„Maska byla pro mě v tomto filmu zásadní věc. Umělecký maskér Martin Valeš odvedl skvělou práci a zásadně mě tím ovlivnil. Jednu používáme, když bylo Smetanovi pětačtyřicet až pětapadesát a druhou v posledních pěti let jeho života,“ zavzpomínal Neužil.
Konec Smetany byl smutný a dodnes není zcela objasněný. Zemřel v Ústavu pro choromyslné pravděpodobně na syfilis. „Scénu z blázince tam nemáme, ale je tam ten jeho smutek a rozpad osobnosti v posledních dnech, kdy už nepoznával svět kolem sebe ani svoje blízké,“ říká herec.
Sarah Haváčová, Václav Neužil a Denisa Barešová ve filmu Smetana (2024)
Pro Neužila nebylo lehké oprostit se od svazující úcty k této historické postavě. „Snažil jsem se vidět Smetanu jako obyčejného chlapa a hledat, jaký asi byl. Představoval jsem si, co měl rád k jídlu, jaké měl starosti, radosti, problémy..,“ popisuje svůj přístup k roli.
Posledních deset let byl Smetana hluchý, odstřižený od vnějšího světa. V této fázi života komunikoval s lidmi prostřednictvím tabulek, na které si křídou vzájemně psali vzkazy. „Zvuky zvenku slyšet nemohl, ale podle mě mu určitě zněla v uších nějaká jeho vnitřní hudba a taky hlas, protože velkou část cyklu symfonických básní Má vlast složil právě v téhle době. Abych pochopil těžkost té situace, jeho samotu a oddělení od vnějšího světa ale i genialitu jeho komponování, vzal jsem si vždycky na uši sluchátka, pustil si do nich Mou vlast a šel se projít do lesa. Vnímal jsem svět kolem sebe jenom přes hudbu a říkal si, že takhle nějak to mohl mít i Bedřich,“ přibližuje herec.
Neužil musel coby hluchý Smetana taky nereagovat na podněty zvenčí, a to byla pro něj další výzva. „Sešel jsem se s jednou slečnou, která byla tak laskavá, že se se mnou podělila o svůj těžký osud. Stalo se jí to samé co Bedřichovi, že přišla o sluch až v průběhu života. A ta mi velmi odkryla svět lidí, kteří neslyší. Řešili jsme i to, jak tito lidé mluví. Nejprve člověka napadne, že řvou, protože se neslyší, ale oni mluví i potichu. Myslím si ale, že to není o tom, jak mluvíte s okolím, musíte se soustředit na to, že nic neslyšíte,“ popisuje herec svoje zkušenosti s natáčením.
Film Smetana zachycuje posledních patnáct let života skladatele. Od roku 1868, kdy bylo rozhodnuto o položení základního kamene Národního divadla až do roku 1873, kdy se po požáru znovu slavnostně otvíralo uvedením Smetanovy opery Libuše. Tvůrci si však všímají zejména citového života umělce, jenž žil v neuspokojivém manželství s Bettynou a múzou mu byla spisovatelka a libretistka Eliška Krásnohorská.
„S ženami to měl těžké. Miloval je, koketoval s nimi a potřeboval jejich neustálou pozornost. Ale zároveň byl citlivý až přecitlivělý a nějakým způsobem i lehce zranitelný. Urážel se, takže rozhodně ho nelze označit za klidnou sílu. Se Smetanou, kterého hraji já, bylo doma živo,“ vypráví Neužil.
Kvůli filmu, jenž režíroval Marek Najbrt, se snažil herec oprášit hru na klavír a k tomu chodil na zkoušky s dirigentem, aby ve filmu působil věrohodně, když si stoupne před orchestr. „Měli jsme vytipovaných asi pět skladeb, na kterých jsme to zkoušeli. Smetana byl celý život dirigentem, šéfoval orchestru Prozatímního divadla, krom toho, že skládat hudbu, tak by bylo blbý, kdybych u toho vypadal směšně,“ říká.
Jeho druhou manželku Betty ve filmu hraje Sarah Haváčová a Elišku Krásnohorskou Denisa Barešová. A každého natáčení filmu nějak poznamenalo. „Do té doby jsem vnímal Smetanu velmi povšechně, jako hudebního skladatele, ale nic zásadního jsem o něm nevěděl. Poté, co jsem s ním prožil jaro a zimu, je pro mě chlapem, který měl své chyby a přednosti. Rád bych s ním šel na pivo a pokecal, kdežto předtím jsem ho vnímal jenom jako historickou postavu,“ dodal.
