Film, v němž se hlásá, že naše atomová energie, symbolizovaná zkroceným golemem, je výhradně mírová a určená k pečení chleba, měl velký úspěch také v Rakousku. Co se však našim sousedům nelíbilo, to bylo zobrazení jejich habsburského panovníka. V jedněch vídeňských novinách napsali: „Císař Rudolf II., kterého známe jako duševně čilého, tragického a magickým kouzlem obestřeného vládce, se zde objevuje jako úplný pitomec.“
Milí Vídeňáci, vy jste nepochopili, že z nových vládců si tvůrci nemohli neskrývaně dělat legraci?
Nevíme, za jakou cenu pořídil golema rabi Löw. Ten filmový stál dvacet sedm milionů korun. O další sumu se dvoudílný barevný film ještě prodražil, když režiséra Jiřího Krejčíka nahradil Martin Frič a točilo se znovu.
Jiný slavný režisér Jiří Weiss žaluje v knize pamětí Bílý mercedes, že si Jan Werich „závratnou částku vymohl u ministra Kopeckého“. Pro představu čtenářů uvádí, že rozpočet na jeho slavné drama Vlčí jáma byl pětkrát menší.
Nedivme se takovému obnosu. V době všeobecného nedostatku bylo kupříkladu nutné nechat utkat drahé látky na honosné kostýmy pro císařský dvůr. Kolik asi stálo nastavení výroby v jedné varnsdorfské textilce na speciální zakázku?
Filmaři dostali k dispozici originální umělecká díla z hradních sbírek a galerií. Doufejme, že mezi nimi nebyly vázy, které Rudolf II. rozbíjí, aby se uklidnil. Dva filmy v celkové délce dvě hodiny a pětatřicet minut se uváděly jako dvojprogram za dvojnásobné vstupné. Až od šedesátých let se promítala – po vzoru exportní kopie – zkrácená jednodílná verze trvající hodinu a dvaapadesát minut.
Krizové situace
Měl jsem štěstí, že mi Jiří Krejčík o svém podílu na oživování filmového golema vyprávěl:
„Dali jsme se do práce na scénáři – Werich, Brdečka a já. Nejdřív v takových volných rozpravách, kdy Werich hýřil nápady, leč někdy nepoužitelnými. Práce se dařila, jindy nedařila, dostali jsme se i do krizových situací. Jednou jsme se uchýlili na Dobříš, do zámku spisovatelů, abychom v klidu a nerušeně tvořili. Film, v němž se hlásá, že naše atomová energie, symbolizovaná zkroceným golemem, je výhradně mírová a určená k pečení chleba, měl velký úspěch také v Rakousku. Co se však našim sousedům nelíbilo, to bylo zobrazení jejich habsburského panovníka. V jedněch vídeňských novinách napsali: ‚Císař Rudolf II., kterého známe jako duševně čilého, tragického a magickým kouzlem obestřeného vládce, se zde objevuje jako úplný pitomec.‘
Tenkrát se zaváděla staska. Takové ty křížky na tiketech. Werich měl nápad, že by císař Rudolf II. psal podobné křížky na papír brkem. Nápad se mně i Brdečkovi líbil, ale nevěděli jsme, kam ho dát. Werich řekl: ‚Víte co, kluci? Teď půjdeme každý do svého pokoje a budeme přemýšlet do pěti. Před večeří si řekneme, co kdo vymyslel.‘
Bylo pět, Werich nikde. V půl šesté jsme šli s Brdečkou do jeho pokoje. Klepali jsme na dveře, ozývalo se jen hlasité chrápání.
Otevřeli jsme, Werich byl v půlnočním spánku. Brdečka došel až k oknu a zdrceně řekl: ‚Já bych se na to tak vysral, kdybych nepotřeboval peníze.‘
Přesto scénář košatěl. Werich byl gejzír nápadů, ale neměl ten řád mravenčí práce, kterého je třeba při psaní scénáře. Pochopil jsem funkci Jiřího Voskovce v jejich autorské dvojici. Když jsem se setkal v roce 1967 s Jiřím Voskovcem v New Yorku, potvrdil mi můj dohad.
Pokud jsme točili s císařem Rudolfem, tak to šlo od ruky, horší bylo, když přišly scény s pekařem Matějem. Werich totiž, když byl bez vousů, řekněme si to, nebyl tak fotogenický: jeho tvář byla kulatá, masitá a ne příliš plastická. Scény nevycházely.
Při filmování bylo nutné, aby byl už v devět ráno v ateliéru – s nalepenými vousy a připraven. Dvě hodiny ho dělali maskéři, takže vstával po šesté hodině. Nebylo divu, že v devět v ateliéru sice byl, ale rozmrzelý.“
Patláma, patláma!
Jiří Krejčík měl původně odlišnou představu o hercích, které známe z konečné verze. Karel Höger, který hrál Kellyho, využil přestávky v natáčení a odstoupil; jistě proto, že ho víc lákal životopisný film Mikoláš Aleš, v němž hrál titulní postavu. Nahradil ho Jiří Plachý, původní představitel vyslance krále Matyáše, za něho nastoupil Vladimír Leraus. Jan Werich si jako alchymistu Scottu místo Saši Rašilova prosadil Frantu Černého, kterého – podle vyjádření režiséra Krejčíka – považoval za svého maskota.
Roli maršála Rusworma odmítl Jan Pivec. Přijal ji Zdeněk Štěpánek. Éterickou Sirael nakonec nehrála mladá Irena Kačírková, nýbrž žensky zralá Nataša Gollová. Frič s Werichem jí tím pomohli dostat se z poválečné klatby a navrátit se z budějovického vyhnanství zpět do pražského divadelního angažmá.
Seriál filmového historika Pavla Taussiga má čtyři díly:
V závorkách jsou data, kdy články vycházejí v Magazínu DNES. |
Zahráli si i budoucí režisérka a dva režiséři: Věra Chytilová představuje jednu z dvorních dam, Ladislav Rychman muže, který nosí na zádech psací stolek, a Vladimír Svitáček si v závěrečné písni, v níž se zpívá, že ten dělá to a ten zas tohle, zažongloval s míčky vedle Jany Werichové, prodavačky květin.
Lubomír Lipský, který hrál alchymistu vyrábějícího zlato ze švestek, odhalil, že v původním scénáři bylo uvedeno: „3. alchymista odpoví císaři v cizím jazyku.“ A bylo na herci, aby si vymyslel tajemnou formulku v onom cizím jazyku. Lipský zabodoval a už nikdy nesmyslnou směsku slov nezapomněl.
Alchymista císaři vysvětluje: „Kjamla lalicha? Kjamla lalicha. Kjamla lalicha i paprťála achano, achano, achano... džalala, džalala, paprťála. Tas kvartal halmasna nahvikla zamast piskurti i jarda piskurti, patlama, patlama, patlama žbrluch.“
Císař se obrací ke Kellymu: „Tak vidíte... my mu nerozumíme, ale my mu věříme, co máme dělat, když nemáme tlumočníka? My ho stejně jednou vyhodíme!“
Císař se loučí s alchymistou: „Patláma, patláma!“
Alchymista se zlatem: „Paprťála, paprťála!“
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvUrážka dělníků?
„Natáčela se scéna v císařově koupelně, kdy Matěj vylézá z kanálu,“ pokračuje Jiří Krejčík. „Ve scénáři bylo, že jak vyleze, stoupne na mýdlo, vylítne do výšky a kecne do vany. Hezky napsané, ale když došlo k tomu, aby vylítl do výšky a kecnul do vany, nastaly potíže.“
Jiří Voskovec se zlobilKolem rozchodu Jiřího Voskovce s Janem Werichem se tiše našlapuje. Když po Voskovcově definitivním exilu Werich neodpověděl na několik dopisů, osm roků spolu nekomunikovali. O tom, čím se vztah rovněž zkalil, se píše ve Voskovcově dopisu spisovateli Viktoru Fischlovi: „Snad víte o tom, že Werich v minulých letech v Praze sepsal filmové scenário, které natočil a za které si vysloužil státní cenu. Nevím o tom víc, než že se to jmenovalo Císařův pekař a Jan hrál dvojroli Rudolfa a Pekaře – a že nepochybně zlí alchymisté byli náhončími Wall Streetu a dobrý lid zvítězil ve smyslu lidové demokracie. Jsem rád, že jsem ten film neviděl – asi by se mi udělalo nanic.“ Voskovec a Werich se po několika letech sešli v Londýně a vše si vyříkali. V jejich vztahu se už trvale vyčasilo. Werich byl jistě mile překvapen, když zjistil, že Voskovec má vždy v divadelní šatně nad zrcadlem jeho fotografii – a právě z Císařova pekaře! |
Protože Werich vážil přes sto kilo, byly obavy, aby si třeba nepolámal páteř. Jak na to? „Byla to moje chyba,“ uznává Krejčík. „Měl jsem asi použít dubla a udělat to střihovým trikem. Ale těch problémů okolo bylo tolik, že jsem neměl možnost si vše řádně promyslet. Werich vymyslel, že Matěj šlápne bosou nohou do kameninové vázy a ta ho uvězní a spadne do vany. Taková váza nebyla pro tento účel vyrobena, takže když Matěj šlápl do kameninové vázy dodané rekvizitáři, ta praskla a ostrá hrana zajela Werichovi do nohy. Tekla krev, Wericha se snažil ošetřit ateliérový hasič, natáčení se zastavilo a bylo jasné, že hned tak se nebude pokračovat.“
Natočený materiál se musel promítnout generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému, zda je vše v souladu s ideologií. Slánský měl rozhodnout, zda se má dál točit. Následující den se vyjadřovala dělnická třída na Barrandově. Zjišťovalo se, jestli Werich dělnickou třídu vlastně neurazil. On totiž nebyl nijak nadšen ošetřujícím hasičem a posílal ho dost hlasitě do nepatřičných míst. Ozvaly se dokonce hlasy, zda Werich nechtěl svým zraněním film sabotovat.
Jste tak blbej!
Režisér Jiří Weiss v knize Bílý mercedes napsal: „Se závistí v srdci jsem několikrát během filmování do ateliéru nakoukl. Náhodou jsem byl přítomen krizi při natáčení. Císařská koupelna Rudolfa II. byla dokonale stylově postavena, i manikúra, pedikúra a lahvičky voňavek byly rudolfinské, Krejčík si potrpěl na přesné rekvizity.
Jediný, kdo nebyl dobový, byl Werich. Seděl v rudolfinské vaně a měl na sobě koupací plášť. O čem se přeli, už nevím, ale Werich náhle povstal, velebně vystoupil z vany, šel ke Krejčíkovi a udeřil do něj břichem. Břicho měl velké a Krejčík by ho byl mohl knokautovat úderem na solar plexus, jenže to režisér herci neudělá, tím spíš tak velkému komikovi, jako byl Werich.
Jste tak blbej, řekl Werich svým neodolatelným způsobem, že ani nemůžete pochopit, jak jste vlastně blbej.
Všichni jsme se dali do smíchu, nebylo možné se nesmát. Jediný, kdo se nesmál, byl Jiří Krejčík.“
KVÍZ: Jak dobře znáte hlášky z vánočních pohádek a filmů? |
