Sám o sobě říká, že je hlavně komediant. Vladimír Hron, kterého si většina Čechů pamatuje především jako výborného imitátora a zpěváka, v červnu oslavil 55. narozeniny. „Žádnou velkolepou oslavu jsem nedělal. Zvládl jsem to tím nejlepším možným způsobem, a to je práce. Byl to ten nejhezčí dárek, protože jsem mohl zase vystupovat a tak se věnovat tomu, co miluji,“ říká.
Do takového baviče by lidé asi neřekli, že se spokojí s komorní rodinnou večeří, místo aby třeba uspořádal akci a bavil hromadu hostů. „Vlastní oslavu bych si nikdy nemoderoval. My jdeme skutečně jen posedět a povídat si do dobré hospůdky. Nebo někam na dortík. Nebo jdeme do lanového centra, což byl také jeden z darů. Nejsem příznivcem pozvat padesát příbuzných, kteří se opijí do němoty a druhý den ani nevědí, že na oslavě byli. My slavíme aktivně, aquapark, lezení do korun stromů, šlapadlo na řece, nebo alespoň nějaká hezká procházka,“ popisuje showman z Mostu v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Prý jste abstinent, je to pravda?
Opravdu. Nepiji, nekouřím, sprostě nemluvím. (smích) O mně vždy v mládí říkali: „To je ten slušnej.“ Ale to není pravda, měl jsem jiné neřesti. Nejsem ale typ člověka, který rád a často oslavuje. Alkoholové dýchánky mi nic neříkají, což je vzhledem k mé branži trochu zvláštní. Zároveň jsem měl kolem sebe několik tragických „alkoholových“ událostí jako smrt a zmrzačení kamarádů. Kromě toho mívám na večírcích většinou skvělou náladu i bez alkoholu, takže mi pít přijde jaksi zbytečné.
Měl jste po roční covidové pauze nabité léto?
Jsem rád, že už zase mohu zpívat a bavit publikum. Lidé tančí a smějí se, je to jako návrat k životu po nějaké katastrofě. Na prvních vystoupeních se mi ale diváci zdáli až vyděšení, jen stáli, dívali se a nevěděli, co mají dělat. Až po třetí čtvrté písni se začali otevírat, brzy pak už zpívali a tančili. To bylo naprosto nádherné a měl jsem vážně na krajíčku. Jako vidět rozkvétat rostlinu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Máte obavy z podzimu, že nebudete moci vystupovat?
Skryté obavy mám, ale věřím, že k žádným lockdownům už nedojde. Mám obavu, že se lidé budou na podzim bát přijít do vnitřních sálů. Byl bych rád, aby se nebáli, a to myslím i obecně, protože strach je podle mě zárodkem snad všech chorob na světě. Mé krédo je: „Žijme s tím, že to, co je před námi, nás stejně nemine.“
Vy o strachu a osudu něco víte, že? Jste po několika generacích první mužský Hron, jehož život nevyhasl s příchodem 30. roku.
Ano, je pravda že jsme měli jisté rodinné prokletí. Tři, možná čtyři generace mužů přede mnou umíraly před třicítkou. Pradědeček z tatínkovy strany zemřel v nejlepších letech po kopnutí koněm, jeho syn a můj dědeček zemřel mlád za války rukou banderovců, tatínek se jako další v řadě ve třiceti zabil v rodném Mostě na motorce. Když jsem dospíval a začal řešit otázky života a smrti, měl jsem tyto tragédie stále před očima. Do svých třicátých narozenin jsem pořád čekal, co se stane, co přijde.
Potkalo vás v roce 1996, tedy když jste oslavil 30 let, nějaké neštěstí?Potkalo. Měl jsem strašně ošklivou nehodu na motorce. Velmi zvláštní je, že můj otec zemřel v roce 1969, já měl nejspíš zemřít v roce 1996. Když se podíváte na ty číslice, tak je stačí otočit, taková magická záležitost. Já tu nehodu ale přežil a od té doby se motocyklu vyhýbám. Vnímám to jako vyšší znamení. Zatím žiju, uvidíme, co bude dál.
Bavič Vladimír Hron v první třídě
Věříte na osudovost, která může zasáhnout do lidského života?
Věřím. Jsem trochu fatalista, i když na druhou stranu tvrdím, že člověk, je-li dostatečně cílevědomý, dokáže s osudem nějakým způsobem pohnout. Rok po nehodě jsem šel za vědmou, která si prohlédla mou čáru života. Řekla mi, že jsem zemřel a že to je asi rok. Až jsem se lekl, jak to ví.
„Vy teď žijete život, který jste dostal jako dar za něco, co jste udělal,“ říkala ta vědma. Dodnes nevím, co jsem udělal, nevím, jestli to je třeba má práce a to, že zpívám, že rozdávám radost a dobrou náladu. Možná tam je zakopaný pes, a proto pořád dělám to, co dělám. A stále s velkou láskou, protože podle mě v životě platí „dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno“.
Zábava hodně zhrubla a to se mi nelíbí, říká Vladimír Hron |
Prý svým uměním imitací občas rozesmáváte i lidi na ulici či v obchodě. Koho jste překvapil naposledy?
Onehdy jsem napodobil vlastní maminku tak, že se až rozplakala. Nedávno jsem pobavil třeba paní pokladní v Lidlu. Neznámé lidi rozesmívám skutečně denně. Prostě když vidím někoho, kdo třeba nemá úplně ideální náladu, a cítím, že bych mu ji mohl trochu spravit, tak to zkusím. Ne vždycky to vyjde. Jsem takový klaun, nebo chcete-li šašek, i v osobním životě. A vůbec se za to nestydím. Naopak. Když mě zastaví policie a chce po mně pokutu, tak vždy vytáhnu třeba Luďka Sobotu nebo Felixe Holzmanna. A dokud policistům nevypadne propiska z rukou, pokračuji. Před lety jsem uměl ke dvěma stům osobností, dnes už je to více.
V minulosti patřilo jméno Vladimír Hron ke špici zábavy v Česku. Jak je to teď?
Vystupuji stále dál, troufnu si říct, že po celém světě, protože už mi chybí jenom jeden kontinent, Austrálie. Zpívám a bavím lidi tam, kam mě pozvou. Třeba jsme se vydali na koncert do Káhiry. V divadle byla rozbitá klimatizace, málem jsem tam v 60 stupních zemřel, i tak ale bylo naprosto fenomenální publikum. Jsem schopen zpívat v několika jazycích.
Řekl bych ale, že styl zábavy se neustále mění. Mládež frčí na YouTube a dalších sociálních sítích. O to zajímavější je, že když vyjedeme třeba na „pionýrák“ nebo školní představení, děti se při předvádění Elvise Presleyho, kterého už téměř nemusí znát, výborně baví. Fungují i hvězdy jako Sinatra, Mercury, Tom Jones, ale i Karel Gott.
V roce 2019 jste odešel z Prahy do malé obce v okolí středočeských Popoviček. Jaká to byla změna?
Jsme v zapadlém domečku, kde občas pokecám se sousedy přes plot. Máme to, jak říkám, „na klid“. Občas vylezeme na zahrádku na lehátka nebo jedeme někam na výlet. Ale nežijeme komunitním životem, na to nejsme správné typy. Užívám si naprosté soukromí, tedy to, co v pracovním životě nemám. Z náměstí plného lidí přijíždím domů do klidu, zalezu si a prostě existuji.
V roce 1966 jste se narodil v Mostě na severu Čech, tam mohlo být docela drsné dětství. Můžete srovnat dobu tehdy a dnes?
Je to diametrální odlišnost. Říkalo se, že kraj byl drsný sám o sobě. Vyrůstali jsme v úplně jiných podmínkách než dnešní děti, ale zpětně je za drsné nepovažuji. Prostě za takové, jaké tehdy platily a my jsme je museli přijmout. Horší pověst než Most měla snad jen Bílina. Jako kluk jsem kupříkladu pobíhal ještě po starém Mostě, který už neexistuje, místo něj je teď jezero. Zbyla jediná stavba, to je renesanční kostel, a vlastně ještě část Zahražany a stará průmyslovka.
Vladimír Hron ■ Narodil se 25. června 1966 v Mostě. |
A co tamní „vyhlášený“ vzduch?
Toho se týká asi nejzásadnější proměna. Životní prostředí tehdy bylo drsné. Zažil jsem tělocvik, kdy bylo ve vzduchu tolik zplodin, že jsme po tříkilometrové trati omdlévali a museli nás odnášet do tělocvičny. Když pak hlásili v rádiu, že je zákaz vycházení, tak nám tělocvikář říkal: „Kluci, hlavně neříkejte, že jsme byli na tělocviku.“ (smích) Často jsme nejen cítili, ale i viděli, co dýcháme. Jako dítě jsem přes mlhu zplodin nedohlédl na dva metry. Teď tam za maminkou a sestrou jezdím na návštěvu a skutečně dýchám čerstvý vzduch.
Vladimír Hron našel domov pro rodinu. Blesková akce jim přinesla štěstí |
Jaké speciality má Mostecko?
Dobrá otázka. Chtěl jsem říct hnědé uhlí, ale to asi není specialita (smích) a navíc je těžba v útlumu. Samozřejmě jsme měli ještě chemičku. Když jste jeli tramvají kolem Záluží a zrovna vypouštěli čpavek, to byla „velká specialita“. Specialitu ale vařila také paní Lancová, co bydlela patro nad námi. Říkávala tomu „uhlířina“. Byl to takový hornický „melšpajs“, tedy co dům dal. Bylo to hrozně dobré a je to moje dětství. Teď se těším, až začne fungovat Mostecké jezero, což by mělo být už brzy.
Projevily se už v dětství vaše umělecké sklony?
Samozřejmě. Na táborech jsem recitoval, účastnil jsem se i pěvecké soutěže. Když byla možnost se někde předvést, tak jsem se hlásil. Moje maminka vypráví příběh o mém prvním uměleckém honoráři. Byly mi asi čtyři roky a v kempu Višňová jsem jedno dopoledne zmizel. Maminka už chtěla volat policii, když zaslechla v nedaleké hospůdce prapodivný ryk. Šla tam a spatřila mě, jak stojím na obráceném barelu od nafty.
Přede mnou poslouchala celá hospoda, jak vyprávím anekdoty, i ty přisprostlé, které mě učili doma. Za odměnu mě cpali hospodskými dobrotami, melounem, tatrankami, kofolou a malinovkou. Já si to nepamatuji, ale maminka dodnes říká, že jsem pak celé odpoledne „blil jako amina“. Tak to byl můj první honorář v životě a asi už tehdy se rozhodlo o tom, že budu komediant.
25. března 2015 |
