I jeho další filmy posbíraly spoustu cen - pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci jich má deset, Bota jménem Melichar šestnáct.
Natočil několik dokumentárních filmů, v Národním divadle režíroval Verdiho operu Don Carlos, pro Křižíkovu fontánu Dvořákovu Rusalku, pro Státní operu Bizetovu Carmen. V plzeňském divadle režíroval balet Čertoviny a v divadle Kalich muzikál Hamlet.
Z čeho jste měl naposledy radost?
Já mám radost každou chvíli. Třeba nedávno, když jsem se vrátil z Hoštic do Prahy, v kupě korespondence jsem našel dopis od šéfky operní katedry AMU Magdalény Hajóssyové, zda bych neměl zájem vyučovat u nich na škole operní režii. Vážně mě to potěšilo.
A jak odpovíte?
Ještě nevím, musím nejdřív zjistit, jak by to bylo časově náročné. Samozřejmě by mě to lákalo, ale mám před sebou spoustu práce a tu nemůžu hodit za hlavu. Když to ale bude jen trochu možné, rád tuhle nabídku přijmu.
Jaký máte pocit z třetího dílu Kameňáku, na kterém právě pracujete?
Všechno probíhá skvěle, herci jsou senzační, nálada výborná. Všechno je, jak má být. Nerad bych to zakřiknul, ale mám pocit, že tenhle díl bude ze všech nejlepší.
Nebude následovat čtvrtý?
To v žádném případě. Trojka je magické číslo, říká se přece do třetice všeho dobrého.
Co budete dělat pak?
Pak bude na programu pohádka. Ještě přesně nevím jaká, ale už brzy se to rozhodne. Mám totiž dvě lákavé nabídky. Jednu na natočení pohádky s německo-rakouskou koprodukcí, další s ruskou. Vypadá to, že Rusko bude na řadě dřív. Už začátkem září letím na dva týdny do Petrohradu, vezu s sebou čtyři náměty a věřím, že se na jednom z nich dohodneme.
Jak si vysvětlujete, že jste uspěl právě v Rusku, kde se tradičně točí velmi dobré pohádky?
Svého času tam měla velký úspěch pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci, nedávno tam bodovala Andělská tvář. V obou filmech dobro vítězí nad zlem a je v nich hodně romantiky. To mají diváci rádi nejen v Rusku, ale všude na světě.
I když u nás doma Andělská tvář moc pochopení nenašla...
Netvrdil bych to tak jednoznačně. V kině se opravdu Andělská tvář příliš neprosadila, zato v televizi zvítězila na celé čáře. Nechci neúspěch svádět na kritiky, ale určitě mají podíl na tom, že diváci do kina radši nešli. Taky bych si to rozmýšlel, kdybych se o nějakém filmu dočetl, že je to hrůza a děs...
Vy nemáte filmové kritiky příliš v lásce...
Ale kdepak, já už tohle vůbec neřeším. Dřív mě to možná rozčilovalo, ale naučil jsem se s tím žít. Člověk si zvykne na všechno a já jsem pochopil, že je lepší pracovat než bojovat tam, kde stejně nejde vyhrát. Kritici jsou taky jenom lidi a mohou mít pro svá odsouzení různé důvody. Třeba na sebe potřebují upozornit, třeba nemají smysl pro humor nebo pro romantiku. Já spíš věřím na čas než na kritiky. Když jsem natočil Slunce, seno, jahody, mohli se kritici také zbláznit. A přitom tenhle film ještě pořád žije, ač už je mu spoustu let, na rozdíl od mnoha filmů, které byly ve stejné době vynášeny do nebes.
Jak reagují vaši rodiče, když si přečtou zdrcující kritiku?
Rodiče žijí na vesnici, odkud je na všechno trochu jiný pohled. Samozřejmě je špatné recenze trápí, mrzí je, že se o mně a mojí práci tak ošklivě píše. Ale ani oni se netrápí dlouho. Hoštice se díky trilogii Slunce, seno... staly jakýmsi novodobým poutním místem, kam po celý rok přijíždějí davy turistů. Hodně lidí se zastaví u nás doma, aby rodičům řekli, jak mají moje filmy rádi a jak se těší na další. To je pro maminku a tatínka velká satisfakce, ostatně pro mne také.
Často režírujete opery, máte je doopravdy rád?
Mám rád hlavně hudbu. Jako mladík jsem hrával v kostele na varhany, což jsem zdědil po své babičce, která zase v kostele zpívala. Opera je moje milované dítě, které mi nikdy nemůže jít na nervy. Odjakživa jsem opery měl rád a je pro mne velkou ctí, že se na některých z nich mohu podílet jako režisér.
Nedávno jste nastudoval ve Státní opeře Carmen, na kterou se chystáte teď?
Od února se pustím do režie Dvořákovy Rusalky, opět ve Státní opeře. Moc se na tu práci těším, protože Rusalka je splněním jednoho mého životního snu.
Jaká bude - tradiční nebo překvapivá?
Bude tradiční, ale zároveň doufám, že i překvapivá. Nemám ale rád režijní pojetí, z něhož by se autorům určitě ježily vlasy. Takže moje Rusalka bude opravdu pohádková, diváci uvidí čarovný les, kde se budou z mlžného oparu vynořovat víly...
Léta se chystáte natočit Čachtickou paní, pořád to platí?
Čachtickou paní mám připravenou už dvacet let. Dřív měla smůlu v tom, že nebyla ve Svazu žen ani v Červeném kříži, takže nebyla dostatečně angažovaná. Pak sice přišla nová doba, ale zase scházely peníze. Ty ostatně nejsou ani dneska. Příslibů mám spousty, ale už jsem se naučil nebrat je příliš vážně a zbytečně se netěšit. Až budu mít místo slibů doopravdy peníze na filmování, začnu točit, když je mít nebudu, natočí Čachtickou paní Juraj Jakubisko.
To by vás asi dost štvalo, ne?
Ani ne, takový je život. Nechci tenhle film natočit za každou cenu. Nemůže to být výsledek nějakých kompromisů. Námět si žádá velkorysost, výpravnost, nádherné kostýmy, kvalitní zvuk i materiál... Prostě něco takového, co diváci znají z amerických produkcí. Jenomže to stojí hrůzu peněz. Například film Troja stál v přepočtu 6 miliard korun!
Říkáte, že Čachtická paní nemůže být výsledek kompromisů děláte je často?
Když odlišná představa producenta nenabourá moje představy, klidně kompromis udělám. Když by to ale mělo jít proti mému přesvědčení, bráním se jako lev.
Máte pověst skromného člověka. Vážně jste rád, že žijete v garsonce? Nikdy jste netoužil třeba po vlastním domě?
Materiální sny nemám. Ani jednou jsem nezatoužil po vile s bazénem a - upřímně řečeno - nechápu lidi, co si libují v hromadění nemovitostí a majetku vůbec. Mě to naopak obtěžuje. Dostávám dost často dárky, třeba na besedách nebo premiérách. A tak čas od času naplním tašky a odvezu všechno dětem do dětského domova, protože jde většinou o hračky. Ať plní svou funkci, ať si s nimi děti hrají. Nechci mít nic, co k životu nepotřebuji. Ovšem rád bych jednou na tom byl tak, abych mohl prožít poklidný podzim života. Abych měl takový důchod, který by mi umožnil žít spokojeně v Hošticích, kdykoliv si koupit hezkou knížku nebo muziku a nemuset šetřit na jídle.
 Režisér Zdeněk Troška |
