Viktor Dvořák (Praha, 17. července 2020)

Viktor Dvořák (Praha, 17. července 2020) | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Dvořák: Chtěl jsem hrát Havla jako neprezidenta a normálního člověka

  • 7
Viktor Dvořák si roli Václava Havla dvakrát osahal tak trochu nanečisto, napotřetí do ní vstoupil s plnou parádou v celovečerním snímku Havel. Byla to pro něj velká pracovní výzva už proto, že v hlavní roli ve velkém filmu se ocitl poprvé.

Nakolik při obsazování hlavní role ve filmu Havel rozhodovalo, že jste tak dobrý herec, nebo že jste vašemu předobrazu v určitých rysech podobný?
Na tohle jsem se režiséra Slávka Horáka osobně nezeptal, ale nemyslím si, že by byl sebevrah, aby mu šlo výhradně o fyzickou podobu. Určitě to prodebatoval se spoustou kolegů. Vím, že jsem měl například určitou favoritní podporu od maskérů, kterým by podobnost ulehčovala práci. Na druhou stranu se mi doneslo, že na kamerovky byli pozvaní i herci, kteří Václavu Havlovi podobní nejsou, takže předpokládám, že to zásadní roli při Slávkově finálním výběru nesehrálo.

Říká vám něco jméno Bohumil Pastorek?
Nechám se podat.
To byl herec, který byl podobný Klementu Gottwaldovi, takže v sedmdesátých letech měl na něj monopol.

Chudák.

On to byl dost angažovaný straník, takže to možná považoval za čest. Ale i Jiří Štěpnička je příkladem, že když hrajete prezidenta, lidé si vás tak navždy zaškatulkují. Jste připravený, že by se to mohlo přihodit i vám?
Vzpomínám si, jak mi Jan Kraus řekl, že se to hercům občas stane, že s nimi jejich role nějakou dobu žije. Tohle herci prostě zažívají, ať už to způsobí filmová, nebo seriálová role. Ano, pro někoho můžu být ten, který hrál Havla. Jenomže já nejsem jediný český herec, který ho hrál. Navíc pro lidi, kteří mě viděli i v jiných rolích, by to přirozeně tak být nemělo. Taky bych polemizoval s tím „navždy“. Ale přes to všechno bych neměl pominout, že je přece úžasné, že můžu říct, že jsem hrál Václava Havla ve filmu.

Co je jisté: budou vás porovnávat s herci, kteří Havla už hráli.
To asi budou. Ale to mi nevadí, to beru.

Třeba Marek Daniel ho hrál v seriálu České století velmi autenticky.
Slyšel jsem, že ho zahrál moc dobře.

Dvořák: Myslíme si, že Havla dobře známe, přitom řešíme jen povrchnosti

Vy jste ho neviděl?
V době vysílání jsem to nestihl. A jakmile jsem tušil, že bych mohl hrát ve filmu Havel, už jsem si to nepustil. To jako herec neuděláte, nechcete se tím nechat ovlivnit.

Kdyby se mi přihodilo, že bych hrál Václava Havla já, zajímalo by mě, co asi na můj výkon budou říkat jeho nejbližší, kteří ho perfektně znali.
Je pár lidí, ke kterým budu mít nastavené ucho, pokud budou sdílní. Rozhodně mě zajímá názor Anny Freimanové z Knihovny Václava Havla, s níž jsem mluvil před natáčením. Měla k Havlovým blízko, byla i jejich chalupářskou sousedkou na Hrádečku.

A co Dagmar Havlová? 
Její názor by mohl být cenný už proto, že je skvělá herečka. Setkali jsme se při premiéře a bylo evidentní, že ji film emocionálně zasáhl. Snad můžu říct, že z něj měla upřímnou radost. Pozvali jsme se vzájemně do divadla na svá představení. Víc jsme si toho říct bohužel nestihli.

Zajímavé je, že tento Havel není vaším prvním Václavem Havlem...
V Divadle Rokoko stále hrajeme představení Čapek o spisovateli Karlu Čapkovi; je to taková mozaika třicátých let minulého století, kdy Čapkovým prostřednictvím kaleidoskopicky nahlédnete do oné doby – Hitler, politika, válka, obyčejní lidé. A celé představení je orámované hypotetickým setkáním Karla Čapka s Václavem Havlem. Na začátku a na konci. Je to role malá, ale protože v divadle zkoušíme dva měsíce, měl jsem čas a prostor si tu postavu osahat.

Plakát k filmu Havel

A druhé setkání?
Nezávisle na tom mě režisérka Irena Pavlásková obsadila do filmu Pražské orgie. Tam jsem měl jeden natáčecí den, dva obrazy. Má postava se představuje jako Václav a ve scénáři se jmenovala Havlíček, takže to není podáváno tak explicitně, nicméně asi není pochyb, že odkazuje k Václavu Havlovi. Co je důležité, že při natáčení Pražských orgií jsem se na place potkal s prvním asistentem režie Vlastou Kadeřábkem, který se zmínil, že Slávek Horák obsazuje film Havel a že prý mě doporučí na kamerovky. A asi za půl roku mě pozvali.

Čili Václava Havla jste měl tak trochu herecky pod kůží. Ale hrát známou historickou postavu, kterou mají všichni v živé paměti, je stejně výzva. Každý bude přísně zkoumat, nakolik jste autentický.
Já jsem to měl ještě těžší v tom smyslu, že to byla moje první velká filmová role a leccos pro mě bylo nové. Snažíte se to ustát a do toho potkáváte lidi z branže, kteří vám říkají: To je ale velká zodpovědnost, viď? To je ale kláda! Takže tohle asi dvouměsíční období příprav moc uklidňující nebylo.

Havel je plnokrevný příběh, řekla o filmu bývalá první dáma Dagmar Havlová

A kdy se to zlomilo?
Když přišel první natáčecí den. Jakmile nastala běžná filmařská rutina, už na vedlejší myšlenky nebyl čas – zaplať pánbůh. Protože mým úkolem bylo nemyslet na prezidentskou aureolu Václava Havla, ta se k němu navázala až v pozdějším období, než se odehrává film Havel. Já jsem chtěl hrát Václava Havla jako neprezidenta, normálního člověka.

Spočítal jste si, kolik cigaret jste před kamerou vykouřil?
Nepočítal jsem je, ale mohli bychom to číslo dát dohromady s rekvizitáři podle faktury. Vzpomínám si na dva natáčecí dny, kdy jich bylo opravdu hodně, kolem padesáti, možná i víc. Ale nevykouřil jsem je celé.

Být odnaučeným kuřákem, jako jste vy, možná bych se bál, že s tím po natáčení začnu znova.
Toho jsem se bál i já, proto jsem měl ty speciální beznikotinové cigarety. Bohužel, u nás se to už nedá sehnat, a tak mi je objednávali z Anglie nebo z Německa. Dalo by se tedy říct, že pro roli Havla mi vozili cigarety ze Západu. To má hezký kontext, ne? Jedna krabička stojí asi pět stovek, takže v tomhle jsem se produkci prodražil, ale byl jsem jim hrozně vděčný, že mi tím vyšli vstříc.

A co Aňa Geislerová? Jaká podle vás je?
Aňa už má kolem sebe všechno hodně zmáknuté – komunikaci s lidmi, je to osobnost, je rychlá. Líbí se mi, jak o práci uvažuje a že hraje a zároveň je schopná dívat se na celý ten proces z odstupu.

Anna Geislerová a Viktor Dvořák na premiéře filmu Havel (Praha, 21. července...

Rozuměli jste si spolu?
Myslím si, že jsme nepotřebovali moc času, abychom se na sebe naladili herecky. Potřebovali jsme jen nějaký čas, abychom zjistili, že se navzájem nemusíme toho druhého obávat. Což se nám, myslím, podařilo.

Zaujala vás nějakou výjimečnou vlastností?
Kdybych ji měl namalovat, tak by měla po celém těle takové malé radárky a čidla. A ty každou čtvrt sekundu skenují okolí a všechny postřehy a informace posílají dovnitř do centrály, která to všechno neustále zaznamenává a vyhodnocuje. Tenhle proces jede naplno, je ale velmi tichý a chráněný tenkou, ale účinnou ochrannou vrstvou a jen Aňa rozhoduje, pro koho a nakolik propustná v daný okamžik je. To o ní říkám s obdivem a zaujetím, protože to je pro herectví velmi cenná vlastnost.

Terapie tmou je medicína pro duši, říká filmový Havel

I vy se teď asi stanete známější tváří. Bude vám to příjemné?
Mám to asi tak napůl. Byl by úplný nonsens, kdyby si herec stěžoval, že ho někdo pozná. Záleží na formě a intenzitě téhle zpětné vazby a já na to v téhle fázi ještě neumím odpovědět. Když jsem natočil seriál První republika, někdo mě občas na ulici poznal, ale bylo to spíš vzácnější. Když se na mě občas někdo na ulici usměje, je to fajn. Ale rád si pak zalezu do svého klidu.

Byli vaši rodiče před lety rádi, když se dozvěděli, že z vás asi bude herec?
Spíš to respektovali. Táta měl představu, že se vydám v jeho technických stopách, ale rychle pochopil, že nejsem ten typ, a věcně mi řekl: Dělej, co chceš, ale hlavně to dělej poctivě. Máti to skousávala trošku hůř – nemohla pochopit, jak její dítě může chtít dělat něco, co je jí tak vzdálené. 

Co kdyby vás kdysi nevzali na DAMU? Měl jste plán B?
Měl jsem jen minimální záložní plán, že bych šel na rok na jazykovku.

A kdybyste se tam nedostal ani napodruhé, ani napotřetí?
To jsem si vůbec nedokázal představit.

Uživil byste se i jinak než herec? Na co jste ještě šikovný?
Někdy mám pocit, že na nic jiného šikovný nejsem. Nebo spíš prostě nemám v ničem jiném praxi. Nepřemýšlel jsem o něčem jiném. Ale moment, já na něco přijdu. Už vím – odjakživa mě přitahovala veřejná doprava, zvlášť ta železniční. A vzpomínám si na období, kdy jsem si řekl, že kdybych měl od svojí profese odejít a relativně rychle vyřešit zdroj obživy, tak bych zkusil průvodčího. Možná si to idealizuji, ale pro mě má provoz železnice opravdu poetiku. A myslím tím ten každodenní všední provoz, ne parní lokomotivu jednou za rok v létě, to mě naopak vůbec nebere.

Viktor Dvořák (Praha, 17. července 2020)

Máte železničářství v rodině?
Nemám, ale když třeba u nás v Českých Budějovicích znovu zaváděli trolejbusovou dopravu a já ve čtvrté třídě viděl na ulici projet první trolejbus, málem se mi zastavilo srdce, jak intenzivně jsem to prožíval. Ten vztah k veřejné dopravě mi doteď zůstal, takže když si chci někdy psychicky odpočinout, představím si, že bych dělal strojvedoucího. Nebo právě průvodčího. 

Ale možná to jsou jen snivé představy. Třeba bych neměl povahu na to, abych ve vlacích mimo jiné zjednával pořádek. Když si třeba vybavím, jak jsem ve čtvrťáku na DAMU po představení v Disku jezdíval do Olomouce na ranní zkoušky. Mým nejčastějším spojem býval noční rychlík Košičan a tam tehdy člověk běžně zažíval situace typu – otevřete kupé a v něm namačkaná osmičlenná rodina a nad hlavami natažené šňůry, na kterých se suší prádlo.

To mi připomíná zajímavý detail – že jste po škole odešel hrát do Olomouce, do Ostravy, mihl jste se v Pardubicích. Proč jste tenkrát nezůstal v Praze?
Ze dvou důvodů. Prahu jsem odmalička miloval, i kvůli těm tramvajím, kterými bych se jako dítě mohl vozit celý den, ale po vysoké jsem měl Prahy dost. Potřeboval jsem si od ní trochu odpočinout.

A druhý důvod?
Po škole jsem nedostal nabídku, která by mě tady přišpendlila. Já se o to nějak zvlášť nesnažil a popravdě si myslím, že by ani nepřišla. Abyste pochopil kontext – dnes divadlo žije spoustou nezávislých scén a projektů, to za nás tolik ještě nebylo, takže jsem zvolil klasickou cestu: do Disku jsem v posledním ročníku zval šéfy divadel a dostal pár nabídek. Rozjednal jsem si Olomouc a vzal angažmá i proto, že Moravu jsem jako Jihočech neznal a přišlo mi, že se vydávám do světa.

Nic proti Olomouci, je to krásné město, ale pokud by měl člověk ambice být vidět, měl by zůstat v Praze. Nebo jít do Brna, ne?
Já jsem za tu zkušenost rád. Zažil jsem na samém začátku pocit, že bych mohl v Olomouci strávit třeba i celý profesní život, a to považuji za hodně důležité. Poznal jsem mimo Prahu dost herců, kteří jsou profesně naplnění a do Prahy by nešli, a teď cituji „ani za zlatý prase“.

Viktor Dvořák

Viktor Dvořák (Praha, 17. července 2020)

40: Čtyřicet mu bylo 7. října, narodil se v Českých Budějovicích.
11: Před jedenácti lety nastoupil do Městských divadel pražských, a to po tříletém angažmá v Olomouci a třech letech v Ostravě.
2019: Získal Thálii v činoherní kategorii za roli Louise Aronsona ve hře Andělé v Americe.
5: První větší seriálovou roli měl před pěti lety v První republice. V menších rolích se objevil v Kriminálce Anděl nebo Ohnivém kuřeti.
21: Film Havel se zabývá jednadvacetiletým obdobím Václava Havla mezi léty 1968 a 1989.

Věřím, ale představme si situaci, že hrajete mimo Prahu a vaši spolužáci v ní zůstanou. A brzy se začnou objevovat ve filmech a seriálech. Jsou vidět. A o vás svět neví. Rok, dva, pět let…
Tohle si asi musí každý přežvýkat osobně, někdo se tím trápí víc, někdo méně. A někdo třeba vůbec. Každý herec si rád zkusí všechno a natáčení je zajímavé z mnoha důvodů, ale šťastný herec je ten, který dojde k poznání, že nejen na filmu nebo seriálu stojí jeho životní štěstí. Že nejsi v televizi, takže nejsi spokojený – to je stereotypní omyl.

Nakonec jste se po čase do Prahy vrátil. A ke čtyřicítce jste dostal dárek – Cenu Thálie za roli v představení Andělé v Americe. To je asi příjemné profesní sebepotvrzení.
I takhle se to dá říct. Jenže, a možná to zní paradoxně, to může přinést i kapku pochybností. Thálie přišla zrovna ve chvíli, kdy se točil Havel, takže pro mě se to odehrálo v jakémsi poklusu. Neměl jsem moc času o tom přemýšlet, až později jsem si to v sobě zpracovával.

Možná i vaši rodiče v té době připustili, že si jejich kluk přece jen vybral práci dobře.
Rodiče si to možná řekli už dřív, když přišla první výraznější televizní práce a sousedky jim říkaly na ulici: Tak jsme viděly toho vašeho Viktora, v té První republice! 

Co asi budou sousedé vašim rodičům říkat teď – na vaši hlavní roli ve filmu Havel? Vždyť sám víte, že lidé mimo metropoli jsou vůči Václavu Havlovi s odstupem let výrazně kritičtější, a nedá se říct, že by k němu všichni uznale vzhlíželi...
Představuji si to asi takhle: Viděli jsme vašeho syna v tom filmu a uvědomili si, že to téma je moc zajímavé, ale že o tom nevíme zdaleka tolik, jak jsme si mysleli. A tak jdeme zítra s manželem do knihovny, abychom si o tom ještě něco přečetli. A až o tom v televizi „na dvojce” poběží nějaký dokument, tak se určitě podíváme.

Jako přání, nebo sen to beru. Ale myslíte, že to tak bude doopravdy?
Tak se pojďme trochu zasnít! 

19. listopadu 2019