Před pár měsíci jste si kvůli napadení psy způsobila zlomeninu v krčku, ale už jste opět na nohou. Jak jste se s celou situací popasovala?
Já jsem měla velký strach z toho, abych se vrátila domů, protože moje maminka si takové zranění způsobila a pak zemřela. Ale já se snažím. Cvičím, chodím na procházky se psem, rehabilituji. Dělám jógu. Ty obtížnější asány už neudělám, ale třeba pozdrav slunci ještě zvládnu. Já jsem jógu cvičila léta. Měla jsem skvělého učitele a teď hledám někoho, ke komu bych chodila na tai chi. Já musím každý den vylézt ven i v dešti, protože jdu se psem. Lidi mi pořád říkají, že vypadám stejně, ale tak to zdaleka už není, už nejsem nejmladší.
A policie už to napadení dořešila?
Musím říct, že to celé snad byl osud. Majitel těch psů je totiž syn mé kamarádky z Broumova. Ta už bohužel zemřela. Ale toho kluka znám od malinka. Když mě poprvé navštívil v nemocnici v Náchodě po operaci, tak jsem mu řekla, že mi zkazil zbytek života. Byla jsem v kondici a najednou to bylo všechno pryč. Byl z té situace samozřejmě nešťastný, policie to řešila. Dostal osmnáct měsíců nepodmíněně. Nakonec jsme se dohodli, že pokud budu souhlasit, tak se to vše stáhne, on dá deset tisíc na charitu a smaže se to. A co jsem mohla dělat. Přeci bych to nemohla tomu člověku udělat. Tak jsem souhlasila. Je to přeci jen syn kamarádky, neměla bych dobré spaní.
Byla to pro vás nejtěžší životní lekce?
To ne. Kdepak. Nepochybuji o svém rozhodnutí, voláme si a je to za námi.
 |
Jako dítě jste žila v Polsku, jak jste se vlastně dostali do Prahy?
Děda měl v Praze dva bratry. Jeden měl kadeřnictví ve Spálené ulici, takže jsme měli ten cíl. Do Prahy jsme se nastěhovali, když už mi bylo šest let. Pak byl na řadě Broumov.
Jaké jste měla dětství?
Moje dětství bylo hodně skromné. Já jsem třeba nikdy neměla panenku. Moc jsem si ji přála, ale nedostala ji. Do školy jsem začala chodit v sedmi letech. Ale tehdy jsme to nebrali jako nějakou hrůzu, to bylo pro nás normální. Až zpětně si člověk říká, čím vším si prošel. Dřív jsme neměli ani telefon, komunikovali jsme přes zprávy. S tátou z ruského zajetí jsme komunikovali jen přes Červený kříž. Tak jsem byla já s maminkou a dědečkem. Moc jsem si přála sourozence, ale rodiče mě měli, když jim bylo čtyřicet a navíc jsem se narodila za války v Říši a tatínek pak doma nebyl.
Kdy jste se s tatínkem vlastně tedy prvně setkala?
Poprvé si pamatuji, že jsem tátu viděla, když mi bylo osm let. Protože když ho pustili z ruského zajetí, tak ho zase hned zavřeli u nás. Byl v pracovním lágru v Plzni. Tam byl přes dva roky. Máma tam za ním jezdila a já ho viděla až po takové době. Tak to tehdy bylo. Dnes si lidé stěžují na dětství a život, chodí na terapie, protože mají traumata. My jsme nic takového neměli. Museli jsme s tím žít. Chtěla jsem do pionýra, ale nevzali mě, neměli jsme, co jsme chtěli. Moje rodina byla bohatá, ale o všechno přišla. Mohli si vzít jen dvacet kilo.
Já říkám, že moje máma byla neskutečná hrdinka. Nikdy si nestěžovala, nepochybovala. Tátu to všechno vzalo. Pak v Broumově stál u dveří a chodil ven, jen když nikdo nešel okolo. Děda si zase pro změnu na noc pod polštář dával občanku a hodinky. Tatínek zažil první i druhou světovou válku a pak ho to i zlomilo. Moje maminka se nenechala, to byla silná ženská, ale tatínek to všechno nesl těžce. Musel narukovat, dostal se do ruského zajetí, nemohli jsme se pak jako rodina najít. S maminkou jsme ho hledali. Hlavně tedy maminka, já jsem byla ještě mimino. I maminka to neměla lehké, protože se ještě se mnou v břiše dostala do lágru.
Uršula Kluková a Jiří Krampol. Slavný herec jí byl v životě obrovskou oporou a v začátcích kariéry jí velmi pomohl.
Nepřemýšlela jste nad tím, že byste se někdy přestěhovala zpět do Broumova, kde máte dům?
Já Prahu miluji, vždycky pro mě byla neskutečně mystická. Dřív jsem bydlela v Maiselovce kousek od Staroměstského náměstí, teď bydlím na Vinohradech. V Maizlově ulici jsme měli úžasnou partičku, sedávali jsme tam večer, nikde nikdo nebyl, všude ticho. Pak přišel pán s holí, rozsvěcel plynové lampy. To byly tak nádherné časy. A když nás z Maiselovky v devadesátém roce všechny vyhodili, tak jsem to hodně obrečela. Dům koupil nějaký Ital. Ale nutno říct, že se o nás všechny skvěle postaral. Dostali jsme peníze, zařídil nám stěhování i člověka, který s námi poctivě vybíral jiný byt. Jinak dům v Broumově teď prodávám, protože už na to nestačím. Ale je mi z toho ouzko. Není síla ani čas.
Nenapadlo syna, že by se tam přestěhoval?
Ten to vůbec nechce. Nemá k tomu domu takový vztah. On vždy spíš inklinoval k rodině mého bývalého manžela. A ani on sám by neměl síly. Když byl malý, byl očkovaný proti neštovicím a černému kašli. A bohužel ta jeho vakcína byla nějak závadná, takže tehdy dostal křeče, přestal žvatlat. Pak dostal epilepsii. Praskl mu i jeden oční sval, takže měl i operace. Ve třech letech přestal mluvit úplně. Pak začal naštěstí chodit do školy a zvládal to.
Lidé vás znají jako herečku, ale začínala jste ve zdravotnictví. Proč jste si tehdy takový obor vybrala?
Já jsem chtěla pomáhat a ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že budu někdy hrát divadlo. Naši pak byli z mého hraní v divadle úplně šílení a nechtěli, abych to dělala.
Uršula Kluková
A jak jste se tedy k divadlu dostala?
Dělala jsem v Broumově na porodnici a tehdy tam přišel Pavel Fiala, který psal hry a hrál divadlo v rámci amatérského souboru Kladivadlo. Zeptal se, jestli se nechci přidat. Tak když jsem neměla službu v nemocnici, tak jsem šla hrát. Byla to skvělá parta a strašně mě to bavilo. Jako parta jsme soutěžili, kdo déle vydrží tančit twist. To byly moc hezké časy. Ale zdaleka to nevypadlo, že bych herectví dělala. Já jsem dokonce pracovala na stavbě, v mateřské školce, pak jsem pracovala v sanatoriu na léčbu tuberkulózy. Až potom jsem dostala nabídku, jestli bych nechtěla do souboru v Ústí nad Labem. Vyhrávali jsme kdejaké ceny nakonec, byli jsme úspěšní a díky tomu jsme cestovali. Pak jsme se dostali až do profesionálního divadla.
A brali vás ti herečtí bardi mezi sebe?
No já jsem se kolikrát někam dostala a lidé si šuškali, kdo to je. Jednou jsem měla dělat něco v rozhlase a tam se ptali, kde je proboha Pavlína Filipovská, proč tam místo ní jsem já. (smích) Já jsem byla takový buran z Broumova. (smích) Začátky nebyly jednoduché, bylo mi ouzko.
Kdo vás v té době nejvíc podpořil?
Jirka Krampol. Ten mě podporoval a moc mi pomohl. Měla jsem štěstí. Ale nakonec jsem celkově měla štěstí na nabídky práce.
Uršula Kluková (2016)
Jak se vám podařilo pak skloubit práci herečky a mateřství?
Měla jsem to štěstí, že jsem měla skvělé rodiče, kteří mi ve všem pomohli. Moje rodina byla malá, ale moc jsme si vzájemně pomáhali. Ale syn byl hodně samostatný. Kolikrát jsem mu volala ráno, když jsem se vrátila ze zájezdu v zahraničí a zrovna se sám vypravoval do školy.
Nyní jste v důchodu a v minulosti jste zmiňovala, že jeho výše je tak nízká, že byste jen z něj nevyžila.
Důchod mám opravdu mizerný. Přitom jsem do zaměstnání nastoupila v roce 1960 a od té doby jsem ještě pracovat nepřestala. Byla jsem na mateřské šest neděl, ale jinak jsem pauzy neměla. Ale mám štěstí, že jsem za život vydělala dost peněz. Šestnáct let jsem byla v Semaforu, koupila jsem si dům po rodičích v Broumově. Tak nemůžu říct, že bych se měla špatně.
Co vám v životě udělalo největší radost?
Mám radosti každou chvíli. Ale nejlepší je, když si večer mohu lehnout v klidu do postele a nemusím o ničem přemýšlet. Velkou radost by mi udělalo, kdyby lidé začali víc myslet jeden na druhého. Cítím kolem sebe takový neklid a nevraživost. Lidé myslí hlavně na sebe a to není dobře. A také na peníze. Ani si nechci představovat, co bude za pět let.
Jaké máte teď plány?
Já bych hlavně ráda uskutečnila to tai chi. Sama se to učit nebudu, tak hledám dobrého učitele. Mám zkušenost už z jógy, že jakmile je špatný učitel, může to i uškodit. Nechci to podcenit. A ještě jsem před jedním velikánským rozhodnutím.
Prozradíte, o co se jedná?
Chtějí, abych šla zase hrát. Já si stále nejsem jistá, jestli to dělat. Budu tam muset dojíždět a nerada bych si tím uškodila. Když sedím dlouho v autě, i na židli, tak mě ta noha bolí, potřebuji se protáhnout. Mám křeče. Oslovili mě i mladí k divadlu a přemýšlím, jestli do toho jít. Půjdu se na ně podívat a pak se rozhodnu. Nejdřív mi říkali, že to bude role strašidla. (smích) Ale teď si to rozmysleli a bude to médium. (smích) Vypadá to líp než strašidlo. Jen si nejsem jistá, jestli bych mezi ty mladé zapadla. Ale samotnou by mě to zajímalo, protože já normálně mezi tak mladými lidmi nejsem. Je to pro mě výzva a já nikdy nic nezahazuji.
