Po delší době jste se opět objevila mezi sportovci jako čestný host. Užíváte si to?
Abych řekla pravdu, docela ano. Za prvé máme výborné počasí, což je polovina úspěchu. Za druhé jsou zde nadšení sportovci. Jde o pátý ročník Sportovních her seniorů, které jsou součástí projektu Praha - Evropské hlavní město sportu. Nebudu říkat účastníkům senioři, protože to jsou lidé, kteří dokazují, že umějí překonat sami sebe. Já se před nimi samozřejmě klaním. Abych si našla čas, že půjdu na start a běžela, to je příšerná představa. Mám ke sportu odpor.
Vy a odpor ke sportu?
Ano. A necítím to jen já. Nedávno jsem na vernisáži potkala baletního mistra Vlastíka Harapese. Vypadal skvěle a já ho pochválila. Nemá totiž žádné bříško a přišlo mi, že stále sportuje. On se jen usmál a obratem mě vyvedl z omylu. Prý má k pohybu děsný odpor. Je vidět, že v tom nejsem sama, ale nechci tím lidi odradit od sportování, naopak. Já místo sportu ráda a často chodím.
Vypadáte velmi dobře. Cítíte se tak?
Děkuji, ale výborně nevypadám. Mé tělo zažilo docela různé pohromy, které mě hodně zocelily. Ať už psychicky, nebo fyzicky. Dala jsem při závodech tělu zabrat a mé tělo si to evidentně pamatuje. Pomáhá mi vůle bojovat s nepřízní. Bude to ještě běh na hodně dlouhou trať, vyhráno rozhodně není. Co život přináší, to beru, nedělám žádný piškuntálie, abych se cítila jako nadčlověk, to rozhodně ne. Prostě to respektuji.
Překonala jste i psychické potíže. Dá se říct, že deprese jste zvládla či zvládáte také díky sportu?
Ano. Já jsem si zažila jisté období, kdy jsem měla hluboké deprese a to trvalo léta letoucí. Dokonce už nade mnou zlomili hůl i lékaři, odborníci, jako pan profesor Cyril Höschl. Pak po deseti letech jsem se objevila mezi lidmi zázrakem, který přišel odněkud shůry. Předtím se mnou nebylo možné hnout. Žádné léky, žádná medicína, nic nepomáhalo. Asi jsem položila naši vědu na lopatky. Ale jak vidíte, vůlí jde vše. Člověk nesmí klesat na mysli a do hlubokých depresí. Vždy se dá bojovat nebo se o to aspoň pokusit. A já se pokusila.
Jde tedy o jednu z vašich výher?
Já těch medailí a medailiček mám doma pod postelí docela dost. Ty vzácné, olympijské, mám uložené na čestném místě. Ale jak říkáte, pro mě jsou největšími medailemi mé dvě zdravé děti, že jsou báječné a že mám teď dvě zdravá vnoučátka, ta jsou taky báječná. Vše ostatní je jen pozlátko pomíjející. Na tom svět nestojí.
Věra Čáslavská
Z filmu Věra 68
S rakovinu slinivky břišní bojujete od května loňského roku. Co bude dál? Je v plánu další léčba nebo odpočinek?
Podstoupila jsem už předtím operaci, a i když byla úspěšná, stále není vyhráno. S chemoterapií jsem před pár týdny skončila. Pan primář motolské nemocnice Zdeněk Linke, v jehož péči jsem, řekl, že mé tělo už protestuje a těch jedů mám v sobě dost. Proto mě z nich osvobodil a teď budeme čekat, co přinesou další výsledky. Čekání si krátím vlastním projektem.
Myslíte tím knihu?
Ano. Ráda bych oprášila svou první publikaci s názvem Cesta na Olymp, jež byla vydána v roce 1972 a byla cenzurována. Stále za mnou chodí lidé a ptají se, co jim tenkrát tak vadilo. Originál rukopisu nemám, Státní bezpečnost mi ho zabavila. Ale paměť mám stále ještě dobrou. Už na tom trochu začínám pracovat a věřím, že se lidé dočkají odpovědí. Aktuálně vymýšlím název, možná Cestou na Olymp to nekončí.
Blíží se olympiáda. Budete ji sledovat z domova, nebo plánujete odjet přímo na místo činu?
Do Brazílie mě Český olympijský výbor pozval, ale teď vám nemohu říct, co bude zítra, natož v srpnu. Každopádně fandit budu, ať už z gauče či tribuny. Mám i svůj tip - budeme mít třináct medailí. Možná to totiž o mně nevíte, ale už v Londýně jsem předpověděla většinu vítězů. Přezdívali mi čarodějka.
