Do filmu Cesta domů jste promítl i kus svého života. I když ne právě veselý.
Proto, aby přišli diváci, se to nazývá komedie, v závorce pak drama. Já myslím, že to je regulérní drama, kde se občas i v tom dramatu stanou věci, které jsou prostě zábavné. Mě to bavilo.
Věříte na filmová pokračování?
Jsem nedůvěřivej. Opravdu moc nevěřím dvojce, trojce, nastavovaná kaše. Já nevím, jestli přijde čtyřka. Ale herci budou vymírat, to je perspektiva, ano. To je zákon. Takže uvidíme. Ale mně se Cesta domů líbila. Nejzajímavější je na tom pro mě bilancování.
V Cestě domů je promítnut alkoholismus i pokus o sebevraždu. Vy sám jste se s tímto v osobním životě popral. Bylo pro vás očistné svěřit se veřejnosti?
Alkoholismus je zatraceně a jedním dechem po čertech vážná věc. Ale mě baví o těchto věcech mluvit jako o opravdu ozvláštňujícím prvku života. Namočil jsem se do chlastu, nejsem sám. A v tom stavu, pokud je člověk romantik, tak cítí nemožnost naplnění svých cílů, tužeb, lásky, štěstí a samozřejmě že marnost umocní dalším lokem destilátu.
A cítí se dobře a pláče. A támhle je most a támhle dole jsou Nusle, ó, jak to láká. Takže ty úvahy byly zcela legitimní. Každý alkoholik je myslím zná. Každý pořádný zodpovědný alkoholik je zná. Nedošlo k tomu, ale byly.
Měl jste takové tendence už v dospívání?
Jeden zábavný moment. Ještě na střední škole, to nebyl alkoholismus, ale láska. To jsem říkal: „Já se zabiju.“ A nůžkami od mámy ze šitíčka jsem zkoušel ďoubat do žilního zápěstí. Objevila se krůpějka krve a já říkal: „Ó, já jsem se pokusil zasebevraždit.“ A nic z toho nebylo.
11. května 2021 |
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvA ve filmu Cesta domů?
Honza chce dokázat Markétě, že je chlap. Jenomže je chlastem oslabenej a najednou si řekne, že se prostě zabije. Nechci říkat, co v tom filmu je a jak to dopadne, ale je to demonstrativní. Honza naštěstí umí ty věci v pravý čas zlehčit a shodit, takže jsem rád, že to tam je.
Mám se tak dobře, že musím druhým pomáhat, říká Tomáš Hanák |
Kdy u vás přišel moment, kdy jste se od všeho zlého oprostil? Od toho zlého pokušení hlavně.
Nevím, tam to byl, jak se říká, nůž na krku. Pak jsem nastoupil na léčbu, kde se všechno zpětně probíralo. Samozřejmě se to týkalo toho, že už mi bylo jasně řečeno: „Sem do toho baráku už nevkročíš a s těmi dětmi prostě nebudeš.“ Takže já jsem těch možností moc neměl. Možná, že tam ty úvahy o tom, jestli to tedy raději neskončit vlastní rukou, nebo dobře voleným skokem, byly nejsilnější v tomhle období. Než jsem tedy zaťukal na brány Apolináře. Ale jak že byla ta otázka?
Kdy byl ten moment, kdy jste se od všeho finálně oprostil?
Já myslím, že od toho jsem se nikdy finálně neoprostil a nikdy finálně neoprostím. Protože to je opravdu doživotní... Proč říkat zrovna cejch. Ale je to zkrátka doživotní problém. A já, je to i z důvodu známosti obličeje, což je opravdu zcela prokazatelně stále větší obtíž a lidově řečeno opruz, o to víc rád cestuji. Pokud ale jedu do země, která oplývá nejen krásou přírody, plodin a lidí, ale i vyhlášeností vína, panáků nebo rumu, tak si tam toho panáka dám. Nebo víno.
Bez toho to není ono?
Říkal bych si, že to je poloviční cesta. To k tomu patří. A modlím se, ať udržím ty opratě, ty otěže svého života. Ale je to prostě napínavý. Nad tím se vznáší otazník. V Apolináři říkali: „Nikdy už nesmíš, nedívej se na obrázky, kde je vyobrazený pivo, skončíš špatně.“ A člověk si říká, hernajs, a co když to zkusím? No, uvidíme.
Teď je to podle hesla dobrého pomálu?
Ano, to je samozřejmě moudré, to opravdu je. Teď je otázka, jestli ten démon se nesměje a neříká „Ha! Prej pomálu! A pojďme!“ No, je to napínavý, je to dobrodrůžo.
Holubová, Hanák, Cibulková, Etzler i Kořínková. Kariéra na dně skleničky |
Měl jste to štěstí, že jste se setkal s Věrou Chytilovou. Co vám to dalo do života?
Bylo to v mém „picím“ období. Dlužno říct, že Věra Chytilová byla zásadním, kategorickým odpůrcem a nepřítelem alkoholu a alkoholiků nebo těch, co s tím koketovali, či se to projevovalo na jejich práci. Když jsme ji poznali na Kopytem sem, kopytem tam a pak i dalších desítkách setkání, tak jsme vlastně obdivovali její dnes málokdy viděnou bojovnost, vytrvalost a houževnatost. To byla ženská, která se nevzdávala. Ta se mohla na chvíli stáhnout, ale pak zase byla zpět. Samozřejmě to byla i houževnatost.
I v pokročilém věku chtěla stále poznávat nové věci, číst knihy, sledovat kinematografii, nespokojit se s dosaženým a nejet si jen setrvačností. To na ní bylo úžasné. Musím říct, že jsme na ni byli i naštvaní. Protože se z nás, nevalných herců, snažila vyždímat naše maximum. Jejím principem bylo rozložit člověka, znemožnit ho, úplně ho atomizovat... A pak z toho zbytku uplácat někoho úplně nového. Říkali jsme si, že jsme měli velké štěstí, že jsme s Věrou mohli pracovat. Věrooo! (volá a kouká se do nebe – pozn. red.)
Režisér Tomáš Vorel (vlevo) dokončil film Cesta domů. V hlavních rolích se představuje Eva Holubová a Tomáš Hanák. Ve snímku hraje i režisérův syn Tomáš. (1. srpna 2019)
Křičelo se na natáčení, když se nedejbože objevila placatka?
To úplně ne. Ale ona byla zodpovědná. Samozřejmě jsme si dopřávali. Jakmile byla poslední klapka toho určitého natáčecího dne, šli jsme si užívat pod zástěrkou toho, že jdeme rozebrat právě skončený natáčecí den a připravit se na další. Ráno jsme logicky přišli ve stavu, který byl důsledkem propité noci. A to byla pak zuřivá, to byla vzteklá. To se opravdu projevovalo tak, že pro slovo ostré nikdy nešla daleko. A někdy tam byla i ta ruka.
Ale proboha, šlo jí o film! Šlo jí o výsledek, takže to je naprosto legitimní. Stejně jako se mi líbilo, když bylo legitimní, když vychovávám dítě: „To nesmíš dělat a tady máš pohlavek. A příště to nedělej, nebo dostaneš dva. Jo?“ Taková krásná, klasická, konzervativní, ale krásná metoda.
To sou kecy, nečti to! zazněl hlas Chytilové do smuteční řeči Sklepáků |
Čemu myslíte, že můžete vděčit za svůj životní optimismus a jiskru v oku?
Nevím, to úplně svádí k nějakému filosofování. Myslím, že i díky alkoholu jsem nikdy příliš nelpěl na životě. Samozřejmě v určitém věku člověk cítil ctižádost, chtěl být vidět a chtěl vyniknout, aby prostě ta recenze byla dobrá, proboha. Ale to velmi rychle odvanulo a vlastně zbyla taková ledabylost. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Mně se všechno, co jsem kdy zkusil dělat, hodně dařilo. Opravdu, jako kdyby nade mnou kroužila fortuna a říkala: „Já nad tebou kroužím, ale nevím jak dlouho.“
Hazardujete?
Hazardování se životem mám strašně snadné na cestách. Opravdu nemám obavy z toho, že když se vydám neznámou, divnou, pochmurnou cestou, tak že bych tam mohl najít svůj konec, své poslední vydechnutí. Pořád si říkám, že by to bylo rozhodně příjemnější najít poslední spočinutí jinde než někde v LDN. Ať to stojí za to!
Říká se, že když už jet do pekla, tak na parádním koni. Život máme jen jeden. Já tady nechci říkat, že jsem úplně nezodpovědnej. Ale baví mě a mám pokušení dělat věci na truc. Taky jsem beran, že jo. A zkoušet to všechno prostě jinak a vlastně v kontrastu s tím, co se očekává. To je moje výhoda. Nikdo v rodině to tak neměl. Nechci tady z ničeho podezírat své zploditele... Ale za tohle jsem hodně vděčný.
9. května 2017 |
