Stává se vám i v běžném životě, že u vás mají větší šanci ti hříšnější, zatímco slušňáci takzvaně ostrouhají?
Víte, jde o to, zda vůbec opravdu víme, že ten zdánlivě hodný je opravdu hodný a čert je vážně čert. O to, jak vnímáme svět a naše okolí. Mně třeba nepřišlo, že by konkrétně tenhle čert byl až tak čertovský a anděl vyloženě ten dobrý. Většinou to tak není. My bychom často chtěli, aby svět byl černobílý, ale on takový vůbec není.
Takže nemáte tendence podléhat těm, co víc zlobí?
Ono je dobře, že muži někdy zlobí. My ženy zase občas potřebujeme mít pocit, že plníme určitou úlohu a často se nám líbí jakoby zachránit nebo polepšit toho, kdo je takový, řekněme, čertovský. (smích) Líbí se nám myslet si, že s námi je ten dotyčný lepší. Máme tuhle touhu trochu v sobě.
Před lety jste se nechala slyšet, že čeští muži to se ženami neumí. Co jste tím přesně myslela?
To zní hrozně tvrdě, ale tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem tím říct, že by se možná neměli tolik stydět. Měli by ženě dávat víc najevo třeba, že jí to sluší. Zkrátka víc otevřít své nitro a ukázat, co tam je. Mnohokrát se ale stane, že když muži něco takového udělají, ženy jsou z toho pak v šoku. Vlastně taky nereagují úplně dobře, protože se třeba zeptají, jestli je vůbec dotyčný v pořádku. V podstatě ho tím shodí. Souvisí to jedno s druhým. Ženy se podle mě přitom potřebují cítit občas jako královny nebo princezny. I když to třeba není pravda. Pokud by tyto role fungovaly, myslím, že spousta manželství by vydržela o mnoho déle.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Vraťme se ještě k těm pohádkovým čertům. Spousta rodičů dnes tradici čerta a Mikuláše ignoruje, protože nechce děti děsit. Není to škoda?
Ano, děsíme je tím, ale myslím si, že nějakým způsobem potřebujeme alespoň trochu strach prožívat. Já sama například samozřejmě vím, že horory bývají většinou úplně stupidní, ale asi je potřebuju. (smích) Stejně tak jako potřebuju pociťovat to, že se bojím. Dnes zažíváme úplně jinou dobu než naši předkové, kteří měli v běžném životě daleko víc důvodů reálně se o sebe bát. My tady v Evropě žijeme krásný život a kolikrát si až udiveně můžeme říct: Ano, to je strach! Pro mě je důležité občas tuhle emoci pocítit, protože pak si s ní vím rady. Umím se se strachem poprat. S rodiči máte pravdu. Některé maminky ani nechtějí vyprávět tradiční drastičtější pohádky, protože je tam třeba čert. Ale to je přece dobře! (smích) Myslím, že bychom neměli tolik ochraňovat děti. To také není dobře. Život není jen růžový. Někdy může být černější, než si představujeme.
Strašili vás samotnou rodiče, když jste byla malá?
Vůbec si na to nevzpomínám. Takže jestli ano, žádné šrámy na duši z toho nemám. Vzpomínám si, že jsme bydleli ve dvojgeneračním domku s prarodiči. A častokrát jsem přiběhla za dědečkem do takové té staré velké rozvrzané postele a on mi vyprávěl pohádky. To pro mě bylo neskutečné. Asi jsem na minulost nějakým způsobem napojená, protože se k ní často dostávám skrz dobové filmy, ve kterých hrávám, nebo právě skrz pohádky. Nevím, čím to je, ale starší lidé mi vždycky dodávali zvláštní sílu.
Zůstaňme na moment ještě v minulosti, i když ne tak vzdálené. Jaká jste byla coby náctiletá puberťačka? Rebelská?
Já jsem neměla klasickou pubertu. Moje maminka mi říká, že jsem ji neměla vůbec. Vlastně jsem se v té době měla docela dobře, ať už šlo o vztah k rodičům, tak k sobě samé. Mám pocit, že jsem tehdy neřešila vůbec nic. To všechno přišlo až pak. Třeba až ve dvaceti. Asi jsem vážně nudná, ale coby náctiletá jsem vůbec nechodila na diskotéky a naopak jsem milovala být doma. Měla jsem podle mě štěstí, že jsem nepotřebovala k životu rebelství. Ani dnes to nepotřebuju.
Takže třeba takové silvestrovské oslavy náctileté Vicy Kerekes probíhaly...
Doma s rodiči. Vždycky jsem koukala na hodinky a říkala si: Už bude dvanáct hodin, dobře, to ještě dám. (smích) Jen jedinkrát jsem byla někde mimo domov. Ani letos nic velkého neplánuju. Nejsem typ, který potřebuje tančit a vydat ze sebe nějakou energii. Ne, pro mě je tahle noc radostná v tom, že zkontaktuju známé, a hlavně si sama v sobě udělám takový souhrn toho, co se za ten rok stalo a trochu bilancuju. Jinak až tak moc neslavím.
Vy o sobě říkáte, že se spíš než Slovenkou cítíte být Maďarkou. Mohla byste se podělit o nějaký maďarský vánoční zvyk, který tady v Česku není moc známý?
Sice se cítím být Maďarka, ale ono je to trošku komplikovanější. Moje babička byla Slovenka, a díky tomu, že moje maminka si vzala syna Slovenky, tak jsme víceméně vždycky dělali doma slovenské Vánoce. Vařili jsme slovenská jídla a dodržovali slovenské tradice. Takže i když se cítím být Maďarkou, mluvili jsme doma maďarsky a mám za sebou maďarské školy, tak maďarské Vánoce z domova vlastně neznám.
Jak tedy vypadají vaše Vánoce?
Nejsme pobožní, takže jsme nikdy nechodili do kostela a spíš jsme si tu naší ustálenou podobu svátků postupně přizpůsobili. Klasicky jsme vždycky vystartovali ke stromečku, jakmile maminka zazvonila, ale než jsme se do dárků pustili, museli jsme něco zazpívat. Dodnes zpívám vždycky já, než začneme rozbalovat. Jinak například vánoční stromeček zdobím vždycky já. To je moje práce a nikdo mi do toho nemluví. A vždycky u toho sleduju pohádky – buď české, nebo slovenské, protože maďarské nejsou.
Maďaři nemají pohádky?
Nemají. A neví, co to je. (spiklenecky šeptá) Když jsem svým známým říkala, že budu hrát v české pohádce, tak se mě ptali, jestli budu kreslená. Mají třeba filmy pro mládež, ale pohádky... Vůbec. Možná by za ně byli rádi, ale vlastně to ani vůbec není blízké jejich povaze a kultuře.
Herečka je často cílem objektivů fotoaparátů:
20. října 2013 |
