Vyšel vám klip s Michaelou Gemrotovou s názvem Carpe Vitam. Za co všechno jste v tomto projektu zodpovědný?
Složil jsem hudbu, režíroval jsem to a naše Paranoid studio udělalo veškerou práci, co se týče kreativní části. Míša Štiková Gemrotová a její muž Jirka Štika udělali koprodukční část. Prostě je nás v tom hodně a jsem za to hrozně rád, je to naše společné dítě.
Kde se klip natáčel?
Kromě České republiky, kde jsme točili v Hudebním divadle v Karlíně a v různých studiích, jsme natáčeli převážně na Islandu. Já jsem původně chtěl Nový Zéland, ale přece jenom je docela daleko a bylo by to i finančně hrozně nákladné a stejně epické krajiny splňoval jedině Island, tak jsme tam všichni vyrazili. Byli jsme tam asi týden celá skupinka a bylo to úžasné.
Jste ostřílený muzikant, máte velkou praxi. V jaký moment na vás padne stres?
Většinou když se řeší nějaký technický problém, když se rozpojí nějaká konektivita kamery s obrazem nebo když vypadne světlo nebo když přestane nějaký přístroj fungovat. Potom většinou začnu být nervózní, protože utíká čas, který můžeš na tom place strávit nebo utíká světlo. To jsou takové věci, které bohužel neovlivníš. Takže v tu chvíli jsem trošku nervózní. Moje rodina, která se mnou točí, už to ví. Vždycky mi to potom promine.
Nikdy nemůžete předpovídat úspěch dopředu a kolikrát ani známé jméno nepomůže. Musíte dělat velké promo?
Přesně jak říkáte, nikdy nevíte, jaký to bude mít dosah, i když tomu věnujete úžasnou energii. Ty algoritmy a zájem lidí jsou dnes hrozně zvláštní. Nedá se to vůbec předvídat a rozpoznat. Ale my se snažíme vždycky pro to udělat naprosté maximum, abychom tomu našemu „děcku“ dali všechno. A jak to dopadne, to už je vlastně, když to řeknu blbě, pro nás taková druhotná věc. Nás baví proces tvoření, to je pro nás nejhlavnější.
Image drsného muzikanta? Nedivím se, že jsem byl za idiota, říká Noid Bárta |
Jaké zpětné vazby jsou pro vás nejrelevantnější, když třeba máte slabou chvilku a říkáte si, jestli má smysl pokračovat?
Já si samozřejmě vážím nějakých zpětných názorů, kritiky od lidí, kteří jsou třeba z branže, kteří dělají jakoukoliv složku toho, co jsem já vytvářel. Od nich si stoprocentně radu nebo připomínku vezmu. A pokud je to člověk, kterého si vážím, obdivuji jeho práci. Pokud je to někdo, kdo to podle mě nedělá moc dobře, tak říkám: „Neber si to od někoho, od koho by sis nenechal poradit.“ A co se týče lidí, samozřejmě když jsou reakce kladné, je to příjemné, když se ovšem v komentářích objeví věc negativnějšího charakteru a vím, že jsem tam něco podcenil a vím, že to zrovna zasáhlo to místo, tak si to z toho vezmu a do příště to napravím.
Co považujete za nejcitlivější místo na svém mužském egu?
To samotné ego právě. Každý má nějakou míru ega, já už samozřejmě taky nějaké mám ve svém věku, takže když mi třeba někdo řekne, že je něco špatně, tak s tím chvilku bojuju. To ego řekne: „Ale to já vím, jak to dělám!“ Ale myslím si, že už dokážu po nějakém čase na to nahlédnout a říct si: „Ano, ten člověk měl pravdu.“
Má pro vás větší hodnotu, když s tím přijde někdo, koho máte rád?
Samozřejmě. Když ta kritika přijde od lidí, které mám rád, například třeba od mojí ženy Elišky, tak si toho vážím úplně nejvíc, protože vím, že ona to se mnou myslí dobře, že to není žádná zášť nebo nějaká závist nebo cokoliv. To může být jakkoliv motivované. Vím, že to je čistě tak, že mi chce pomoct a tomu projektu, takže toho si vždycky velice vážím. A stává se to a je to dobře.
Stojíte nohama na zemi. Co vám v tom pomáhá?
Jo? Děkuju. (smích) Nevím. Možná třeba hodně pádů v životě, protože já jsem jich taky pár zažil a vlastně jsem za ně hrozně rád, že se mi staly nějaké životní průšvihy, ať už to jsou rozvody nebo pracovní neúspěchy. Je to hrozně dobře, protože člověk se z toho poučí.
