Působíte křehce, ale máte za sebou dobrodružství, do jakých by leckterá žena nešla. Třeba zkušenosti s psychedeliky.
Vždycky mě zajímalo, dle čeho působím křehce, protože to si o mě myslí hodně lidí. A já křehká jsem, ale v určitých momentech umím být i tvrdá, radikální, sobecká, jinak bych v tomto světě asi nepřežila. Právě proto, že hledám balanc, rovnováhu mezi naivitou, křehkostí a nebezpečně otevřeným srdcem a důvěrou vůči všem a mezi zavřením se, nedůvěrou, tvrdostí a strachem, zkouším se víc vyznat sama v sobě. Pochopit, kdo ve skutečnosti jsem, když nemusím hrát žádnou roli. Kdo jsem byla kdysi a kým jsem se stala, aby to všechno okolo tak nějak fungovalo.
A asistovaná terapie za pomoci psychedelik je, dle mého osobního názoru a zkušenosti, asi jedna z nejefektivnějších a rychlých cest, jak se podívat do svého nitra. A buď vše pustit a vyplakat, nebo zůstat v němém úžasu, kolik krásy je v nás a všude okolo a z čeho jsme vzešli.
Vlastina Svátková a její obraz Květina duše
Nebála jste se, že se vaše vědomí navždy změní i směrem, který byste nechtěla?
Nebála, protože jsem si tyto možnosti k sobě ani nepouštěla, nedávala si je do hlavy. Od dětství jsem zvědavý člověk, kterého lákají všechny možné cesty a zkušenosti a dodnes dobrovolně a často vystupuju z komfortní zóny a říkám ANO na vše, čeho se bojím. Za ty roky vidím, jak díky těmto rozhodnutím nezůstat stát na jednom bezpečném místě rostu, stávám se odolnější vůči novým výzvám, zejména těm těžkým a nečekaným.
Vlastně jsem se díky všem těm „katastrofám“ - v uvozovkách, protože je považuju za lekce - naučila reagovat ve stylu: OK, takže teď se mi děje tohle. Můžu to vyřešit? Pokud ano, tak jdu hledat možnosti a pokud ne, tak se snažím jen přijímat a dýchat.
Čím jsme starší a zkušenější, tím víc si uvědomujeme, že život není lehký, ale že je takový, jak se na něj díváme. Že mnoho situací a pohledů na něj ovlivňuje naše mysl a její nastavení. A to myslím i zdraví, vztahy a finance. A taky jsem se v této oblasti hodně vzdělávala a pořád vzdělávám.
Uměla byste nějak předat svůj prožitek, technicky ho popsat?
Mám za sebou třeba ceremonii s Bufo alvarius, pod čím si většina lidí představí, že jsem lízala žábu a strašně se tomu svému vtipu zasmějí. Ale po pravdě se žádná žába nelíže. Bufo obsahuje přírodní 5-MeO-DMT, který máme my lidi nejvíc koncentrovaný v šišince, když se rodíme na svět. Provázeli mě šamani z Mexika a byl to nejsilnější zážitek mého života, který se nedá zprostředkovat slovy někomu, kdo to nikdy nezažil. A rozhodně to není pro každého.
Ve zkratce je to o rozpadnutí ega, setkání s něčím, co nás přesahuje a co náš mozek není v běžné realitě schopen ani pojmout a když se „vrátíte“ do těla, uvolní se vše, co jste v sobě potlačovali, smích, hodně slz, odpuštění, uvědomění, pokora, láska. Je to zážitek, který vám stačí zažít jednou v životě a navždy vás promění. A od toho momentu máte k této medicíně absolutní pokoru a respekt.
Jaký vliv mají podobné zkušenosti na vaši tvorbu? Malování, psaní, ale i herectví?
Těžko říct. Nějak to nesleduju, detailně nepozoruju. Ale je pravda, že jsem se ještě víc uvolnila a přestala řešit, jestli se někomu bude moje tvorba líbit, jestli uspěju nebo ne. Prostě tvořím, to co chci a jak chci, mám v tom obrovskou volnost a svobodu, a když tam není tlak ani potřeba vyniknout či zazářit, vznikají pak podle mě velké věci. Moje obrazy jsou vždy hned vyprodané, prý z nich jde silná energie. A je pravdou, že nikdy dopředu nemám plán, co vznikne, netuším, jaké barvy smíchám dohromady a pokaždé mám pocit, že se do mého obrazu otiskl kus mé duše a toho, co v ní je a co volá, křičí, hlásí se o pozornost.
Na vašich stránkách jsou k mání vaše tři knihy, ale i obrazy, které úspěšně prodáváte. Kdo jsou jejich kupci?
Žádná specifická, konkrétní skupina. Každý obraz si přitáhne někoho jiného. Můj obraz si koupila právnička do nového domu i studentka medicíny. Hodně moje obrazy kupují manželé, páry, kteří hledají velký, dominantní obraz do svého prostoru, do obývacího pokoje a oba se shodnou, že tohle je konečně on. Ale mám i sběratele, který má ode mě už několik obrazů a stali se z nás přátelé. Jeden velký obraz jsme vezli vlakem do Ostravy, protože se nevešel do auta. Plánuju vernisáž, ale jediná věc, které se trochu bojím, jak budeme všechny ty prodané obrazy opatrně nakládat do dodávky, abychom je mohli vystavit a pak zase vracet zpátky.
Dá se dnes podobnou tvorbou uživit?
Tohle se asi nedá hodnotit a paušalizovat. Nevím, co je předpokladem toho, že se někomu obrazy prodávají a někomu ne, protože umění se dle mého názoru nedá hodnotit na dobré a špatné. Je to velmi subjektivní. Ale moje obrazy jsou všechny hned prodané, lidé z nich cítí nějakou energii, která je přitahuje. Většinou mi to všichni takhle řeknou, že z nich cítí něco, co v nich vyvolává silnou emoci, touhu, radost, zájem. A já jsem obrovsky vděčná.
Za co nejraději utrácíte?
Já moc neutrácím, mám pocit, že vše už mám a nic moc nepotřebuju. Nejvíc utrácím za dobré jídlo, kvalitní suroviny, na jaře za květiny na zahradu, za knihy a za zážitky, které spolu se svými blízkými chci zažívat. Nejméně utrácím za oblečení.
Máte tři syny, což vás jistě hodně zaměstnává. Co s nimi podnikáte nejraději?
Ti dva starší, kterým je 18 a 14, mě zaměstnávají už spíš jen organizačně, aby si vzali svačinu, přišli včas a připravili se do školy. Byli jsme na společné dovolené v Itálii a oni jsou nejradši, když je necháme toulat se samotné a dát si pizzu na stojáka na ulici. Pomáhají kolem baráku, kosí, hrabou listí, perou si, umí vařit, což si myslím, že je pro jejich dospělý život mužů zásadní. Aby si uměli poradit, aby byli oporou, aby uměli vyřešit různé situace nebo měli chuť se je naučit řešit.
Nejmladšímu je osm a ten naopak vyžaduje pozornost za všechny tři dohromady, takže jsem v plném vytížení, hned jak ho vyzvednu ze školy, uděláme úkoly, tak se mu pusinka nezastaví, dokud neusne. Naposledy jsme byli na cirkusu Cirque du Soleil, ale největší radost měl, když chytil štiku na Berounce.
Kdybyste syny měla jednoduše jednoho po druhém popsat, jací jsou? Co ze sebe v nich vnímáte nejvíc?
Každý je jiný, ale všichni tři mají dobré srdce. Baví mě pozorovat, jak se vyvíjejí, jak se mění jejich pohled na svět, jak zrajou, rostou a projevují se v tom, co je bude bavit, co bude jejich životní cesta. Nejstaršímu bylo 18. Vydělal si opravou střech o prázdninách na řidičák, nemohl se dočkat, až půjde volit, chodí darovat krev a má jasný plán, na kterou vysokou školu chce jít.
Prostřední zatím neví vůbec, který směrem se chce vydat. Baví ho grafika, tvoří loga, programuje hry, ale říká, že se tím živit nechce, protože to bude dělat umělá inteligence. Teď ho čekají přijímačky na střední a od listopadu začíná trénovat Cermat testy.
A ten osmiletý má svůj svět, takovou svoji vlastní zidealizovanou bublinu. Moc ho nebaví poslouchat, ani nevydrží u ničeho sedět, ale krásně maluje a má hudební sluch. Takže je dost možné, že by se mohl ubírat uměleckou cestou, kde by jeho svobodná povaha mohla být využita.
Čím teď nejvíc žijete, v osobním životě i pracovním?
V pracovním životě se pořád něco děje, nové nabídky, výzvy, možnosti a já říkám ano na vše, co mě láká nebo znamená výstup z komfortní zóny. Takže jsem teď v říjnu moderovala Ceny Arnošta Lustiga na Pražském hradě za účasti pana prezidenta Petra Pavla a byl to nádherný zážitek. Zejména pro moji psychiku a schopnost uklidnit svoji mysl a nastavit ji na perfektní výkon. V osobním životě zažívám taky klidné období, jsem spokojená přesně tam, kde jsem a s kým tam jsem. Na to dobré jsem si musela počkat a taky na sobě zapracovat, aby to dobré ke mně mohlo přijít.
Vlastina Svátková a její přítel Honza
Na zmíněné akci jste se setkala i s prezidentem, jak na vás zapůsobil?
Jako obrovsky charismatický člověk.
Jak vnímáte celospolečenskou, ale i geopolitickou situaci ve světě?
Naučila jsem se chápat veškeré dění jako něco, co tady je a bude. A musí být i to zlé, i to dobré, protože jedno by nemohlo být bez druhého. Čemu dáváme pozornost, to pak ovlivňuje náš život. Takže se soustředím na to, co je okolo mě hezké, co je plné naděje, krásy, života a v mé moci to ovlivnit, tvořit a budovat. Vyhýbám se trápením se z něčeho, co není v mé moci nijak změnit, nenechávám se ovlivňovat manipulací médií a vybírám si to hezké. Protože kolem nás je i hodně hezkého a pozitivního.
Máte nějaké vlastní krédo, které vás provází životem?
Moc se mi líbí pracovat s vlastní myslí a vědomím a tvořit si vlastní realitu i to, jak vnímám vše, co se děje. Protože si myslím, že nejsme to, co se nám stalo, ale to, jak na to zareagujeme. Mám ráda, když se nacítím do stavu po položení otázky: Jaký by to byl pocit, kdyby tady nebyl žádný problém k řešení? Mé životní krédo je, nebýt obětí vlastního života. Beru život do svých rukou a zvyšuji v něm intenzitu dobra. Nastavuji hodnoty na harmonii, hojnost, dokonalé zdraví, láskyplné vztahy, skvělé příležitosti a všechno ostatní, po čem touží mé srdce.
12. července 2025 |
