Na sociálních sítích zveřejňujete příspěvky sporadicky. Nemáte potřebu se jim věnovat pravidelně? Co pro vás znamenají obecně?
Obecně sociální sítě umí ukazovat lež a zároveň pravdu. Je v tom zvláštní paradox. Nejsem ten typ, co by trávil život s telefonem v ruce. Pokaždé když se děje něco zajímavého nebo jsem svědkem něčeho krásného, tak zírám a zapomenu vytáhnout telefon. Rád si ze svého působení na Instagramu dělám legraci. Snažím se si z toho světa střílet, nebrat ho tak vážně. A co se týká influencerství... spousty z těch lidí vlastně spíš lituji. Dá se to dělat i chytře, ale to zatím neumím. (smích)
Dalo by se říct, že jste spíš staromilec?
To bez pochyby. Miluji vysoké stropy, knížky, obleky a vestavěné knihovny. Cíleně se tím obklopuji, i když ne vždy je čas se tomu věnovat. Nebo hudební nástroje! Nejsem žádný velký kytarista, ale na hezké kytaře je hezký i prach. Mám rád charismatické věci. A taky benzinové motory, co žerou jak traktory.
Narodil jste se v roce 1989, půl roku před sametovým převratem. Jak se na to období vzpomíná ve vaší rodině?
Řekl bych, že se většinou věnujeme současnosti. S tou dobou je spjatá radost a víra v budoucnost, ale nemyslím, že bychom byli zbytečně nostalgičtí. Váže se k tomu mnoho historek a lidí. To, co čeká moji generaci a generaci mých bratrů, je ve své podstatě hlavně výzva, kterou nesmíme brát na lehkou váhu. Teď se vznášíme na takové vlně nejistoty, tak trochu mám pocit, jako bych se tak jako vznášel a nevěděl proč. Narodil jsem se do desetiletí víry, ale i velkých průserů. A jsem rád, že se to na mě podepsalo. Věřím a jsem samý průser.
Díky mamince Chantal Poullain jste napůl Francouz. Pozorujete u sebe nějakou odlišnost ve srovnání s typicky českými muži?
No tak to je hrozně těžké říct. Narodil jsem se ve Švýcarsku v Ženevě, mám francouzské občanství, vyrůstal jsem v Olšanech u Rousínova, chodil do školy v Brně a pracuji a žiji v Praze. Možná jsem prostě Evropan. A i přes veškeré gentlemanství, ve kterém jsem vychovaný, miluji pivo a holky. Teda jednu. Asi by bylo dobré se zeptat na ty rozdíly jí. Zeptám se.
Jste vášnivý čtenář. Čtete i ve francouzštině či angličtině, kterou jste studoval v Kanadě?
Přiznám se, že poslední dobou jsem se věnoval čtení málo. Mnohem méně než dřív. Ale knihami jsem se nepřestal obklopovat, baví mě je shromažďovat. To se prostě neztratí. Co jsem přečetl, anebo mám v knihovně, určitým způsobem vypovídá o tom, co mě zajímá, kdo jsem, na co jsem pyšný, k čemu se odkazuji. Občas jdu a jen se na ty knížky dívám. Mám doma vysokou vestavěnou dubovou knihovnu, koukám a vzpomínám. Na ty příběhy. Nebo na dobu, kdy jsem je četl. A všechno mi to připomíná, jak je důležité se tomu věnovat. Do nového roka chystám pár změn a jednou z nich je i návrat k té knihovně.
Zkoušel jste rozšířit své herecké působení i tam, kde se bez problémů domluvíte?
Natočil jsem pár zahraničních filmů, ale popravdě jsem obezřetný k tomu, čemu se říká „americký sen“. Hodně lidí ztratilo spoustu času honbou za pozlátkem, za světem a slávou. Já Čechům rozumím, mám tu přátele, chápu tuhle povahu a myslím, že tahle země je jedno z nejlepších míst k životu na celé Zemi. Mám to tu rád. A když se naskytne příležitost, chytím ji za pačesy. Do té doby budu dělat svou práci, jak nejlíp umím. Ta knížka je takový důkaz, že i v malých věcech jsou velké příběhy. Budu dál hledat obsah, formu až potom.
Z každého natáčení si prý přinesete nějaký suvenýr, například součást kostýmu. Co všechno už doma máte?
Jak to víte? (smích) No jasně! Mám třeba tenisky, se kterými jsem odběhal celé Ženy v běhu, nebo nacistickou uniformu z Anatomie zrady. Ale i loutky z DAMU, paruky, maňásky. Málem jsem si dotáhl domů i invalidní vozík z filmu Srdce na dlani, který půjde do kin v lednu.
A jaký suvenýr je poslední?
To asi bude odznak z Poldy!
Máte hodně sourozenců několika generací. Co s nimi nejčastěji podnikáte? V čem vás nejvíc inspirují?
Mám velice inspirativní sourozence, všechny. A je velmi příjemné, jaký mají rozptyl. Nenudím se. Moje sestra Kamila je jedna z nejlepších výtvarnic a režisérek, co znám, na tu chodím do divadla. Na Aničku do kina, na Jéňu na basket, na Fanu na rapový koncerty a nejmladší Marianku zatím jenom objímám. Ale přemýšlím, že řeknu tátovi, ať ji dá na fyzioterapeutku. Bolí mě záda.
Jaké to je být členem divadelního souboru, který má neustále beznadějně vyprodáno?
Je to krásné. Je to skvělé. Otevírá to prostor pro průzkum toho, co je dost nebezpečné. Ztráta pokory. Pracovat s takovými hráči je pro mě osvobozující. Hrát tam mi připomíná, jak je důležitá pokora. Rozumím si s naprostou většinou těch lidí jak na jevišti, v šatně i u stolu. A doufám, že to tak bude napořád.
Kdy jste byl naposledy na snowboardu?
Paradoxně na natáčení Poldy. A občas se dostanu s kluky na pánskou jízdu. Jinak, věřte nevěřte, nemám vůbec čas na osobní volno. Na to čas ještě bude. Teď musím pracovat. A hlavně chci.
Jak se vám žije v době restrikcí, nečekaných opatření a všudypřítomné nejistoty?
Nedobře. Ale hlavně kvůli svému okolí. Začínám to cítit na lidech a na společnosti a toho se bojím víc než nějaké své vlastní večerní chandry. To, co z toho může být, přesahuje moji osobní nejistotu nebo strach, přesahuje to možná všechno, na co jsme dosud zvyklí. Jde z toho strach, ale i vzrušení z neznámého. Rozhodně máme s čím se rvát, a to je snad dobrá zpráva, ne?
Co vás v životě nejvíc takříkajíc drží nad vodou?
Láska, pes, mír, hudba, divadlo, cvičení, víno, Morava, rodina, úsměv, víno, rychlá auta, otevřená okna, otevřená okna v rychlých autech a válení v posteli. A víno. To už jsem říkal asi. (smích)
Na co se teď v osobním a pracovním životě těšíte?
Asi jednou na děti.
