Když se v roce 2001 při natáčení inscenace Den, kdy nevyšlo slunce seznámil v té době již uznávaný herec Vladimír Dlouhý s mladou kolegyní Petrou Jungmanovou, netušil, že mu zbývá už jen devět let života. Nebo možná tušil, protože zdravotní problémy ho sužovaly dlouhou dobu, ale nedával to znát.
Z lásky, která se mezi kumštýři zrodila, se o pět let později narodila dvojčata Jan a Jiří. Osud jim bohužel nedopřál strávit se svým milujícím tátou celé dětství a nechat se jím vyprovodit do života, protože Vladimír v roce 2010 těžké nemoci podlehl.
Jan Dlouhý a jeho dvojče Jiří Dlouhý. S herectvím začínali v Městském divadle Kladno.
Ale když se na Janíka s Jiříkem, jak je něžně oslovuje jejich mamka, podíváte, je jasné, že se sudičky pokusily jim tuto ztrátu alespoň trochu vynahradit. Dnešní studenti konzervatoře po něm totiž zdědili mimořádný herecký talent.
Podobní si ale nejsou. Ani fyzicky, ani povahami. A přestože Jan je o celou minutu starší, extrovertnější a mnohomluvnější je rozhodně Jiří. Zatímco mladší z bratrů se do všeho vrhá po hlavě, ten starší o všem přemýšlí a pečlivě váží každé slovo.
„Jsem trochu jednodušší, dělám, co mě baví, a je mi jedno, že mi někdo řekne, že u toho vypadám jako blbec. Janík přemýšlí, jaké to bude, jak dlouho to bude trvat, co bude dělat potom...,“ prozrazuje Jiří se smíchem.
Vladimír Dlouhý s bratrem Michalem
„Je to tak. Brácha nevidí problém v ničem, já ho dřív viděl všude. Ale už se taky učím míň přemýšlet. A uvědomuju si, co všechno jsem mohl s bráchou zažít, kdybych byl jako on. Každopádně jsme teď ještě lepší parťáci než dřív,“ přiznává Jan.
Podle Jirky zdědil jeho bratr přemýšlivost a zodpovědnost po tátovi. Když to Janík slyší, trochu se zamračí. Ne že by nechtěl být jako táta. Jenže to, jak moc je mu podobný, slyší snad až příliš často. A on chce být svůj.
Jiří je spíše po mamince, která oba kluky spolu se svými rodiči, švagrem Michalem Dlouhým a Vladimírovou dcerou z prvního manželství Danielou vychovala. Vždycky jim kladla na srdce, aby byli hlavně slušní a pokorní, a oni takoví skutečně jsou.
Na otázku, jestli pro ně není bolavé mluvit o tátovi, kroutí svorně hlavami. „Zemřel, když nám byly tři, takže jsme si to ještě moc neuvědomovali. Pamatujeme si jen takové útržky – třeba jak seděl zamyšlený v obýváku a jedl kaviár,“ říkají a přiznávají, že od lidí, kteří jejich tátu znali, se o něm stále dozvídají nové a nové věci.
Taky se rádi dívají na záznamy divadelních představení, v nichž hrál, a obdivují jeho herectví. Díky desítkám rolí, jež ztvárnil, i díky všem jejich blízkým je tak pořád s nimi.
Co se ještě dozvíte
Rozhovor vychází 1. července v Týdeníku Televize č. 28. |
21. února 2019 |
