Vedle ní se ale objevuje v mnoha dalších projektech. Ze zkoušky v Laterně magice utíkala na představení Madisonské mosty do divadla Nová Spirála, v němž hraje s Janem Révaiem. „Baví mě všechny žánry, které mi moje profese nabízí, včetně klasiky,“ říká.
Podobně to zřejmě bude mít i její dcera Antonie Rašilovová. „Tóňa vystudovala ve Francii Lyceum. Na podzim byla v Chile, kde vytvářela česko-chilský kulturní projekt na téma totality a na jaře v Actor Studiu v New Yorku, protože vyhrála nějakou cenu. Umí několik jazyků, takže se ve světě neztratí. A krom toho, že hraje divadlo, vystudovala dramaturgii a píše pro Český rozhlas. Takže je multifunkční a má před sebou otevřených spousty dveří, do kterých může nakouknout. A uvidí se, pro co se nakonec rozhodne,“ říká herečka.
Vanda Hybnerová a její dcery Antonie a Josefína Rašilovovy (16. února 2016)
Přitom není vyloučeno, že bude kráčet ve šlépějích svého dědy mima Borise Hybnera, jehož geny v sobě nezapře ona ani matka. „Dost často slýchávám, že když jsem na jevišti, podobám se svému tátovi. Aniž bych na tom pracovala, tak to tam někde v genech prostě je. Sama to pozoruji u své dcery, která táhne tu naši řemeslnou káru dál. Když jsem ji viděla v představení Divadla X10, taky jsem tam rozpoznala inspiraci rodinou. Přitom to není vůbec vědomé. Prostě se to děje a dědí. Myslím, že stejně to má Anča Polívková nebo Sabina Remundová, dcera Ivy Janžurové. Když v tom člověk žije, aniž by chtěl, je tím ovlivněný,“ říká.
O vztahu dcer a úspěšných otců vypráví inscenace Slávy dcery, kterou režírovala a ve které hraje s dalšími kolegyněmi v La Fabrice. „Je to taková naše pocta klaunství a to téma je o tom, jak se dcery snaží porovnat se svými slavnými otci, kteří ne vždy mají čas být tátové, ale zároveň jsou v něčem geniální a úžasní. A pro ty jejich holčičky je trošku těžké se těm nárokům přiblížit,“ vysvětluje Hybnerová.
V inscenaci Pluto, kterou uvádí Laterna magika, se potkala na jevišti nejen s Annou Polívkovou, mimy Radimem Vizvárym a Trygwe Wakenshawem ale také novozélandským režisérem Thomasem Moncktonem. „Musím říct, že jeho styl práce a smysl pro humor je od toho českého diametrálně odlišný. Přiznávám, že občas jsem měla problém se na něj naladit, protože mu úplně nerozumím, ale snažila jsem se vyjít vstříc a jsem moc zvědavá, kde se to potká s našimi diváky. Myslím, že tohle představení prověří až publikum a bude se dál vyvíjet. Protože vzniklo z improvizací a je na nich dost založené,“ dodává.
Obdivem nešetří směrem k Trygwemu, který v nonverbální komedii hraje mima Petera. „Je naprosto úžasným performerem. Viděla jsem některá jeho videa, a to co předvádí, je druh absurdního, trošku nekorektního humoru, který jde občas až za hranu. Trygwe se ale těchto věcí vůbec nebojí a dokáže se v trapnosti vykoupat až na dřeň, takže to lidi musí nakonec přijmout. Obdivuji ho za to, podobný komik u nás není,“ říká Hybnerová.
A ještě méně je komiček. „V každé generaci se nějaká objeví, ale jsou to spíš ojedinělé persony. Nedivím se, protože ne každá žena si dokáže ze sebe udělat legraci. A ne všechny by byly schopny hrát nehezkého, ožralého, prdícího technikáře, který se válí po zemi v krabici,“ naráží na svoji postavu Maxe, který na co sáhne, to pokazí. „A taky je daleko jednodušší lidi rozplakat nebo naštvat, než rozesmát. Komedie je nejtěžší žánr.“
S odstupem sex není tak podstatný. Podstatná je láska, říká Vanda Hybnerová |
Krom divadla je k vidění i na televizní obrazovce. Naposledy si zahrála gynekoložku v seriálu Děcko, který natočila Česká televize. Zabývá se takzvanou přímou adopcí, kdy se matka vzdává dítěte po jeho narození ve prospěch páru nebo jedince, kterého si sama jako budoucího rodiče pro něj vybere. Její postava je pozitivní. Provází hrdinku (Judit Pecháček) celým těhotenstvím a snaží se ji držet nad vodou.
„To, že tento seriál řeší tak zásadní téma, je moc dobře. Moje macecha, tátova poslední žena, je genetička. Zabývá se umělým oplodněním a díky ní vím, jak často se lidé nedočkají dítěte přirozenou cestou a jak silná je jejich touha být rodiči. A to, že usilují o získání dítěte do péče i tímhle způsobem, je prostě jen vývoj, který ve společnosti nastal. A je důležité o tom mluvit,“ říká.
A jestli fandí přímé adopci? „Ani já ani nikdo v mém okolí něčím takovým neprošel, ale myslím si, že je možné, že se lidé dostanou do situace, kdy vědí, že si dítě nechat nemůžou a je v pořádku, když mohou ovlivnit výběr rodiny, do které půjde, a tím zabránit, aby skončilo v dětském domově nebo v dočasné pěstounské péči,“ dodala.
30. srpna 2014 |
