Světlano, zastihli jsme vás s dcerou Josefínou u vás na Berounsku, kde jste se rozhodly přistavět a měnit životy lidem. Co je na tom pravdy?
Světlana: Nejdříve jsme se rozhodly trošku změnit naše vlastní životy, nějakým způsobem je i naší mysl transformovat. Jelikož jsme začaly dělat semináře s Josefínou už před několika lety, tak jsme si řekly, že by bylo fajn mít nějaký vlastní prostor, který bychom mohly využívat my, ale dávat ho i k dispozici druhým lidem, kteří se také zabývají osobním rozvojem.
Vypsaly jsme semináře na novou sezonu. Covid nám to přerušil a mezitím jsme každá začaly ještě studovat další kurzy a školy, takže teď jsme nadšené, že máme co předat dál. Rády bychom ukázaly těm, co o to stojí a kteří chtějí na sobě pracovat, jak žít v lepší harmonii a rovnováze a jak bořit vzorce a schémata, ve kterých žijí a nejsou jim komfortní.
Josefíno, na cestu osobního rozvoje vás přivedla maminka poté, co se rozhodla odjet do Tibetu?
Josefína: Ne, maminka to nebyla. Myslím, že to byl nějaký přirozený vývoj toho, jakým způsobem člověk žil, co dělal a co ho bavilo, nějakým způsobem motivovalo a určitě i dráždilo. Myslím, že to bylo v období ještě před dětmi. Tehdy se ve mně začaly trošičku měnit pohledy na to, co dělám a že bych to chtěla dělat víc opravdově. Jak to jen říct jednoduše? Pak už to šlo ruku v ruce s tím rozvojem v podstatě takovými neplánovanými náhodami, které vlastně nejsou náhody. Mamka v té době také byla na nějaké své osobní cestě a pak už se nám to jen prolínalo. Každá jsme to měly trošku jinak, ale princip je stejný.
Co z toho, co vám maminka dala do vínku, vás do života nejspíše nejvíc formovalo a těžíte z toho dodnes?
Josefína: Myslím, že nejvíc to byl asi už od dětství ten přístup ke mně ze strany rodičů, mámy i tatínka. Přestože se brzy rozešli, byla tak ke mně velká důvěra, volnost a opravdová svoboda. Nic nebylo tabu. Všechno jsme si mohli říct, na všem jsme se podíleli. Myslím, že je skvělé, když rodiče berou dítě jako rovnocenného člena, místo aby třeba řekli „Ty seš malá, teď u toho být nemůžeš“. Jsem hrozně vděčná, že jsem nebyla nikým „utažená“ a nikdo mi neříkal „Ne, tohle ne“, nebo mě nijak nelámali do ničeho, co sama nechci. Zkoušela jsem všechno, co jsem chtěla a sama jsem si zjišťovala, co mě nejvíc baví. To si myslím, že je to nejvíc.
Josefína Nesvatbová se svými rodiči Michalem Nesvatbou a Světlanou Nálepkovou (2019)
Světlano, jak velký bonus to je pro váš osobní život, že máte z dcery kamarádku?
Světlana: Bonus je to obrovský. Je to velké štěstí, protože opravdu žijeme ve velké symbióze. Rozhodly jsme se být ve společném domě a dělat společné pracovní aktivity a vedle toho trávíme i spoustu volného času společně a opravdu sdílíme. Ať jsou to večeře, večery u vína nebo u různých aktivit, je to pro mě velká opora a radost. Člověk se nikdy necítí sám. Mám kolem sebe stále nejen Josefínu, ale i jejího muže a má vnoučata. Můžu je vidět kdykoliv a být s nimi kdykoliv. Myslím si, že rodinné vztahy, nebo obecně vztahy jsou asi to nejdůležitější, co v životě máme.
Bez záchodu a vody, všude štěnice a blechy, vzpomíná na Himálaj Nálepková |
Dá se říci, že obě dvě vedete lidi nejenom k uvědomění sebe sama, ale také je dovedete vyléčit z vnitřních zranění, které si s sebou nesou životem?
Josefína: Já si upřímně myslím, že se každý musí vyléčit sám. Takže nejde nikoho léčit na cestě seberozvoje. Žijte tak, jak věříte, že je to správně. Na to všechno jsou jednoduché principy a když se jich držíte, tak fungují pak samy o sobě. Když se s někým dáte do řeči, občas dokážete těm lidem možná kolikrát jen pouhým slovem trošičku pomoci. Pokud něco říkáte upřímně a opravdu si to tak myslíte, tak už to je vlastně způsob, kdy můžete otevřít srdce druhému člověku a můžete ho dál posunout jen tím, že mu řeknete třeba „Tak se neboj, tak to pojď zkusit“ a podobně. Nebát se toho. U lidí se často setkáváme právě s tím, že jsou plni strachu a rezignovaní a apatičtí. Ze všech stran slyší spoustu věcí a už se v tom pak ani neorientují. Myslím, že méně je někdy více.
Jakých zpětných vazeb se vám pak dostane, když jednotlivci otevřete oči a on změní svůj život?
Světlana: Je to samozřejmě úžasné. Pro nás je to hrozně důležité, protože vlastně čerpáme z té zpětné vazby, ať je to po seminářích, nebo po koučování. Vidíte, že ten člověk nějakým způsobem opravdu vykročil jiným směrem, uměl posunout věci, které ho trápily, uměl rozbít vzorce, které ho svazují a ničí mu život a začal žít ve větší harmonii. Samozřejmě je to dlouhodobá cesta. Ale seminář je k tomu všemu nějakým způsobem nastartuje.
Studovala jsem koučování, konkrétně Strategic Intervention Coaching, školu Tonyho Robbinse, kterou tady u nás vede Vladimír Ekart. Koučování je dlouhodobý proces, ale v podstatě stále o tomtéž. Ukázat, jak žít ve větší harmonii, jak se dostat do rovnováhy a jak vykročit z vzorců těch strachů. Není to tak, že by přijel člověk na víkend a bylo vše vyřešeno. S těmi lidmi pracujete od dvou měsíců třeba až po rok. Je to běh na dlouhou trať.
Chce to hlavně také mít pořádek sám v sobě. Vy sama o tom můžete vyprávět. Svět internetu je nekompromisní a provalí se i to, co nechcete. Tím mířím k tomu, že jste nyní čerstvě single.
Světlana: Samozřejmě to není nikdy úplně lehké. Je to ale proces, který trvá déle. Nebo většinou u mě to tak je. Beru to jako další nějakou zkoušku a informaci, na čem mám ještě zapracovat ve svém nitru. Je to cesta a zase mi to něco ukázalo. Vím, na čem můžu dál pracovat. Mám teď čas sama na sebe, nežiji život nikoho jiného a mám teď opravdu hodně práce. Jak herecké a pěvecké, tak budu končit školu a do toho mám ještě před sebou zkoušku z „reconnection“ (znovunapojení), to znamená rekonektivní léčení. Kurz jsem udělala, zakončila ho jako praktik a teď ještě musím udělat zkoušku. Musíte se naučit 112 bodů, které člověku znovu napojíte a nesmíte to zkazit. Takže musíte chodit na přezkoušení každé dva roky.
Nálepková v Himálaji málem zemřela, vznikla z toho láska na celý život |
Josefíno, co vás přivedlo k vaší lásce ke koním?
Josefína: Upřímně nebyla tak úplně moje, já se ke koním dostala díky mamce. Ta s přáteli jednou vyrazila ke koním a už odtamtud neodjela. Jako dítě jsem ke koním jezdila s ostatními dětmi z našich spřátelených rodin. Utíkala jsem tam vlastně často trochu víc ke kravám, než k těm koním, protože ty mě nějakým způsobem asi víc uklidňovaly, když jsem byla malá (smích). Každopádně pak jsem si říkala, že když všichni jezdí, tak asi taky začnu a nebudu plonková. Trošku jsem se nudila a nezapadala do party. Jak jsem si podruhé potřetí na koně sedla, opustily mě různé strachy, naprosto se to zlomilo a koně jsou teď mou nedílnou součástí. Od dětství, od osmi let až doteď jsou to moji velcí parťáci.
A vida, jak to dopadlo. Vaše dcera si Světlano pronajala celý ranč...
Světlana: Ano hrůza. Je to práce, práce, práce. (smích)
Josefína: Je super, že budu dělat to, co jsem celý život chtěla. Nebyly na to podmínky, aby mi mohli rodiče koupit starý statek, který bychom zrekonstruovali. Začali jsme na prázdné louce a budujeme. Teď jsme na tom tak, že mámě poměrně dost koní, věnujeme se chovu amerického plemene American Quarter Horse a začali jsme zase trošku sportovat. Říkaly jsme si, že už jsme staré na to, abychom závodili, tak si to teď užíváme z jiného úhlu pohledu. Zase nás to začalo bavit, ale především se tedy věnujeme jezdecké školičce pro malé děti, které učíme úplně od základů jak koníka chytit ve výběhu, až po to, že s ním jsou schopné jezdit na procházky pod naším vedením. Sledujeme úplné začátky dětí a některé z nich jsou u nás třeba už šestý, sedmý rok a pořád je to baví. Z toho máme asi největší radost.
