Jen dvě minuty předtím totiž Václav Vydra ještě stál na jevišti vinohradského divadla a deklamoval text Gogolova Revizora. Viděla jsem ho v přímém přenosu na obrazovce v kukani vrátného. A jen okamžik nato mě i se svou zvířecí suitou vedl magickým zákulisím do divadelního klubu. Psi si ukázněně polehali kolem stolu a my si vyprávěli o divadle, parforsních honech i údělu herce. A když jsme skončili, Václav mě vyprovodil ven a pak odešel svůj part v onom klasickém kusu dohrát.
 |
Momentálně vás diváci vídají jako důchodce Františka Říhu v Polabí. Co vás na seriálu zaujalo, že jste na roli kývl?
Líbila se mi ta role dementního staříka, který je chvílemi plný elánu a občas má výpadky paměti kvůli Alzheimerově nemoci. Takovou jsem ještě nehrál. A přestože je to vážné téma, je tam prostor i pro humor, což mám rád.
Co je pro vás při výběru role nejdůležitější?
Jestli mám čas. To je asi nejpodstatnější. A pak zvažuju, jestli se mi nějakým způsobem morálně nebo profesně nepříčí a jestli ji ve svém nitru neshledávám úplně blbou.
V televizní branži se pohybujete padesát let. Co říkáte na změny, které natáčení provázejí? Větší rychlost, méně zkoušení...
Mně to nevadí. Vždycky jsem měl spíš problém s tím, když se zkoušelo hodně. Televizní inscenace se kdysi připravovaly skoro jako divadelní představení, a to mi moc nesedělo. Nemám rád, když se věc „přezkouší“. Jsem radši, když má výkon ještě takový ten pel, když je trochu syrový. Někdy i s nádechem něčeho nečekaného.
Nejradši pracuju pod tlakem. Když vyloženě nemusím, jsem příliš uvolněný.
Překvapil jste mě. Většině vašich kolegů se po větším zkoušení, zejména při natáčení seriálů, naopak stýská.
Obecně nerad zkouším. Úplně nejlepší by bylo, kdybych nemusel zkoušet vůbec. (směje se) Ale to bohužel nejde. Natáčení a zejména pak divadlo je věcí domluvy. A pak se taky musím naučit text, který se zase většinou učím během zkoušení, protože ty konkrétní situace mi pomáhají si ho zapamatovat. Pokud tedy jde o divadlo. Když točím televizi nebo film, text se učím až těsně před obrazy, využívám takovou tu krátkodobou paměť.
Divadelní text ovšem do krátkodobé paměti dát nemůžete, některá představení hrajete léta. Oprašujete si texty?
Vůbec ne. Musím to zaťukat, ale zatím mi v hlavě celkem zůstávají. A přiznávám, že jejich učení k nelibosti režisérů a kolegů většinou nechávám až na poslední chvíli.
Vy jste vůbec pověstný tím, že většinu věcí děláte na poslední chvíli, že? To je pravda. Nejradši pracuju pod tlakem. Když vyloženě nemusím, jsem příliš uvolněný. Blížící se termín mě donutí s věcmi pohnout.
Václav Vydra (70)
|
Slyšela jsem, že jste časový optimista.
To o mně říká moje žena. Že jsem časový a finanční optimista.
Co je horší?
Optimismus časový nebo finanční? Mně nevadí ani jedno. (směje se)
A vaší paní?
Ta už si zvykla. Ale ono to na život mých blízkých nemá žádný zásadně negativní vliv. Dělám sice věci na poslední chvíli, ale pořád včas.
Řekla jsem si o ruku po 25 letech, vzpomíná na svatbu s Vydrou Boušková |
Baví vás herectví stejně jako před půl stoletím, když jste začínal?
Řekl bych, že mě baví ještě víc. Když jsem začínal, pochopitelně mi chyběly zkušenosti, zkoušel jsem s jistými obavami, měl jsem občas i něco jako trému, role mě pohlcovaly. Dnes už tyhle pocity nemám a hraní si mnohem víc užívám.
Možná jste byl pod větším tlakem i vzhledem k tomu, jaké nesete jméno.
Nemyslím. Tohle jsem si nikdy nepřipouštěl.
Nechtěl jste světu dokázat, že jako pokračovatel slavného rodu obstojíte?
Vůbec ne. Nikdy jsem neměl potřebu někomu něco dokazovat. Prostě jsem se jen snažil dělat věci tak, jak nejlíp jsem dovedl.
Měl jste na počátku herecké sny nebo jste role bral, jak přicházely?
Jednoznačně jsem je bral, jak přicházely, a nikdy jsem o žádných nesnil. Když člověk touží po konkrétní roli, existují hned dvě možnosti, proč to může dopadnout špatně. Buď vysněnou roli nedostane a trápí se tím. Anebo ji dostane a ona se mu nepovede. Což je ještě horší. Podle mě je proto lepší si zkrátka počkat. Třeba na takové Polabí, protože tam mám roli, kterou bych si vysnil těžko, ale ze které mám radost a která mě baví.
Za jakou postavu byste sám sebe pochválil?
To vám neřeknu, protože sebechvála smrdí.
Tak kterou máte nejraději?
Třeba čerta v pohádce Zdeňka Trošky Z pekla štěstí, policajta z Kameňáku nebo hraběte Šternberka z Černých baronů. Rád vzpomínám i na některé filmy, které zapadly. Třeba na slovenský snímek Slavo Luthera Skús ma objať, kde jsem měl moc pěknou roli. Velkou radost jsem měl i z jedné z mých prvních větších úloh, kterou jsem dostal ve filmu Hynka Bočana Půl domu bez ženicha.
Blažena Holišová, Ivan Vyskočil, Václav Vydra a Dana Medřická ve filmu Půl domu bez ženicha (1980)
A pokud byste měl vybírat z rolí divadelních?
Těch bylo výrazně víc. Namátkou Talisman, Jakub a jeho pán, Osel a stín nebo Manželství pana Mississippiho ještě v Městských divadlech pražských. Rád vzpomínám na všechny hry, které v Divadle na Vinohradech režíroval Jirka Menzel. Poprvé jsme spolu pracovali na inscenaci Jacobowski a plukovník a pak mě obsadil třeba do role Martina Kabáta v Drdových Hrátkách s čertem, do Dona Juana nebo Krále Jana.
Moc rád jsem měl i hru Velká mela aneb Francouzská kuchyně v režii Dana Hrbka. A s chutí jsem si zahrál v představeních Woodyho Allena Mocná Afrodité a Nepijte tu vodu. Nebo Andorra a Ifigenie v Aulidě s Martinem Čičvákem. Taky jsem měl moc rád argentinskou hru Vrátila se jednou v noci, kde jsem hrál naposled s Jiřinkou Jiráskovou. Nemůžu vynechat ani Blbce k večeři v Divadle Bez zábradlí, kterého hrajeme třicet let a měl už přes tisíc repríz. Nebo jednu z posledních věcí – v Kalichu Nikdy není pozdě, kde jsem po letech na jevišti zase s Janou Paulovou.
Jana Paulová jako manželka Václava Vydry v divácky oblíbené filmové sérii Kameňák.
Z vašich televizních rolí mám asi nejradši tu v seriálu Konec velkých prázdnin z roku 1996. Lékař Udo Heilman působil díky vám velmi aristokraticky.
To byla zajímavá role, kterou jsem měl rád. Jezdil jsem v jaguáru a vozil v něm svého boxera. (směje se) Tam mě ostatně taky obsadil Slavo Luther. Znal mě z Lékaře umírajícího času, což byla úžasná pětidílná sága Vladimíra Körnera o Janu Jesseniovi, v níž jsem hrál hraběte Albrechta Jana Smiřického, který měl být českým králem. Možná díky tomu Slava napadlo, že bych mohl hrát Uda. To sice šlechtic nebyl, ale víceméně se tak choval.
Aristokrata jste hrál i v Černých baronech a teď v tom divadelním kostýmu jako šlechtic vyloženě vypadáte.
To je kostým ožralého ruského pošťáka. (směje se) Ale pravda je, že nejste sama, komu aristokrata připomínám, kdo mi to říká. Taky mám v těchto kruzích pár dobrých přátel. Asi i díky tomu, že jezdím parforsní hony a hodně jsem se zasazoval o to, aby se sem tato jezdecká disciplína vrátila a aby se tu její tradice udržela. Navázal jsem na snahu Petra Půlpána, který po sametové revoluci tenhle sport u nás vzkřísil. Snažili jsme se v tom s přáteli pokračovat a při tom narazili na úžasného člověka – Johannese Lobkowicze z Drahenic. Jeho to ohromně chytlo, taky jezdil na koni, myslím, že jsme si padli do oka.
Mám ráda výbuchy smíchu a spokojenost ze zjištění, že lidi bavím, říká Iva Janžurová |
Na jeho pozemcích jsme pořádali hony víc než deset let. Na to období pak navázaly hony v Martinicích u pana Bořka Bierhanzla, který také postavil úžasné trasy. V česko-holandské honební společnosti Žebráky Hounds, kterou založil úžasný člověk a jezdec pan Splinther van Everdingen, jsem také s Francescem Kinským z Chlumce nad Cidlinou.
Já koně v podstatě nikdy nepůjčuju. To musím toho člověka už opravdu hodně dobře znát, abych mu půjčil svého koně.
Přiblížíte mi, co jsou parforsní hony?
Historicky šlo v zásadě o hon na jelena, lišku nebo zajíce pomocí smečky honebních psů, které následovali jezdci na koních. Dnes už je to takzvaný hon na umělé stopě – nápodoba původních honů, už nejde o lov zvěře, ale o sport. Ve vytipované krajině se na připravené trase položí pachová stopa a na ni se vypustí psi. Všechny ostatní tradice a zvyky včetně oblečení a chování s parforsními hony související udržujeme.
Je to tím pádem nejen úžasná zábava a sport, ale i velká společenská událost. Podzimní hony pořádáme třeba u nás na statku v Malčanech a kus vedle ve Všeticích. Další pak organizuje pod názvem Memoriál Oktaviána Kinského právě Francesco v Karlově Koruně. Tak takhle nějak jsem se vetřel mezi aristokracii. (směje se)
Vaše láska ke koním je známá. Cítíte se doma víc v divadle nebo ve stáji? Obojí je můj domov, můj život. Neumím si představit, že bych musel jedno kvůli druhému opustit. Takhle jsem spokojený. Hodně energie mi to bere, ale i dává.
Vedle Jany Bouškové má Václav Vydra ještě jednu životní lásku – koně. Rád si s nimi povídá. „Dělají, že nerozumějí, ale přitom rozumějí,” směje se.
Koně vám nejspíš berou i hodně peněz.
Rubáš kapsy nemá.
Dá se na chov koní vydělat jen divadlem?
Dá. Musíte hrát hodně, ale jde to. Abych řekl pravdu, nemyslel jsem si, že si budu schopný někdy divadlem vydělávat. Jak na život, tak na svoje koníčky, ale teď vím, že to možné je.
Kolik vlastně máte svých vlastních koní?
V jednu dobu jsem jich měl sedm, teď mi zbyli čtyři. Dvě desetileté kobylky, jedna osmadvacetiletá a jeden třicetiletý valach. Ale na statku je s nimi dalších dvacet koní.
Prosí vás lidi na potkání, aby se mohli na vašich koních svézt?
Neprosí. A i kdyby ano, prosili by mě marně. Já koně v podstatě nikdy nepůjčuju. To musím toho člověka už opravdu hodně dobře znát, abych mu půjčil svého koně. A stejně jedu na vyjížďku s ním.
Poslední nositel slavného jména. Bratra nepoznal, vlastní děti Vydrovi osud nedopřál |
Jezdíte tak čtyři koně sám?
Ano, ale oni žijí v takzvané aktivní stáji. Ve volném ustájení, pohybují se svobodně. Sami se vychodí a vyběhají, jak potřebují. Žijí ve stádě svým koňským životem. Tím pádem nejsou závislí na tom, že je někdo vezme ven. Ale já na nich samozřejmě jezdit chci a dělám to rád, ovšem není to nezbytné. Pro moje koně taková vyjížďka znamená hlavně otevírání nových obzorů, nové zážitky a vjemy, což taky potřebují. Získávají díky tomu zkušenosti a sebevědomí.
Kromě psů a koní máte i kočky. Zvířata vyžadují péči. Musíte být velmi aktivní.
Asi jo. A teď budu muset ještě přidat, protože kromě natáčení Polabí budeme ještě tady na Vinohradech zkoušet novou hru. Ionescova Nosorožce. Období, kdy zkouším v divadle, je pro mě hodně náročné, abych se vůbec stíhal starat o koně. Zkoušky jsou od deseti do dvou. Když večer hraju, mnohdy musím mezi zkouškou a představením jet ještě na statek. Sám ošetřuju koním kopyta, a to nemůžu nechat dva měsíce být, to nepočká. Takže zkoušení je krušné. Ale zase když už mi teče do bot, můžu se aspoň v autě učit texty.
Rozhodně bych v této době nechtěl být dětským psychiatrem, říká Roman Zach |
Odpočíváte vůbec?
Co to je? (směje se) Ale jo, odpočívám. Když spím.
Takže se nechystáte do důchodu?
Už jsem se lekl, že se zeptáte, jestli se to nechystám zabalit! (směje se) Nechystám se ani na jedno. Důchod pro mě znamená jen finanční přilepšení, víc nic.
Kromě toho, co jsme vyjmenovali, se z vás v posledním roce stal také pečující manžel, protože Jana Boušková se stále zotavuje ze zlomeniny obratle a následné operace. Zlepšuje se její zdravotní stav?
Zlepšuje. Ale že by se Jana v dohledné době vrátila do divadla, což by moc ráda, je zatím asi nepravděpodobné. Ale uvidíme. Nikdy neříkej nikdy.
S Janou Bouškovou jsou spolu už čtyři desítky let. „Rádi se spolu smějeme. Jana je holka do nepohody,“ říká Václav Vydra.
Nebo by mohla spolu s vámi zase načítat k pořadu Prostřeno! komentář. Otázka je, zda vydrží sedět dvě, tři hodiny před mikrofonem. Chůze jí problémy nedělá, ovšem nemůže dlouho stát nebo sedět. Ale možná by to zvládla. Uvidíme. Zkusíme to a pak už je to na vedení televize...
O svojí mamince už jste toho řekl spoustu, dokonce jste o ní napsal knihu. Ale řekněte mi, na jakou její roli vzpomínáte nejraději?
Na Matku Kuráž, kterou hrála v Národním divadle. Možná to bylo i tím, že ta inscenace vznikla začátkem normalizace, byla takovým světýlkem v tunelu. Já jsem v té době zrovna nastupoval na konzervatoř a hra mě neuvěřitelně oslovila. Chodili jsme se se spolužáky dívat skoro na každé představení.
A jaký její film máte rád?
Měl jsem ji moc rád ve filmu Kdo chce zabít Jessii. To byla nádherná role, i když pro ni netypická. A pak samozřejmě ta klasika: Měsíc nad řekou, 13. revír, Ošklivá slečna... Nebo třeba Romeo a Julie na konci listopadu.
Pouštíte si její filmy?
Nepouštím. Ani je nemám nikde nahrané. Ale když náhodou zapnu televizi a zrovna tam nějaký běží, s velkou radostí se podívám.
Václav Vydra o prokousnuté ruce, dlouhé cestě k životní lásce i Černých baronech |
Přepadá vás u nich ještě někdy smutek?
To ne. Ty filmy se mi líbí, baví mě. Jsem rád, že mámu vidím. I když... ona je tady stejně pořád se mnou, my jsme se nikdy neopustili.
Před několika lety jste v rozhovoru pro Týdeník Televize zmínil, že váš dědeček byl hrdý na to, že je český herec. Jste vy sám hrdý na to, že jste český herec?
Být český herec pro dědečka znamenalo, že je nositelem nějaké myšlenky, nějakých ideálů. Sám jsem si prošel různými obdobími. Byly doby, kdy měli herci ve společnosti vysoký kredit, což vyvrcholilo v listopadu 1989. Pak nás to paradoxně semlelo, lidi měli jiné zájmy, začínali podnikat a do divadel nechodili. To trvalo nějaký čas, ale potom se diváci vrátili, což bylo fajn. Posléze se objevily sociální sítě a člověk dnes až žasne, co jsou někteří lidé schopni si o hercích nejen myslet, ale i vyslovit. Jako kdybychom byli jen šašci, kteří se mají pohřbívat za branami města. To mi samozřejmě vadí. A mrzí mě to. Ale zase je to jen obraz doby.
Tahle doba se vyznačuje tím, že ve veřejném prostoru může být slyšet v podstatě kdokoli. Jenže sluchu bychom měli popřávat především lidem inteligentním, empatickým a noblesním. Ne těm, kteří se snaží všechno jen poničit a pošlapat. Vlastně by bylo hezké vrátit se tak trochu k úrovni té aristokracie, o které jsme mluvili na začátku. Ale přes to přese všechno jsem i já hrdý na to, že jsem český herec. Je to dobrý titul.
Rozhovor vznikl pro časopis Týdeník Televize.
