Potkaly jsme se krátce poté, co Světlana Nálepková z Himálaje přijela. „A to si představte, že po návratu z první cesty do Ladaku jsem se zařekla, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí!“ směje se.
Kdy přišla touha navštívit právě Ladak?
Původně nešlo o touhu, vůbec jsem netušila, že nějaký Ladak existuje. Před třinácti lety mě oslovili lidi z organizace Brontosauři v Himálaji, abych s nimi jela jako dobrovolník a učila děti dramatickou výchovu ve škole, o kterou se starali. Okamžitě jsem souhlasila, aniž bych já, subreta z Karlína, jen náznakem tušila, do čeho jdu. Moje tělo nepřijalo nadmořskou výšku, bylo mi pořád zle. Na treku, na který jsem se vydala poté, co jsem s dětmi nazkoušela vystoupení, to nebylo lepší. Představte si, že se pohybujete ve výšce více než pět tisíc metrů a bojujete o každý dech, tím pádem za den ujdete jen osm kilometrů. V jednom momentu jsem sebou praštila na zem a neteř Anička, která tu byla se mnou, prosila: „Tetičko, neumírej!“ Pak mě průvodci přiměli vstát a jít.
Proč se nepokusit přestat být v mentalitě oběti? Pojďme přestat říkat, že někdo jiný může za to, že já se cítím blbě.
