Kariéra Jany Brejchové začala už koncem padesátých let. Tvůrci si brzy všimli nejen její krásy, ale také výjimečného talentu a hlubokého hereckého prožitku. Poprvé se objevila ve filmu Olověný chléb z roku 1953, její kariéru však nastartovalo až drama Vlčí jáma v roce 1957 a zajímavá generační svědectví Touha (1958) a Probuzení (1959).
Vrchol pak přišel ve filmech tzv. „nové vlny“, kde mohla pracovat s nejlepšími tvůrci na silných historických či společenských tématech. Evald Schorm či Karel Kachyňa dokázali ve filmech Každý den odvahu (1964), Návrat ztraceného syna (1966) nebo Noc nevěsty (1967) beze zbytku využít nejen její fyziognomii, ale i civilní a současně dráždivý herecký projev.
Jana Brejchová ve filmu Noc nevěsty (1967)
Jana Brejchová a Jan Kačer ve filmu Každý den odvahu (1964)
Jana Brejchová a Jan Kačer ve filmu Návrat ztraceného syna (1966)
Roli Elišky chtěla odmítnout
Naopak v notoricky známé Noci na Karlštejně (1973) příliš mnoho hereckého prostoru nedostává, naopak maximum pozornosti na sebe strhává ikonická skladba Lásko má já stůňu v podání Heleny Vondráčkové a Jana Brejchová je tu vlastně jen za krásnou masku, nyvě snící po větší pozornosti svého manžela.
Není divu, že po hluboce uměleckých snímcích ze šedesátých let přistupovala k některým pop-kulturním projektům s výhradami a roli v Noci na Karlštejně nechtěla přijmout: „Neviděla jsem v nabídce od Zdeňka Podskalského herecky nic podnětného. Měla jsem za to, že by to měla dělat Helena Vondráčková, že to bude vypadat lépe, když pěvecké party zpívá,“ cituje matku Tereza Brodská ve své monografii.
Tehdy zasáhla Jiřina Jirásková, celoživotní kamarádka Jany Brejchové a současně partnerka Zdeňka Podskalského: „Ona měla původně hrát paní Ofku, ale ani tenhle film jí komunisti nedovolil. Přesto byla ke mně velkorysá a dodnes si pamatuji, jak řekla: Jsi hloupá, že to nechceš dělat, vy dva s Bróďou byste jako král a královna byli pro diváky skvělí,“ pokračují vzpomínky Jany Brejchové z knihy Terezy Brodské: „A tak jsem se zastyděla. Že já pohrdám muzikálem, zatímco Jiřina, která chtěla tak strašně moc hrát a nemůže, mě přemlouvá, ať to vezmu.“
Jana Brejchová v Noci na Karlštejně (1973). Roli Ofky nakonec hrála Slávka Budínová
Osmdesátá léta a návrat k charakterním rolím
Zatímco snímky ze šedesátých let dnes znají hlavně filmoví fajnšmekři, většina současných diváků má Janu Brejchovou spojenou hlavně s Nocí na Karlštejně či komedií Hodíme se k sobě, miláčku…?, které televize pravidelně opakují. Řadí tak Janu Brejchovou do škatulky bývalé sexbomby, která je na plátně hlavně kvůli efektnímu vzhledu.
Návrat k zajímavým rolím pak přišel až s koncem sedmdesátých let, kdy se s grácií přehrála do charakterních rolí a opět dokázala, že je dobrá herečka a krásná žena i bez nalepených řas a blonďatých loken. Vytvořila několik psychologicky zajímavých postav ve filmech Jehla (1982) nebo Citlivá místa (1987) či v dramatu z konce druhé světové války Zánik samoty Berhof (1983). Do řady z nich pak promítla vlastní bolestná traumata pracující matky a ženy, která se musí vyrovnávat se stárnutím, únavou a citovou i profesní krizí.
Jana Brejchová ve filmu Zánik samoty Berhof (1983)
