„Skutečně humoristický román je v našem řemesle jedna z nejtěžších věcí a moje nenaplněná ambice,“ vysvětluje spisovatel. Ačkoliv tomu název Vieweghovy poslední knihy Povídky o nelásce úplně nenapovídá, právě láska a její podoby jsou pro něj jako autora stále složitější motiv. „Variací na téma láska je sto tisíc a vymyslet novou je téměř nemožné,“ popisuje spisovatelské trable v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Potkáváme se v kavárně, což je takové tradiční místo nejen pro rozhovory, ale také pro spisovatele a jejich tvůrčí práci. Také to tak máte? Píšete někdy po kavárnách?
Často ze Sázavy, kde bydlím, jezdím za různými povinnostmi do Prahy, a nejednou mi třeba mezi návštěvou lékaře v IKEMu a pracovní schůzkou v centru vznikne i i několikahodinový prostoj. Během něj opravdu většinou sedím někde v kavárně, ale není to tak, že bych tam vyloženě psal knihu. Spíš si píšu poznámky, přemýšlím nad dějem a podobně. Na vlastní psaní se člověk musí opravdu soustředit – a domácí pracovna je přeci jenom klidnější a navíc příjemnější prostředí.
Máte jenom jedno místo, kde píšete?
Téměř celý život píšu doma. Posledních asi deset let využívám v sázavském domě hostinský pokoj se samostatným vstupem, což je pro spisovatele ideální místo. Tam mě opravdu nikdo neruší. Píšu tam už asi dvanáct let.
Vaše zatím poslední kniha se jmenuje Povídky o nelásce. Název je výmluvný a poměrně trefně vystihuje všech dvanáct příběhů. Co byste o téhle sbírce řekl vy sám?
Není to úplně optimistický pohled na partnerské vztahy. Říká se, že jak žijeme, tak i píšeme – a i moje psaní je samozřejmě mou životní zkušeností, zahrnující mimo jiné dva rozvody, poznamenané. Nejsem přehnaný vztahový optimista.
V jednom rozhovoru zhruba před rokem jste řekl, že některá témata pro psaní už pro vás nejsou zajímavá a spíše vás nudí. Zmínil jste mezi nimi i právě lásku.
To bylo jenom takové rouhavé, záměrně provokativní vyjádření. Pro mě jako prozaika je láska hlavně řemeslný problém, nikoli psychologický. Nešlo o to, jaký vztah k lásce mám já jako člověk, ale o to, jaký vztah mám coby autor k lásce jako tématu. Variací na téma láska je totiž sto tisíc – v nejrůznějších filmech, divadelních hrách, románech, povídkách, novelách – a vymyslet novou variaci je téměř nemožné, všechno jsou jen obměny již dávno existujícího. Ne, že by v novém románu, který zrovna píšu, láska nebyla. Ale jsou tam i jiné mezilidské vztahy – sousedské, kamarádské, čistě erotické... Plus pár témat, která s láskou úplně nesouvisí.
Před pěti lety jste prodělal vážnou zdravotní příhodu, jejíž následky vás do určité míry provázejí dodnes. Jak moc je psaní jiné od momentu, kdy vám praskla aorta?
Ještě před dvěma třemi lety bych vám řekl, že ten rozdíl je zcela zásadní. Že píšu úplně jinak a že i moje témata jsou logicky temnější. Nemoc, rozvod a všechny problémy, které jsem měl, se na psaní logicky musely odrazit. Teď už jsem se ale, doufám, posunul dál. Žiju skoro stejně jako před onou událostí – a cítím se spokojeně. Navíc mi nový román, který mě právě zaměstnává, znovu přinesl radost ze psaní. Píšu i deset hodin denně, ani o tom občas nevím. V minulých několika letech se mi stávalo, že jsem chodil do pracovny, aniž jsem byl o námětu knihy, kterou jsem psal, úplně přesvědčený. Teď mám ale námět, kterému od začátku věřím a který mě hodně baví.
Můžete tedy nastínit, o čem nová kniha bude?
Je to příběh tří kamarádek, z nichž jedna je vdaná, druhá rozvedená a třetí je vdova. Tyhle tři ženy společně vyrazí na letní hudební festival a všechny tři tam celkem dost řádí. Vdaná s sebou navíc bere jakýsi přívažek na cestu v podobě manžela – který pak, chudák, přihlíží všemu, co se tam děje. Je to pokus o humoristický román. Vždycky jsem přiznával, že je to má nenaplněná ambice, protože napsat dobrý, skutečně vtipný humoristický román je podle mě v našem řemesle jedna z nejtěžších věcí.
Vy máte pocit, že jste dosud nenapsal humoristickou knihu?
Částečně opravdu ano, i když Báječná léta pod psa by se za humoristický román nejspíš považovat dala, Účastníci zájezdu asi do jisté míry také. Jsou tam mnohá humorná místa, ale v podtextu jsou v obou těch příbězích i vážné a smutné věci. Ale tak dobře, abych byl přesnější: Přál bych si napsat román, v němž bude humor ještě výraznější. Cítím, že by se to mohlo podařit, protože teď se psaním opravdu bavím. To, co nyní řeknu, bude vypadat hodně bizarně: Stává se mi, že se v pracovně u počítače nad svým textem sám směju. To je ale asi podmínka, aby se pak při čtení zasmál i někdo jiný.
Kromě psaní vám teď určitě dělá radost také jedna maličká osoba. Nedávno jste se prý stal dědečkem.
Musím dodat, že hrdým dědečkem. V sedmapadesáti už na to samozřejmě mám věk, ostatně jsem se dědečkem mohl klidně stát i mnohem dřív, protože dceru – maminku vnoučka – jsem měl už ve dvaceti. Zatím jsem dědečkem spíš formálně, kočárek jsem vezl jen asi dvakrát. Ale moje dcera Míša se v létě chystá ke mně na Sázavu, takže si vnouče užiju. Navíc na mém pozemku chce stavět dům, čili v budoucnosti je uvidím každý den.
Takže se obklopíte rodinou.
Přesně tak. Kousek ode mě už teď bydlí maminka a také brácha s manželkou a synkem. Jsme celkem soudržná rodina, i když já teď mámu i oba bráchy trochu zanedbávám, protože mi psaní požírá víc času než v době, kdy jsem byl ještě zdravý – líp jsem se soustředil, víc si pamatoval. Nicméně třeba scéna, kdy máma zavolá, ať si přijdu pro jídlo, já vyjdu z domu s prázdným talířem a vracím se obratem s ještě teplým obědem, je naprosto reálná. Takhle to u nás prostě chodí.
Michal Viewegh■ Narodil se 31. března 1962 v Praze. Absolvoval gymnázium, poté studoval politickou ekonomii, ovšem po třech semestrech toho nechal a šel pracovat jako noční vrátný. Později vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. |
Jak jste na začátku sám zmínil, kromě zdravotních potíží vaši tvorbu ovlivnil také druhý rozvod před čtyřmi lety. Už delší dobu ale opět nejste sám a máte po svém boku partnerku. Jste typ, který může být v pohodě dlouhodobě bez ženského protějšku? Někteří muži si ve staromládeneckém životě libují, tak mě zajímá, jak jste tohle období zvládal vy.
Rozumím vám. Když jsem učil na základce, měl jsem staršího kolegu, který žil léta sám. Vlastně mu to vyhovovalo a partnerku si už ani nehledal. Já ale nejsem vyloženě samotář. Situaci, kdy člověk bydlí po rozvodu nějakou dobu sám, jsem už zažil dvakrát. Myslím proto, že sám být umím a že mě to nijak netraumatizuje, a dokonce mi to v mnoha ohledech vyhovuje. Ale je rozdíl mezi tím bydlet sám a mít kolem sebe přítelkyni, rodinu a spoustu přátel – a situací, kdy člověk žije opravdu sám a nemá ani moc blízkých nebo kamarádů. To pak může být tragické. Mně se naštěstí nic takového nestalo. Bráchu mám padesát metrů od svého domu, maminku sedmdesát a všude okolo prima sousedy, takže opravdu sám jsem vlastně nikdy nebyl. A navíc když zvednu telefon, vždycky za mnou někdo z Prahy přijede.
Takže vám život ve dvou nechyběl?
Samota samozřejmě může být příjemná i depresivní. Těsně po rozvodu jsem zažil i takové ty dny, kdy víte, že všechny rodiny v okolí čeká nedělní oběd – a vás zrovna nikdo nepozval. Nebo v mém případě spíš pozval, já na to zapomněl a už mi pak bylo trapné se ptát, jestli jsem byl pozvaný. Takže si potom na pánvi klohním míchaná vajíčka, zatímco z domů nerozvedených sousedů cítím vůni řízků nebo pečené kachny. To jsou takové truchlivé chvíle nás rozvedených, ale jinak to, myslím si, zvládám vcelku dobře. A teď už mi navíc přítelkyně Monika občas uvaří. A když ne, pozvu se k ní domů, k bráchovi nebo k mámě sám.
Odrazily se dva rozvody nějak na tom, jak dnes přistupujete k lásce a partnerství?
Po dvou takhle velkých životních zklamáních samozřejmě už žádná další zažít nechcete, takže jste opatrnější. Je mi sedmapadesát, a tudíž mě čeká – budu-li optimista – ještě dvacet třicet let. Musím si proto klást otázku, jak chci tyhle zcela konkrétní zbylé roky prožít. To, co je přede mnou, není už jaksi žádné „nekonečno“, nýbrž až děsivě omezený počet let. A já se tudíž nemůžu chovat bezstarostně. Člověk v mém věku by si měl říct, co ještě ještě od zbytku života chce a co už ne.
A to ve vašem případě vypadá jak?
Uvedu ilustrativní příklad, byť zdánlivě banální. Když mi nečekaně zavolají sázavští kamarádi, že za hodinu se jde na fotbal a pak do hospody, už vážně nechci nikomu odpovídat na otázku: „Ty jdeš zase na fotbal a pak ještě do hospody?!“ To je jen jeden tuctový příklad ze stovek jiných partnerských sporů, které samozřejmě bývají i mnohem vážnější. Takhle já už ale žít nechci – a nebudu. Když mi zavolá kamarádka nebo dokonce exmilenka, jestli s ní zajdu v Praze na oběd či na kafe, tak pokud skutečně chci, samozřejmě s ní na kafe či oběd jdu. Své současné partnerce bych v podobné situaci pochopitelně také nebránil. Nejsme vzájemní otroci. Už nikdy nebudu otročit něčí představě o vztahu. Je fér si všechno tohle ujasnit hned na začátku. My s Monikou to udělali a někdy to dokonce i funguje.
Říkáte, že jste si ujasnil, co od života chcete. Co to tedy je?
„Vyloupnout ze svého života ustálenou sedlinu zvyků a činností, které mám rád, a těch se pak držet.“ To volně cituji Marcela Prousta z Hledání ztraceného času. Vystihuje přesně to, co bych po zbytek svého života chtěl dělat.
Místo luxusu zmatek na letišti i v hoteluMezi českými spisovateli patřil Michal Viewegh k továrnám na peníze. Uměl vydělat hodně sobě i nakladateli, jeho knížky kupovaly statisíce lidí. „V období, kdy se mi opravdu dařilo a kdy se navíc knihy prodávaly mnohem víc než dneska, patřily k mému životu luxusní dovolené. Tenkrát se třeba jen Účastníků zájezdu prodalo přes dvě stě tisíc výtisků. To jsou dnes neuvěřitelná čísla,“ srovnává Viewegh. Poté, co se ale musel vypořádat s následky prasklé aorty, daleké cesty už tolik nevyhledává. „Kdyby mě teď někdo mohl kouzelným sluchátkem odnést na Maledivy, určitě bych se nebránil. Jenže když si představím všechen ten stres kolem cesty a hlavně těch asi patnáct nebo kolik hodin v letadle, zase tolik mě to neláká,“ říká přesvědčivě. „Pořád se ještě potýkám s výraznými hendikepy, které se týkají paměti, pozornosti a prostorové orientace. Zrovna tyhle tři věci jsou pro cestování tragické hendikepy. Když neustále bloudíte v hotelu, zapomenete pas v letištní kavárně, do které vás pak už z odletové haly musejí doprovodit celník a policista (a potom jen tak tak stíháte letadlo) nebo když necháte telefon v palubní přihrádce auta na odlehlém letištním parkovišti, kam už se zpátky nedostanete, není to opravdu nic příjemného,“ vysvětluje. V časech největší slávy se knihy Michala Viewegha prodávaly v desítkách i stovkách tisíc kusů. |
6. prosince 2018 |
