Je to otázka trochu odjinud, ale nedá mi to… Proč jste naboso?
Protože jsem strašně pospíchala. Hrozně jsem toužila tady být, ale celý den jsem měla spousty pracovních povinností, které se mi nepodařilo posunout, takže jsem přijížděla trošku pozdě. A najednou mě tady v jednosměrné ulici zablokoval nějaký pán a já jak byla nervózní, vyběhla jsem z auta v pantoflích, které mám jenom na řízení a zapomněla si vzít tašku s botami. Takže jsem pantofle sundala, schovala je tamhle za sudy a radši zůstala naboso. Jsou to fakt boty ze zahrady, k těm šatům ani akci by se nehodily.
Nemáte náhodou zkrácené vlasy?
Ty mi ostříhali už do „Zápisníku“. Měla jsem i půlku hlavy vyholené a na druhé mikádo. Teď mi to pomalu dorůstá. Poprvé od natáčení mám všechny vlasy ve stejné délce.
Edice plakátů vytvořených k filmu Zápisník alkoholičky
Kam jste s tím vyholeným účesem mohla chodit, asi jenom po zahradě, ne?
Vypadala jsem šíleně, ale dokonce jsem v tom moderovala pořad o festivalu Rock for People pro televizi. Různě jsme to s maskérkami schovávaly, dneska to není problém, všechno vám nalepí. Vlasy jsou jenom vlasy.
Jak dneska s odstupem času vidíte svoji „účast“ na Zápisníku alkoholičky, co nového vám ta práce přinesla?
Byla jsem teď s našimi spřátelenými rodinami u moře a hrozně jsem si odpočinula, takže jsem získala určitý nadhled. Přineslo mi to strašně moc a otevřelo to ve mně spoustu témat, která byla dlouho zavřená. Myslím, že hlavně díky mateřství a tomu, že mám tendence plout si na velkém obláčku. A zároveň mě ten film extrémně posílil, co se týče mého ženského sebevědomí. Takže mu vděčím opravdu za hodně.
A v tom hereckém vás snad neposílil?
To taky, na to jsem úplně zapomněla. Aspoň vidíte, že je to pro mě míň důležité. V tom herectví to vnímám tak, že konečně jsem mohla ukázat věci, které umím. Protože málokdy takovéhle šance dostávám. A v tom ženském sebevědomí… Mám dost často tendence různě se podceňovat, co se týká mateřství nebo domácnosti. Jsou to takové blbosti, kdy mě třeba trápí, jak zkombinovat všechno to vaření, úklid a práci dohromady. A najednou se dotknete určitého tématu a zjistíte, že všechno je to jedno a že vy JSTE dobrá máma. A že každý člověk, který vědomě bojuje se svými temnými stránkami, je dobrý. Tak to je.
Míša (spisovatelka Michaela Duffková, pozn. red.), která vás nechává nahlédnout do svého příběhu, ve vás opravdu otvírá nějaké otázky a najednou máte porovnání. A strašně si začnete vážit života. To se mi opravdu stalo. Takové ty úplně běžné věci, kdy jste unavená z dětí, nezvládáte domácnost a podobně, jsou teď na vedlejší koleji. Najednou jste vděčná za život takový, jaký je a kam vás přivedl.
Tereza Ramba, Michaela Duffková, Ondřej Duffek a Jan Plouhar na křtu knihy Zápisník nealkoholičky (26. července 2024)
Byla jste sama někdy na scestí? Nemám na mysli jenom alkohol, ale třeba jste byla na pokraji vyhoření, nebo bojovala s něčím jiným...
Asi ne tak jako Míša. Protože ona se opravdu dotýká nějakých hranic. Ale hodně jsem o tom přemýšlela v souvislosti se svou rolí, s prací na tomto filmu a myslím, že jsem k tomu měla dost často blízko. Mně ale hodně pomohli mí nejbližší. Mám obrovskou milující rodinu, je to taková rodina bez podmínek. Hodně spolu mluvíme a dost často si říkáme i hodně nepříjemné věci. Tím pádem si neustále nastavujeme navzájem zrcadlo, což je hrozně hezké. A ta rodina mě vždycky podržela. Myslím ve chvílích, kdy jsem tápala nebo jsem začala někam scházet. Rodina mě dokázala proplesknout nebo říct: „Terko, tohle se nám nelíbí.“
Takové uklouznutí, jako tomu bylo u Míši, se vám stane, když jste sám, když vás nejbližší okolí nedokáže dobře vnímat. Zároveň ten zázrak, který se přihodil Míše i jejímu manželovi Ondrovi, že tím dokázali spolu projít... Poslední týdny je intenzivně pozoruji, protože jsme se stali, troufám si říct, přáteli, a mezi nimi je opravdu láska. A to je pro mě zajímavé. Projdete peklem, ale když je tam zdravý základ, může to dopadnout takhle. Sleduji to v přímém přenosu, je to nádherné a dává mi to naději.
Každý máme nějaký ventil. Někdo si koupí nové boty, další láhev alkoholu nebo zájezd k moři, když potřebuje pohladit duši. Co pomáhá vám?
Box! Potřebovala bych začít boxovat, protože mým ventilem je thajský box. Před dětmi jsem se mu hodně věnovala, dokonce jsem kvůli tomu jezdila do Thajska a to mě drželo v nějaké lince. Teď potřebuji spíš odpočívat. Jsem v životní fázi, kdy herecká kariéra spolu s firmou, rodinou a starostmi o děti na mě klade velké nároky a já si neumím odpočinout. Dostávám se třeba do situací, kdy najednou úplně zbytečně drhnu dřez. Myslím, že to mám po svojí mámě a babičce. My máme v sobě takovou tu ženskou šílenost, kdy si nakládáme na bedra zbytečně moc. Takže poslední roky se učím sednout si na zahradu, pozorovat děti a fakt nedělat nic. A myslím si, že tohle je opravdu klíč ke štěstí.
Tereza Ramba ve filmu Zápisník alkoholičky (2024)
Z Terezy z Rafťáků jste se přehoupla do Terezy z Alkoholičky. Možná, že vám tento přerod přinese i pracovní změnu. Nezačnete teď některé nabízené role odmítat?
Ale já mám změny obecně hodně ráda a myslím, že mě provázejí celou mojí kariérou. Role se snažím pečlivě vybírat, ale nebojím se žádné. Takže se určitě nestane, že odteď budu točit už jenom dramata. Naposledy jsem dělala s Karlem Janákem komediální seriál Parťák na baterky, a hrozně si odpočinula, takže to budu určitě střídat.
Ale líbí se mi dostávat obsahově velké role. Nechtěla bych už hrát jenom něčí partnerku, to mě prostě nebaví. Ale, pokud by tam byl nějaký spin off (umělecké dílo odvozené od původního, ale zaměřující se na jednu z vedlejších postav, pozn. red.), tak ráda. Určitě už potřebuji nějaký herecký úkol.
Zároveň říkám naprosto upřímně, že kdybych si měla vybírat jenom filmy, které chci dělat já, tak točím jednou za pět let. Teď mám na stole osm, devět velkých scénářů, potřebuji si vybrat dva, protože víc jich za rok nezvládnu, a bude to těžké, půjde o kompromisy. A to je něco, co mě mrzí. Proto ve chvíli, kdy přijde někdo s něčím velkým, jsem otevřená, dát tomu všechno.
Dan Svátek, režisér Zápasníku alkoholičky, říkal, že horším úkolem než ztvárnit alkoholické scény pro vás musely být absťáky... Souhlasíte s ním?
Absťáky jsou těžké v tom, že ráno přijdete do maskérny, vypadáte jako teď já, to znamená úplně normálně, namažete si chleba s máslem, dáte si na něj hermelín, vypijete kafe a pak máte jít hrát klepající se alkoholičku. Takže jsem měla metodu, která mi usnadňovala do toho vplout a pak zase vyplout. Ale pro mě bylo paradoxně nejtěžší projít si v tak krátkém čase, což bylo nějakých dvacet čtyři natáčecích dní, všemi těmi fyzickými proměnami. Tam to opravdu chtělo, aby byl člověk viditelně hubenější, nebo zase naopak oteklejší. A do toho samozřejmě neuhnout z té autenticity, na které jsme se s Danem shodli.
Co bylo tou metodou, která vám tu umožnila?
Strašně mi pomáhala hudba. Měla jsem svoje tiché dny, jak jsem si tomu sama pro sebe říkala, kdy jsem s okolím vůbec nekomunikovala. Akorát Dan mi občas šeptem něco sdělil, jinak nikdo nic, ani maskérky nebo kostymérky na mě nemluvily. A já měla v uších sluchátka a těsně před natáčením, kdy už bylo všechno připravené, jsem si je sundala a zahrála, co jsem měla. Celou dobu jsem poslouchala Jakuba Königa, jeho stará alba. A zvláštní je, že Dan Svátek ho pak nezávisle na mně oslovil, aby udělal k filmu hudbu. Jakub je spíš alternativní umělec a zná ho docela málo lidí, tak mi to přišlo neuvěřitelné. Spousta mých slz v tom filmu vznikla díky jeho hudbě. Zrovna včera jsem se byla podívat na jeho koncert. Byl úžasný. A ten film má okolo sebe spoustu takových krásných propojení.
Pořád mi nejde do hlavy, jak jste během těch čtyřiadvaceti dní dokázala být podle potřeby hubenější a naopak. Copak to jde?
Snažila jsem se, trošku to jde. Člověk ale musí být opatrný. Už jsem to absolvovala při natáčení filmu Po strništi bos, je třeba, aby to bylo v rozumných mezích. Tady ty změny byly malé, ale strašně důležité. Protože vy se díváte na 2D film, který trvá dvě hodiny. A když potřebujete vypadat sešle, aby vám to diváci věřili… Já měla trošku pocit, a tím ten film nechci vůbec napadat, že ten scénář byl svým způsobem šablonovitý, byť všechno v něm je pravda pravdoucí. Takže na čem bylo možné stavět, byla míra autenticky a to nešlo jinak, než přes fyzickou proměnu.
Tereza Ramba na křtu knihy Zápisník nealkoholičky (26. července 2024)
Takže jste přibrala a následně zhubla třeba tři kila?
Tři až pět, to jde...
Co jste jedla?
Jak kdy. Musíte jíst a pak nejíst. Ale tohle byly malinké nuance, o kterých Dan třeba ani neví. Do těch pěti kil to jde, ale dál bych si s tím už nezahrávala. Ale já zároveň držím často půst, jedu v podobných věcech, mám to ráda, takže to můžete provést tak, že je to pro vás zdravé. Ale nakonec je stejně všechno v očích, takže tu změnu ve výsledku musíte udělat zevnitř. A zároveň je třeba tomu 2D placatému obrazu nějak pomoct.
Na podzim vás uvidíme v České televizi v pokračování krimiseriálu Docent, kde hrajete po boku Ivana Trojana. Prý tam budete méně hlučná.
Ano, i Fousová vyzrála, ale pořád je to ostrá tužka v penále. (smích)
