Nedávno jste se vrátila z měsíčního pobytu na Novém Zélandu. Jak jste ho prožila?
Byla jsem poprvé navštívit mou neteř a náramně jsem si to užila. U nás byla zima v plném proudu, u nich zrovna začínaly letní dovolené. Snažila jsem se vidět co nejvíc. Byli jsme skoro na nejvyšším bodě severního ostrova, kde jsou nádherné písečné pláže a na kopci nad nimi úplně nahoře je maorský hřbitov, aby nebožtíci měli krásný výhled do okolí. Na hromadu hlíny dávají pozůstalí věci, které měl nebožtík rád. Byla tam třeba plechovka od piva nebo coca-coly, tenisky a různé předměty.
Navštívila jsem taky vesničku, kde žijí jen Maorové, a pod ní bublají horké prameny, takže máte pocit, že s gejzírem vyletíte i vy. Ale oni se nebojí, jsou už na to zvyklí. A navíc z toho mají i užitek – nemusí platit elektřinu. Navštívila jsem samozřejmě Hobitín, kde se točil Pán prstenů. Dnes je to pro lidi velká atrakce a musíte se objednávat na prohlídku dlouho dopředu. Na hoře toho pozemku je obrovský strom, pod kterým sedával Frodo, ale ten je bohužel umělý. Uschnul jim před natáčením a filmaři museli přivézt strom umělý, který vážil 26 tun, a nechali vyrobit 220 tisíc hedvábných lístků na Tchaj-wanu.
Další filmová atrakce bylo místo, kde se natáčel oscarový snímek Piano. To místo má neuvěřitelnou magii. Byl zrovna odliv, takže byla obnažená pláž s černým pískem, a my tam byly úplně samy. Když zavřu oči, slyším ten hukot moře a zvuky racků, jako bych tam pořád stála. Byl to opravdu zážitek na celý život.
Takhle daleko jste se nevypravila poprvé. Kdysi jste s muzikálem My Fair Lady absolvovala turné po Japonsku.
Různými dopravními prostředky jsme tehdy projeli celé Japonsko. Bylo to náročné, protože jsme měli dlouhé přejezdy a hráli jsme skoro denně, ale stálo to za to. Hráli jsme v sálech pro tisíce diváků, a vždycky plných. Přemýšlela jsem, proč Japonci tak milují divadlo, a myslím, že je to tím, že jsou vychováváni k tomu neprojevovat své emoce, což by byl projev slabosti. Takže divadlo je pro ně asi místem, kdy si je dovolí ventilovat.
Vždycky když někam jedu, tak se chci aspoň trochu připravit, a co se týká japonštiny, denně jsem se naučila nějaké slovíčko nebo frázi a oslňovala tím japonskou techniku, která jezdila s námi. Největší úspěch jsem měla v dopravních prostředcích s větou: „Pusťte mě, prosím, sednout, jsem těhotná.“ Asi jsem se to naučila dobře, protože mě Japonci sednout pouštěli. Chtěla jsem zažít tu reakci, protože jsem si všimla, že sedí jen muži a ženy stojí.
V americkém Chicagu jste si prý pro změnu kdysi vyhlédla svou muzikálovou roli.
To už je hodně dávno. Bylo to v době mého angažmá v Hudebním divadle v Karlíně a já jela navštívit svou kamarádku, která v Chicagu žila. Samozřejmě jsem tam nesměla chybět na představení muzikálu Chicago, který byl mimochodem vyhlášen muzikálem století. Seděly jsme v šesté řadě a já fascinovaně sledovala úžasnou scénu a neuvěřitelné herecké a pěvecké výkony do chvíle, kdy ze schodů začala sestupovat postava dozorkyně jménem Mama Morton. Schody udělají vždycky obrovské antré, tedy pokud zrovna nespadnete. Úplně mě zamrazilo, protože jsem viděla, že je to přesně role pro mě. Po návratu jsem se domluvila stehdejším ředitelem Láďou Županičem, který měl Chicago zrovna v plánu, a Mamu Morton jsem si opravdu zahrála. I s těmi schody!
Zkuste zavzpomínat na vaše herecké začátky. Je pravda, že jste absolvovala přijímačky na JAMU, které byly v té době ještě veřejné?
Moje první setkání s divadlem bylo už v hodinách dějepisu. Měli jsme úžasného kantora, který vždy výklad neskutečně prožíval a pravítkem šermoval tak, že jsme museli dávat pozor, aby nám neusekl hlavu. Mě to ovšem fascinovalo natolik, že jsem v roce 1964 zkusila přijímačky na JAMU, na které mě byla doprovodit kamarádka. Přespaly jsme tehdy v klášteře svaté Elišky, vedle kterého byla vinárna, a nás nenapadlo nic jiného, než se před akcí patřičně posilnit, abych měla kuráž.
Zkoušky byly veřejné, probíhaly v aule před ostatními studenty z vyšších ročníků a mě tehdy asi zachránil Jirka Pecha, který ostatní po mém výkonu strhl k obrovskému potlesku, a já byla přijata. Absolvovala jsem Euripidovou Medeou a hned v témže roce mi bylo nabídnuto angažmá v dnešním Národním divadle v Brně, kde jsem hrála spoustu nádherné klasiky od Shakespeara až po Čechova. Za roli Plánky v Lorcovi jsem dokonce dostala ocenění, což byla událost, protože byla doba, kdy se oceňovalo spíš jen za ruské hry a inscenace.
Vaší spolužačkou v ročníku byla i Hana Zagorová. Chodíte občas na její koncerty?
S Hankou jsme se potkaly už na přijímačkách na JAMU, a dokonce jsme spolu bydlely i na koleji. Vedly jsme dost bouřlivý život a omlouvaly si to tím, že jako budoucí herečky musíme zažít všechno. Dnes se nevídáme často, ale když už to klapne, nevíme, kdy skončit. Máme takovou trojku ještě s Monikou Absolonovou, a pokud mi to čas dovolí, moc ráda chodím na jejich koncerty. Obě dvě v sobě mají velkou pokoru, laskavost a empatii, za což je mám moc ráda.
Za vašeho působení v Brně vás prý Bolek Polívka přezdíval B. B. Co tím myslel?
To, že mi dal Boleček Polívka takovou přezdívku, jsem se dozvěděla až mnohem později od Ivanky Chýlkové, se kterou jsem v Karlíně seděla v šatně při představení Zpívání v dešti. Byla tehdy hostem jeho pořadu, a když se spolu loučili, Bolek jí říká: „Pozdravuj B. B.!“ čemuž ona pochopitelně nerozuměla. Tak jí to vysvětlil: „Ty neznáš Vlastu Peterkovou – Bohyni Brna?“ (smích). Tak už mi to zůstalo.
Počátkem osmdesátých let jste přesídlila do Prahy, kde jste se ocitla na volné noze.
V té době byla takzvaná směrná čísla, což znamenalo, že každé divadlo mohlo naplnit jen určitou kvótu herci na stálé angažmá. Hostovala jsem v Městských divadlech pražských a až po revoluci přišla nabídka ke stálému angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, což bylo pro mě coby holku z Moravy a introverta mnohem lepší situace. Bohužel na brněnskou minulost, kde jsem hrála velké role, jsem musela zapomenout.
Vzpomenete si, kdy vám naposledy na jevišti vypadl text?
Bylo to při asi dvousté repríze Noci na Karlštejně, kde jsem hrála hofmistryni Ofku. Text byl v dost archaickém jazyce, takže když vypadlo slovo, člověk byl ztracený. Mně se ale podařilo, nevím jak, z paměti vytáhnout jiné podobně zastaralé výrazy, takže si toho nikdo ani nevšiml.
Vlasta Peterková
Momentálně hrajete v zájezdovém divadle Háta, v Kalichu a budete zkoušet nové představení v Divadle v Celetné. Co to bude?
V divadle Kalich, kde cítím obrovské zázemí, hraji už několik let velmi úspěšné představení Moje hra s Jirkou Bartoškou v hlavní roli. V té komedii máme dva chlapy, tak si je hýčkáme a podstrojujeme jim, aby to s námi vydrželi. (smích) S divadlem Háta jezdím na zájezdy s dvěma tituly – Světáci a Hvězdné manýry. Na podzim mě čeká práce, na kterou se moc těším. Budu hrát matku dvou synů spolu s Igorem Chmelou, Honzou Potměšilem a Honzou Zadražilem. Budu tam jediná žena ve společnosti mužů a hrát budeme v Divadle v Celetné pod hlavičkou Divadla Verze, které založila Jana Janěková mladší. A režírovat nás bude David Prachař.
S Davidem Prachařem jste se setkala už při natáčení televizního seriálu Doktoři z Počátků, momentálně se s ním potkáváte i v populární Slunečné.
Davida obdivuji jako herce i jako člověka. Je nesmírně pracovitý a kreativní a jeho role mají vždy nějaké poselství. Jeho herectví považuji za výjimečné. Naposledy jsem ho viděla v představení Trenér v divadle Mana, kdy je na jevišti úplně sám. Tento kus bych doporučila všem milovníkům divadla a sportu. Je to velký zážitek. Momentálně se s Davidem budu vídat právě i při Slunečné, která trhá rekordy ve sledovanosti. Budu mu hrát tchyni! Těch tchyní se asi nezbavím.
Vaším úplně prvním seriálem bylo Slovácko sa nesúdí. Jak na něj vzpomínáte?
To byla vlastně první pracovní nabídka krátce poté, co se mi narodil syn Ondřej. Byly mu tenkrát čtyři měsíce a já měla skvělý servis, štáb se mi ve všem přizpůsobil. Nezapomenutelné bylo pro mě ovšem setkání s nesmírně laskavým člověkem Jožinkem Kronerem. Říkal mi tehdy mamička a mého syna dokonce při návštěvě u nás doma choval v náručí.
Vaším koníčkem je numerologie. Co vám čísla napověděla o vašem datu narození, kterým je pátek třináctého?
S přestávkami je numerologie můj koníček už několik let. Pro mě je to i jakási forma psychoterapie. Stále zjišťuji, jak málo se znám a naopak mám možnost poznávat druhé i jinak, než jak je vnímám při běžném kontaktu. Píše se, že člověk narozený třináctého dostane do vínku velkou sílu ke zvládání obtížných životních situací. Myslím, že ji mám.
Slovácko sa nesúdí (1975)
Četnické humoresky (2000)
Krejzovi (2018)
Jste pověrčivá? Věříte v osud?
Pověrčivá nejsem, ale v osud věřím. Myslím, že změnit ho nemůžeme, jen se pokusit ho naplnit tak, abychom se cítili šťastní.
Cvičíte podle mobilní aplikace. Jak zvládáte dnešní moderní technologie?
Minulý rok jsem se rozhodla začít něco dělat pro své zdraví a na doporučení kolegyně jsem se spojila s terapeutem Jakubem Polanským, který mě provází celým výživovým programem, jehož součástí je právě i cvičení podle aplikace, kterou mám nainstalovanou na tabletu. Ve cvičení se snažím být poctivá a věnovat se mu každý den. Moderní technologie mi ale moc neříkají, radši dávám přednost osobnímu kontaktu před různými chaty a virtuálním světem.
Co vám dělá v životě největší radost?
Největší radost mám, když si na mě moji nejbližší udělají čas a když můžu být se svým milovaným vnoučkem, který je pro mě velkou inspirací, abych ten svůj osud naplnila štěstím.
