Videostop se poprvé na obrazovkách Československé televize objevil už v roce 1986 a vysílal se až na občasné přestávky neuvěřitelných 14 let. S námětem na novou televizní soutěž, kde by soutěžící odpovídali na otázky spojené s československými filmy a jako poradci jim pomáhali, či naopak je blafovali populární osobnosti, přišel už na začátku 80. let televizní technik Vladimír Bezděk (82).
Co nás bavilo Seriál o známých pořadech: Videostop 4.3. |
Měl tehdy úžasný nápad využít bohatý televizní a filmový archiv a soutěžní otázky doplnit ukázkami z filmů. Pilotní díl k pořadu byl natočen v roce 1985 s moderátorem Josefem Dvořákem (80).
„Pořad jsme vezli schvalovat šéfům na výjezdní zasedání. V rekreačním středisku se právě školily televizní účetní, a tak je na schvalovačku pozvali. Báječně se bavily, a vlastně rozhodly o vstupu Videostopu na obrazovku,“ vzpomínal první režisér soutěže Pavel Vantuch (†73).
Videostop se měl vysílat každý měsíc živě, jenže Josef Dvořák kvůli velkému pracovnímu vytížení nakonec musel od spolupráce odstoupit. Za moderátorský stolek tak tvůrci posadili hlasatele Armádního uměleckého souboru Zdeňka Tulise.
Kdo se bál kamery?
Režisér Vantuch pro Videostop objevil i do té doby neznámého archiváře, filmového historika Karla Čáslavského (†75), bez kterého bychom si dnes soutěž nedokázali představit. Ten se však zpočátku kamery bál a schovával se za kulisami. Až později se trémy zbavil a postupem času se z odborného poradce stal jakýmsi spolumoderátorem.
To všechno se však stalo, až když soutěž začal moderovat Jan Rosák (75). Předtím televize Videostop na rok zastavila. „Místo něj nasadili stupidní soutěž o Sovětském svazu, která neuspěla, a tak se Videostop znovu vrátil a byl mi nabídnut,“ říká Rosák, kterému Videostop pomohl nastartovat jeho úspěšnou moderátorskou kariéru. Zažil však i velice smutné chvíle – když v televizním studiu zemřel člověk.
Kromě Videostopu byl později Karel Čáslavský rovněž tváří pořadu Hledání ztraceného času.
Potrápili režiséry
Do soutěže se hlásily pracovní kolektivy, po revoluci si firmy svou účast v pořadu musely zaplatit, stála je kolem třiceti tisíc korun. Poradci byli populární herci, režiséři či zpěváci. Kombinace hádanek a filmu za účasti známých osobností diváky velice bavila.
„Nejvíc vzpomínám na poradce Vorlíčka, Menzela a Smyczka, známé režiséry. Trápili se nad otázkou, kolik oken má celovečerní film, a na nějaké blafování úplně zapomněli,“ vzpomínal Ivo Paukert († 81), který režíroval sto čtyřicet dílů Videostopu.
Vítěz soutěže hrál v závěru o cenu – získat mohl od ceny útěchy, kterou byla zpravidla hra Člověče, nezlob se!, přes mixér, vysavač až cenu nejvyšší: televizor, později pak i hifi, videorekordér nebo videokameru.
Zvítězil kratší název Moderátor Jan Rosák, režisér Ivo Paukert a filmový historik Karel Čáslavský Pokud soutěžící znali správnou odpověď, stiskli tlačítko, kterým projekci (video) zastavili (stop), proto byla soutěž pojmenována Videostop. Málokdo ví, že původní název zněl Takový malý bijáček. |
Policajtům jsme se smát nemohli
Soutěžní televizní hra Videostop je dlouhodobě a neodmyslitelně spojená s tváří Jana Rosáka. Jak moderátor vzpomíná na živé vysílání?
Vzpomenete si na nějakou příhodu, která vás při přímém přenosu zaskočila?
V publiku vždy byli hosté, zpočátku šlo o socialistické brigády práce, až teprve později to začaly být firmy a podniky. Jednou se mezi brigádami účastnili natáčení policisté, respektive esenbáci dopravního inspektorátu na Míčánkách. Byli to policisté takového starého, socialistického ražení. Museli jsme se tehdy s Karlem Čáslavským hodně držet, abychom se nerozesmáli, když začali mluvit na kameru a vymýšlet si nějaké pohádky. To bylo opravdu dramatické, jelikož jsme se jim do očí smát nemohli.
Vysílalo se živě?
Dlouho se vysílalo živě. Před tím jsme vždycky měli zkoušky s herci. Bylo to živé vysílání se vším všudy.
A vždycky se všechno povedlo?
Jednou se přihodila taková smutná událost. Těsně před živým vysíláním zkolaboval kameraman a po převozu do nemocnice zemřel. Šlo o Honzu Tenoru. Bylo to velmi skličující. Pamatuji si úplně přesně, že tehdy byli hosty Karel Gott, Mirek Donutil a Bolek Polívka. Karel Gott tehdy smutně prohlásil: „Je to marný, i když umělci umře táta, tak prostě musí na jeviště.“ Takže jsme museli vysílat, i když nám moc veselo nebylo. Dělal to s námi od samého začátku a byl to velmi příjemný člověk.
Podílel jste se i na scénáři?
Byli jsme tři scenáristé. Karel Čáslavský se zaměřil na filmy, které se vyráběly před druhou světovou válkou, já na pozdější filmy a Vladimír Bezděk čerpal ze zdrojů Československé televize, což znamenalo pohádky a inscenace. Scénář napsal vždy jeden z nás, ale potom se to tvořilo na místě. Muselo se vycházet ze situace a také improvizovat.
