Letos máte v kinech pohádku Zlatovláska, kde jste ztvárnil postavu Jiříka. Nedá mi to se nezeptat – jak byste naložil s tím, kdybyste opravdu snědl hada a začal rozumět řeči zvířat?
Asi bych po prvotním nadšení a zjišťování od mravenců, psů a koček v mém okolí, jak se mají a co je trápí, skončil u toho, že bych přesvědčoval klíšťata, ať se na to, co dělají, vykašlou. Nebo cokoliv jiného, každopádně rozumět němým tvářím by mě bavilo.
Není vám lhostejný osud slabších a bezbranných, jste zároveň pacifista?
Být pacifistou neznamená nechat si věci líbit a být otloukánek. Nicméně, vždycky jsem pro řešení konfliktů klidnou cestou.
Působíte jako citlivý člověk a gentleman, něco jako postava Jiříka s vnitřní čistotou a morálním kompasem. Vypadá to, že vás rodiče dobře vychovali.
A nebo to prostě umím dobře zahrát! (smích) Ne, mamka je dětská lékařka a táta farmaceut. Od útlého věku jsem tak byl vedený k pomoci druhým, ke sportu, k cestování, jazykům, četbě, chodil jsem do skautu... To všechno ve mně asi zanechalo stopy, které můžete vypozorovat třeba i v chování Jiříka.
Jaká byla první reakce vašich nejbližších, když vás viděli na filmovém plátně?
Popravdě, většina mých známých a blízkých viděla Zlatovlásku na charitativní projekci v mém rodném Havlíčkově Brodě, kde jsme zároveň vybírali peníze na dětské oddělení havlíčkobrodské nemocnice, takže proti výkonu na plátně nebyly žádné protesty.
A co jste na sebe říkal vy? Jste k sobě kritický, nebo spíš laskavý?
Už od JAMU jsem k sobě býval hodně kritický. A dodnes vždycky hledám možnosti, jak práci na nějaké roli vylepšit. Ale s přibývajícím množstvím nabídek a zkušeností se pro mě vnímání mojí práce stává laskavější. Každopádně myslím, že mít alespoň trochu kritické oko je většinou ku prospěchu a posouvá člověka dál.
Prý si píšete deník. Prozradíte, co jste si tam zapsal v den premiéry?
To už je dva sešity dozadu! (smích) Ale asi to muselo být něco o tom, že jsem rád, jak se ten můj život momentálně vyvíjí.
Věříte v náhody, nebo v to, že si člověk svůj život tvoří sám?
Věřím v paralelní vesmíry a v to, že každé rozhodnutí, každý pohyb, každá věta, odpálí celou nekonečnou řadu dalších možností našeho života. Je to mix obojího, všechno je propojené. Zároveň ale věřím, že svými rozhodnutími můžeme spoustu věcí ovlivnit.
V talkshow Karla Šípa jste na zázračné židli, která prý plní přání, prozradil svou touhu hrát Hamleta...
Hamlet je naprostá herecká výzva! To Karel Šíp mi tam předpověděl, že ho budu hrát v Národním divadle. Tak se těším!
Máte rád klasiku? Vaším oblíbencem je prý mimochodem kníže Myškin z Dostojevského Idiota.
Stal se mým oblíbencem, protože jsem se dva roky připravoval na tuhle roli do absolventské inscenace na JAMU. Dostojevský mě baví tím, jak hluboko jde do lidskosti a podstaty člověka. Literatura obecně rozvíjí vnímání krásy a posiluje představivost. To je podle mě pro herce extrémně důležité.
Hovoříte několika jazyky, díky znalosti francouzštiny jste získal i roli v oscarovém snímku Na západní frontě klid. Remarqua jste četl?
To by byl hřích, hrát ve filmové adaptaci a nečíst originál! To natáčení bylo strašně fajn, zjistil jsem tehdy, jak to v opravdu světových produkcích vypadá a jak se dá točit za několikanásobný rozpočet, než máme obvykle tady u nás.
Dalo by se říct, že máte díky natáčení tohoto filmu válečnou zkušenost, i když jen filmovou.
Na letišti v Milovicích vznikly zákopy, věrné kopie těch válečných. Při příjezdu na natáčení se všude válela mlha, byla tam spousta komparzistů, výbuchy, zbraně, vřava... Netroufnu si říct, že bych zažil válku, to bych považoval za neúctu k opravdovým obětem. Ale díky přesvědčivé výpravě, kterou snímek Na západní frontě klid měl, pro mě bylo jednoduché se k tomu zážitku alespoň přiblížit. A je pravda, že se mi o mé scéně, ve které moje postava umírá, ještě pár měsíců poté zdálo.
Zamýšlíte se nad prací svých kolegů? Ať už v televizi, filmu či na divadle? Kdo vás okouzlil v poslední době?
Pokaždé mě zajímá, jak to ten který herec udělal, jak k danému ztvárnění dospěl. Mám rád, když mě strhne výkon. Když mám pocit, že herec jen existuje a „nic nehraje“. To je to kouzlo. A naposledy se mi to stalo před pár dny na premiéře filmu Sbormistr Ondřeje Provazníka. Při sledování finální scény filmu a excelentního výkonu Kateřiny Falbrové jsem měl opravdu slzy v očích. A nebyl jsem sám.
Máte mezi kolegy přátele?
Samozřejmě. Například s Markem Lamborou a Jasmínou Houf jsme spolu na natáčení Zlatovlásky strávili tři měsíce života. Hodně jsme toho prožili. To je dobré podhoubí pro vznik přátelství. Samozřejmě se to neděje vždycky, ale o to víc si vážím projektů, kde se to stane. Nějak věřím, že mi touto cestou do života přicházejí lidé, kteří v něm mají smysl a své místo.
Na fotografiích k tomuto rozhovoru používáte několik převleků. Co vám říká móda?
Móda pro mě znamená vyjádření, pohodlí, baví mě hrát si s barvami, materiály nebo třeba dávat druhý život vintage kouskům. Občas i přemýšlím, že bych se módnímu průmyslu věnoval nějak víc. A baví mě i filmové kostýmy. Třeba ty ve zmíněné Zlatovlásce nebo v mém posledním filmu High School Heist. I ve zmíněném Sbormistrovi hrají kostýmy velkou roli. Dobrý film totiž poznáte i podle toho, že vás kostým nezaujme víc než příběh, ale dotváří ho tak, že jde pro diváka o komplexní zážitek.
Studoval jste ve Francii a dokonce se hlásil na prestižní Yale, proč zrovna tam? Mladí lidé vašeho věku bývají často rádi, že už mají školy za sebou a vrhají se do života.
Já se asi nikdy nepřestanu učit. A když se naskytla možnost jet studovat do Lyonu, neváhal jsem. Stejně tak to bylo s mými francouzskými studii na gymnáziu. No a s Yale to bylo podobné. V Americe jsem se u přijímaček z dvou tisíc uchazečů dostal až do finálního výběru. Nakonec mě mezi posledních šestnáct nevzali, ale návrat do Evropy mi otevřel další možnosti a šance, takže toho vůbec nelituju. A za rok to třeba zkusím znovu!
Čím teď momentálně nejvíc žijete?
Momentálně si užívám KVIFF, protože mám svět filmu moc rád. Jinak ale natáčím v těchto dnech pohádku Princezna stokrát jinak s režisérem Miloslavem Šmídmajerem, zvu si hosty do svého podcastu T TALK a taky se učím text k nové inscenaci Život Galileiho. Už se ale moc těším, až budu mít taky nějaký ten den volna a pojedu se třeba zase podívat, jak se hraje jinde.
