Ztvárnil jste hlavní roli v nové české romantické komedii s názvem Dokonalý den, která by měla mít premiéru v září. Bylo natáčení dokonalé?
Ano. Až na pár radikálních přesčasů, takže z dvanácti hodin je pak třeba rychle čtrnáct pracovních. Tak to zná určitě více lidí v této zemi, jak to chodí s přesčasy. Nestěžuji si, bylo to každopádně příjemné a hezké natáčení.
Když má herec spánkový deficit a necítí se úplně ve své kůži, přijde před natáčením do maskérny a přizná to? Řekne třeba: Přitlačte na pilu, ať to nějak vypadá?
Ne, to já nedělám, to já neřeknu. Zaprvé si myslím, že to holky v maskérně poznají samy, kdy je potřeba přitlačit na pilu a za druhé se snažím co možná nejvíce nechodit na natáčení vyřízený. Ale samozřejmě se to někdy nedá. Někdy je ten program nabitý, protože večer se hraje divadlo a ráno natáčí a tak je toho spánku opravdu málo. Spoléhám na kolegyně maskérky.
Romantické komedie servírují divákům lásku a určitě i tentokrát dojde také na nějakou milostnou scénu. Jaká je realita u českého filmu? Existuje na natáčení koordinátor intimity?
Existuje. Je to nová profese. Ještě donedávna to tu vůbec nebylo. Já si myslím, že to chápu, je to určitá pojistka v téhle profesi. Na druhou stranu si myslím, že naprostá většina profíků, které znám si žen a hereček váží a snaží se dělat co nejméně nějakých zbytečných věcí navíc. Ale ano, určitě jsou i lidi, kteří toho dokážou zneužít. Já takové neznám, znám jen ty, kteří jsou naopak velice opatrní. Ale ano, máme koordinátorku intimity.
Vladimír Polívka je poprvé tatínkem. Dcera dostala dvě jména |
A kdyby neměla čas?
Tak to vezmu za ní, říkal jsem jí to. Že bych to určitě zvládl, taky by mi pak mohli něco připlatit za koordinaci. Ale řekla ne, že to zvládne sama. Takže to teď dělá a hlídá. Myslím ale, že herečky, které mě znají, vědí, že jsem velice slušný a v tomto zodpovědný.
Když je herec spoře oděný, co to dělá s jeho se soustředěním se na pracovní výkon?
Já nevím. Tak co myslíte? Já se do těch věcí rád pouštím po hlavě. Co s vámi dělá, když jste spoře oděný? Člověk prostě, když to bere vážně, tak se dějí různé věci. Ale musíme to zvládnout. Pak je tam ta koordinátorka, takže je to když tak její vina. (smích)
Bolek Polívka, Chantal Poullain a jejich syn Vladimír na archivní fotografii
Čím je člověk starší, tak vnímá, co se do něho obtisklo z rodičů a příbuzných. Máte to tak i vy? Sledujete, co máte z maminky nebo z tatínka?
Ježíš, to asi jo. Ale v šestatřiceti letech už to beru jako takovou samozřejmost. Bylo v období, kdy jsem o tom přemýšlel, co to tak je. Ale už se to do mě vtisklo tak pevně, že už ani nemám moc prostor to řešit. Už řeším jiné věci.
Jste člověk, který je schopný konzumovat českou kulturu a popkulturu, nebo to už profesní deformace moc nedovoluje?
Českou kulturu ano, českou popkulturu méně. Dělám si čas na divadlo, na dobrou hudbu, na výstavy. Považuji to vlastně za součást své práce. I moji učitelé to říkali, že to je velká součást herecké práce. V jednu chvíli může člověk dospět do fáze, kdy se nad to hraní umí povznést jakožto pozorovatel. A zjistí, že i pozorování dalších faktorů, jako je hudba, potkávání se s lidmi, čtení dobrých knih a to všechno, je součástí toho hraní. Téměř více než to „zkoušení hrát“. S přibývajícími roky se snažím k tomu takto přistupovat. O dost víc, než dřív, kdy byla intenzivnější moje chuť uspět.
