Václav Neckář mezi písněmi často upíjel vodu z tupláku, který měl postavený na stoličce přímo na pódiu.
„Dneska je trošku hic,“ vysvětlil vzorné dodržování pitného režimu. „Vybrali jsme si největší pařák. Doufám, že to přežiješ,“ dodal jeho bratr Honza. „To jsou řeči,“ ohradil se naoko zpěvák, což publikum ocenilo smíchem i potleskem.
Skupina Bacily s Václavem Neckářem a doprovodným kvartetem uzavřela pátečním koncertem svoji padesátou sezonu a začala tu s pořadovým číslem 51. V srpnu 1971 ji bratři Neckářové zakládali s kytaristou Otou Petřinou a baskytaristou i textařem Zdeňkem Rytířem, který vymyslel kapele název.
„V té době napsal s mým bráchou hit Dr. Dam di Dam. Zdůvodnil to tak, že každý doktor má co do činění s bacily a tyhle Bacily rozšiřují nákazu dobré hudby,“ vzpomínal kdysi Václav Neckář.
Bacily. Slavná kapela pořád hraje, Václav Neckář pořád zpívá. Bratr Jan stojí za ním.
Kapela spolupracovala nejen s ním, ale postupem času například také se zpěvačkami Janou Robbovou, Evou Hurychovou či Helenou Vondráčkovou. Na poslední jmenovanou přišla řeč i v pátek na Kampě. Bratři Neckářové vyprávěli, jak chtěli v devadesátých letech vydat nahrávky z pohádky Šíleně smutná princezna, ale nikdo o to neměl zájem, tak si založili vlastní vydavatelství.
Diváci měli na koncertu uhodnout název jedné melodie z tohoto filmu, což byl trochu chyták, protože píseň v pohádce zazní dvakrát. Jednou se jmenuje Znám jednu starou zahradu a podruhé Znám jednu krásnou princeznu. „S kolegy jsme si tyto dvě písně spojili a s oblibou říkáme: Znám jednu starou princeznu. Ale neříkejte to Helence,“ žertoval Jan Neckář.
„Ničeho nelituj“
Vzpomínal také na to, jak mu maminka s babičkou daly coby miminu místo dudlíku foukací harmoniku a po Ústí nad Labem pak tlačily „hudební kočárek“. Ve čtyřech letech dostal heligonku a se starším Vašíkem pak za svá umělecká vystoupení nosili domů první dětské odměny. Na Velikonoce třeba 150 vařených vajec, což jedli až do prázdnin.
Zatímco Jan Neckář zahrál na koncertě na svou oprýskanou heligonku z dětství gruzínskou lidovku, jeho bratr vytáhl z pouzdra jiný neobvyklý nástroj, a sice starou bandasku. Využil ji místo megafonu při písničce Chrám svatého Víta.
Nedal jsem dohromady ani větu. Následky cítím dodnes, říká Neckář o mrtvici |
Václav Neckář také divákům připomněl, že začínal jako sólista v opeře. V roce 1953, to mu bylo deset let, sám nahradil ve hře o Othellovi celý dětský sbor. Za představení tehdy dostal stovku. Později, v době své největší slávy, když působil v divadle Rokoko, vydělával za celý měsíc 900 korun.
Během dvouapůlhodinového koncertu zaznělo na Kampě na dvacet jeho písní, mezi nimiž nechyběly hity Stín katedrál, Ša-la-la-la-li, Časy se mění nebo Půlnoční. Václav Neckář se netají tím, že při vystoupení používá čtecí zařízení. Před 20 lety prodělal lehkou mozkovou mrtvici. Nebyl tehdy schopen vyslovil jedinou větu a zapomněl i všechny texty.
Páteční koncert navzdory tropickému vedru přežil ve zdraví. Zpíval, tančil, podával si ruce s diváky a dostal desítky kytic. S obecenstvem se rozloučil písní nazvanou Všechno je jenom jednou, v jejímž refrénu se opakují slova Nelituj, ničeho nelituj.
