Na své dětství vzpomíná jako na idylické. S otcem hodně cestovali, nejčastěji do Tater, které miloval.
Když mu bylo osm let, narodila se mu sestřička Petra. Vadil mu její pláč a občas si říkal, že by bylo jednodušší ji nemít. Když pak před prvními narozeninami zemřela na leukémii, trápily ho výčitky svědomí. Mamince se ale nesvěřil.
Mluvili jsme o dalším dítěti, ale nakonec zůstaneme u třech, říká Tomáš Klus |
„Věděl jsem, že na mámu je toho moc, takže abych za ní chodil se svými problémy, to nešlo. Myslím, že děti, které si prožijí něco takhle silného, v sobě probudí empatii i zodpovědnost za dospělé – nechceš je obtěžovat, raději si to vyřešíš sám,“ popsal Klus.
V deseti letech ho zasáhla další tragédie. Jeho otec odjel do Tater a už se nevrátil. „Dělal to často. Když potřeboval vyčistit hlavu, jel tam. Vždy když dorazil na Štrbské pleso, úplně se proměnil, byl ve svém ráji. A jednou už v tom svém ráji zůstal,“ říká.
Po tragické smrti otce ho vychovávala maminka a babička. Nejvíc mu pomáhal sport a postupně se prosadil v moderním pětiboji. „Trenéři, kteří mi přicházeli do života – a byli to vždycky skvělí lidé – mi suplovali tátu, ten mužský element,“ dodává.
Později ho zlákalo herectví a muzika. Psaní textů se ukázalo jako další forma terapie. Odbornou pomoc ale dlouho odmítal – až jeho manželka Tamara ho přesvědčila.
„Dlouho jsem se zdráhal chodit na terapii, protože jsem si myslel, že ji nepotřebuji. Chodím až teď, na naléhání Tamary, která si to nemůže vynachválit. Je dobré si tam jít sednout. Pomohlo mi to uznat vlastní hodnotu, že jsem to všechno zvládl. Terapeut říkal, že je zajímavé, že jsem neskončil na antidepresivech,“ směje se Klus.
„Beru to tak, že těžké situace z nás dělají silnější lidi. Vždy máme na výběr, jestli se postavíme do role oběti, nebo do role člověka, kterého trauma posílilo. A já si vybral to druhé. I proto o tom otevřeně mluvím – vím, že to lidem pomáhá,“ dodává písničkář, který ale dlouho odmítal jezdit se strýcem na místo otcova skonu.
Po stopách poslední vysokohorské túry svého táty se vydal až jako otec tří dětí. Letos v září tam vyrazil s celou rodinou, aby oslavil tátovy nedožité šedesátiny.
„Za těch deset let mi stihl dát to, co spousta lidí se svými táty nezažije ani za čtyřicet let. Když měl čas pro mě, měl ho opravdu stoprocentně. Proto k němu chovám úctu, lásku a vděčnost, že jsem se mohl narodit takovému tátovi,“ říká Klus a sám se snaží dát svým dětem totéž.
„Jsem šťastný člověk. Přijímám s pokorou a vděčností, že mám skvělou rodinu, práci, přátele, psa i kočku. Nemám si na co stěžovat a jediné úsilí, které mám, je šířit své štěstí kolem sebe a nakazit jím co nejvíc lidí. Protože každého potkají těžké věci, ale život není jen nefér – umí i vracet,“ uzavírá Klus.
