozici oběti, která nemá na svůj život žádný vliv. Cítím to právě naopak. Já jsem tvůrce svého života a vše, co se v něm děje, jsem potřebovala pochopit, zažít nebo uvidět. Nemůžu a ani nepotřebuju na nikoho házet vinu a zodpovědnost. Jediné, co mě vždy napadne: Co to je? Potřebuju to pochopit!
Vyhledala jste někdy pomoc psychoterapeuta nebo kouče?
Ano. Cesty sebepoznání můžou vést kamkoliv, pokud člověk po takové cestě chce jít. Znám mnoho lidí, kterým stačí to, co je, i když zjevně nejsou šťastní. Nechtějí nic řešit, nechtějí se ptát sami sebe na nepříjemné otázky, nechtějí otevírat hluboko potlačenou bolest. Je to bezpečné. Já to chápu, ale stejně si myslím, že jednoho dne nebude jiná cesta ani možnost, než z té bezpečné komfortní zóny vystoupit.
Mám obrovské štěstí na to, jaké lidi mám kolem sebe. Jak mnohaleté přátele, tak lidi, kteří vstupují do mého života v jeho průběhu a vždycky se ukáže, proč jsme se měli potkat a co nás spojuje. Tyto vztahy jsou pro mě zásadní, formující a jsem za ně vděčná. Někdy je fajn mít se o koho opřít, vědět, že tady někdo je, i když po cestě jdeme sami a odmakat si to musíme taky jen sami. Ale laskavý průvodce může ukázat něco, co bychom si všimli třeba až za pár let. Ráda zkouším nové cesty sebepoznání, takže nesedím celý život u jednoho psychoterapeuta. Mám silnou intuici a když jsem ochotna jí naslouchat, tak se vždy dostanu tam, kam zrovna potřebuju.
Jak vnímáte dnešní nelehkou dobu pandemie, války i ekonomické krize? Máte strach?
Zrovna teď ho nemám, a třeba zítra mít budu, když si zase přečtu nějaký nadpis článku v novinách, který mě vyděsí. Pracuju na tom, abych se udržela co nejvíc ve svém vnitřním klidu a pocitu, že vše je v pořádku právě tady a teď. Co bylo, je pryč a co bude, na to můj strach má vliv jedině tak, že si to přitáhnu.
Během krize jsem si to nádherně vyzkoušela. Prošla jsem si fází obrovských existenčních obav, pořád jsem jen řešila to, co bude, jak to zvládnu, co budu dělat, když se stane to nebo tamto, a toto nastavení mysli mě dostalo do hluboké nejistoty a strachu o budoucnost. A takhle se žít nedá, pokud nechcete mít depresi nebo brát antidepresiva.
Rozhodla jsem se s tím skoncovat, koupila si vstup do posilovny, začala po letech zase sportovat, starat se o sebe, číst knihy a víc se soustředím na věci, které mi přinášejí do života příjemné pocity. Jako je třeba i trénink vystupování z komfortní zóny a pozorování, jak velmi tato dovednost trénuje moji sílu a odolnost.
Máte tři syny, daří se vám proniknout do jejich klučičích světů? Co se syny podnikáte nejraději?
No rozhodně nemám syny jen tak náhodou. Mužský svět je moje velká téma. Jejich odlišnost je fascinující a dlouho mi trvalo pochopit, že nemůžu očekávat, že se mnou bude muž sdílet věci, o kterých nechce a nepotřebuje mluvit, nebo se mi svěřovat jako nejlepší kamarádce. Za muže mluví činy, odvaha, nalézání řešení v klidu a tohle bych chtěla naučit i své kluky. Aby neutíkali od problémů, aby se snažili hledat řešení a komunikovali alespoň trochu, když už se cítí v pasti.
Nejstaršímu synovi je 16 let a už rok má přítelkyni, se kterou buduje láskyplný vztah. Je empatický, vnímavý, pozorný a potřebuje si jen udržet balanc. Řešíme i finance a finanční gramotnost, to si myslím, že je jedna ze zásadních věcí, abychom se pak v dospělosti netočili ve spirále strachu o budoucnost. Kluky už do ničeho netlačím, jen aby vnímali, jak je hezké žít v uklizeném prostoru. Nenutím je do žádných aktivit a kroužků, jen pozoruju, jak si sami nalézají cestu k tomu, co je baví. A ono se to nakonec vždycky objeví, i bez tlaku.
Jaká jste vlastně matka? Přísnější nebo benevolentní?
Nedokážu popsat. Na tuhle otázku nejlépe odpoví moje děti, až budou dospělé a taky budou mít své děti. Pak dojdou třeba k určitému pochopení, že některé životní situace nejsou lehké a reagujeme na ně tak, jak jsme zrovna vnitřně odolní, silný a připraveni. Asi jsem matkou, která jim ukazuje, že nemá smysl trápit se v nešťastném vztahu nebo být s někým, kdo s námi není šťastný.
Sledují vaší hereckou práci?
Kluky to vůbec nezajímá a to je dobře. Nežijeme mojí kariérou a já ji taky neprožívám a nenutím nikoho koukat na moje filmy. Mnohem hodnotnější je pro mě mít s kluky takový vztah, že když je něco bude trápit, přijdou a svěří se mi. To je moje obrovské přání. Že budou chtít od své mámy třeba poradit nebo slyšet její názor. A jak já jsem žena vnímající lásku jako jednu z nejhodnotnějších esencí, tak mě vždy zahřeje u srdce, když mi moji synové sami od sebe řeknou, že mě mají rádi.
Jak se udržujete v kondici?
Nejlepší kondice je mít se ráda. Pak vám na sobě záleží, urvete si pro sebe ten čas, najdete si chvilku vnímat, co jíte a jestli vám to dělá dobře. Já se snažím vnímat, co potřebuju. Skoro každé ráno, když odvezu děti do školy, si jdu zacvičit a i když někde točím, tak vstanu dřív a jdu aspoň chodit na pás. Mám sluchátka, poslouchám hudbu a právě tady mě hodně věcí inspiruje a napadá.
Nesnídám, jím až oběd a večeři, protože miluju jídlo a nechci držet žádné diety ani si počítat kalorie. Není to žádný návod jak zhubnout, já nehubnu, jen cítím, že mě osobně to takto vyhovuje. Nedá se cvičit s plným žaludkem. Za 40 let jsem se naučila, jaké jídlo mi dělá dobře a z čeho mi je těžko, naučila jsem se o stravě docela dost a aplikuju to do svého života. Ale nenutím nikoho doma jíst pečenou zeleninu s tofu jen proto, že mně to chutná. Ve spíži mám hořkou čokoládu a když mám potřebu doplnit cukr, dám si ji do kávy. Mám ráda dobré víno, ale není vůbec od věci se pročistit a dávat si pravidelný detox bez alkoholu. A jsme zase u vystupování z komfortní zóny…
Aktuálně za sebou máte několik pracovních projektů.
Tento rok byl hodně o natáčení a já se vždycky nechávám unášet tím, co zrovna přichází, pokud to se mnou rezonuje a bude mě to bavit. V srpnu má v kinech premiéru nový film s názvem #annaismissing. Je o nebezpečí sociálních sítí a jejich vlivu na rozklad rodiny a vztahů. Nedávno jsem se vrátila z Istanbulu, kde jsem točila projekt pro slovenskou televizi JOJ o lásce a jejích podobách. Taky bude mít letos premiéru dlouho očekávaný seriál Prokurátorka, s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli a seriál Stíny v mlze 2 pro Českou televizi. A taky budeme v blízké době představovat parfém, který jsem namíchala pro naši značku Adore šperky, které se velmi daří.
Snímky k rozhovoru vznikly v karlovarském hotelu Pupp. Máte ráda focení?
Mám ráda focení, když je to rychlé. Když fotím se šikovným profíkem, který ví, co chce. Co úplně nemusím, je to převlékání. Nerada kvůli tomu chodím i nakupovat oblečení do obchodů, raději si koupím věci online a doma zkusím, až budu mít náladu. Na letošním festivalu jsem ani neměla být, ale osud zařídil, že to byl jeden z nejlepších ročníků, jaký jsem zde zažila. Bylo to silné, intenzivní a já děkuju, že se mi tyhle věci dějí a že jsem otevřená dobrodružství.
3. května 2023 |
