Stáňo, postarala jste se o poměrně vzácný moment. Před kamerou jste odtajnila svou sestru.
Stáňa: Většinou se odtajňuje manžel, že jo. Tak jsem konečně odtajnila i sestru!
Blanko, jsou vám kamery blízké?
Blanka: Úplně ne, ale na druhou stranu jsem před nimi už také stála.
Jaký jste spolu měly vztah v dětství a teenagerských letech? A jaký je dnes?
Stáňa: Já jsem o pět let starší, takže jsem samozřejmě trošku svou mladší sestřičku terorizovala. Ale myslím, že jsme se praly tak normálně, jako se děti perou. Na druhou stranu jsme se vždycky dokázaly spiknout proti rodičům. Když třeba nebyli doma, vymýšlely jsme tanečky a besídky. Nějaký herecký talent už tam v ní tehdy byl. Já jsem režírovala, připravovaly jsme si představení, pohádky, vystoupení pro rodiče a návštěvy.
Od goril v Africe k urně na jevišti. Sáhla jsem si na dno, říká Jachnická |
Blanko, byly z vaší strany herecké ambice? Stáňu jste pozorovala zblízka a viděla, jak zajímavý ten umělecký svět může být.
U mě byl prioritou balet a tanec. Ten jsem milovala a miluju pořád. Stáňu jsem zpovzdálí pozorovala a vždycky mi to přišlo strašně zajímavé. Zajímaví mi přišli i její kolegové. Bylo krásné to pozorovat. Herecké ambice jsem ale nikdy neměla. I když jsem asi v něčem talent měla, protože mě všude posílali recitovat a vyhrávala jsem soutěže. Chtěla jsem psát, psala jsem básničky.
Stáňa: A dobře jsi psala.
Blanka: Ano. Ale herectví jako takové mě vůbec nelákalo. Spíš ten tanec.
Stáňa: A víš, že jsem tě na konzervatoř připravovala já? Tedy připravovala… Mně bylo tehdy asi patnáct. Dělaly jsme přemety. Ty jsi občas někde spadla na hlavu. Ale já měla pocit, že ji připravuju.
Blanka: Já jí strašně důvěřovala. Takže ona mi třeba na betonu řekla: „Udělej přemet, udělej to takhle.“ A já ho udělala. A ani jsem se nezabila.
Jak to s konzervatoří nakonec dopadlo?
Stáňa: Blanka byla talentovaná. Bohužel to zkrachovalo na tom, že se na konzervatoř nedostala kvůli lehké skolióze páteře. Šla tam v šesté třídě. Jenže do deváté třídy ještě probíhá určitý vývoj a mohlo by to být nepříznivé. Takže ji nevzali.
Blanka: Já jsem asi talent měla. A hlavně mě to strašně bavilo. Dodneška mě to baví a vlastně nás všechny. Tančí celá rodina. I naše maminka.
Stáňa: Naše skoro devadesátiletá maminka s námi jezdí do Poděbrad. Nebo my jezdíme s ní na seniorské tanečky. Už jsme tam známí, chodí pro nás naši osmdesátiletí chlapci a vždycky odhodí berle a všichni tančíme. Je to vždy hrozně krásný večer.
Je pro vás maminka motivací a důkazem, že i stáří může být úžasné, když člověk život nevzdá a pracuje na sobě?
Blanka: Stoprocentně. Pro nás obě je maminka obrovskou inspirací. Doufám, že máme její geny. Myslím, že ano. Čím je člověk starší, tím víc život podle mě vůbec nebere vážně. Dokážeme se smát čemukoliv. My tři dohromady se smějeme téměř pořád. Takže spíš vypadáme, že jsme si možná něco daly k pití, ale přitom to tak není. Kamkoliv přijdeme, budíme pozornost. Jsme trochu hlučnější, smějeme se, bavíme se. Prostě nás baví život.
Stáňa: Baví nás život, zařezává nás dobrá nálada. Já si občas říkám, že maminka má víc energie než já. Vždycky měla. Když si vzpomenu, jak byla obětavá… Řekla jsem třeba: „Mami, nedošla bys tam a tam?“ Protože jsem byla líná. A ona mi vše zařídila a všechno oběhala. Já opravdu nechápu, kde tu energii bere.
Blanka: Ona má opravdu neuvěřitelnou energii. Je nezdolná. Všemu se zasměje.
Co tedy dělá sestra slavné herečky, když se nevěnuje herectví?
Blanka: Mám to teď hodně různorodé. Devět let jsem pracovala s parfémy a pak jsem si řekla: „Proč nemít svoje vlastní, když mě to tak strašně baví?“ Parfémy máme rády obě. Teď mám svůj e-shop, kde nabízím krásné vůně, které tady běžně necítíte. Do toho pracuji jako store manažerka ve třech obchodech. Mám to teď pestré.
Stáňa: Já jsem ráda, že díky tobě mám vlastně vždycky správnou vůni. Jezdím hodně MHD, jak je Praha rozkopaná, a v MHD je příjemné, když kolem vás někdo projde a hezky voní. Ani málo, ani moc, což je také důležité. Když se někdo „převoní“, je vám z toho špatně. Blanka mi vždycky podsune nějakou hezkou vůni, já si ji ovoním a řeknu: „To je super, to musím mít.“ A když za ní přijdu příště, zapomenu, která se mi líbila, a ona mi řekne: „Ta se ti líbila minule.“ Já na to: „Teď mám asi jinou chemii v sobě, líbí se mi zase jiná.“ Voňavky jsou prostě úžasná záležitost.
Dcera hrála v Rodinných poutech, ale teď je vědkyně, prozradila Jachnická |
Stáňo, hraje u herečky roli také to, jak vypadá, mluví nebo voní? A v čem tkví vaše tajemství, že nepůsobíte na svůj věk?
Děkuju za poklonu. Nevím, jestli je za tím nějaké tajemství. Žádné velké úpravy nemám, jen občas nějaké lehké korekce, třeba laser. Možná někdy v budoucnu dojde i na lifting. Uvidím, až mi tady úplně spadnou „bassetí“ tváře. Na lifting zatím nemám čas ani peníze.
A co pohyb?
Ano, hýbu se hodně. Pohyb je základ. A nemyslím tím jen běh, volejbal nebo jízdu na kole. Mám na mysli i takový ten pasivnější pohyb, kdy posilujete. Moje největší vychytávka je třeba ráno ve výtahu, když jdu se psem. Vezmu si vodítko, pes leží u nohou, opřu se zády o stěnu výtahu a sednu si do židle. Zpevňuji stehna, vodítko mám natažené a pnu ho do stran, takže posiluji i ruce. A dělám to všech šest pater.
Blanka: Takhle přesně Stáňa funguje. Je pořád v pohybu. Když někam přijde, mluví s vámi a najednou se začne protahovat nebo cvičit.
Stáňa: To máme asi z baletu. Od mládí cvičíme. Chodily jsme do Lidušky, pak na balet a potom do VUS, vysokoškolského uměleckého souboru. Když člověk celý život tancuje, nevydrží sedět rovně. Pořád má potřebu tělo protahovat. Tanečníci se prostě pořád protahují.
Stanislava Jachnická v Karlových Varech (9. července 2026)
A jaký podíl na vitalitě ženy má muž, životní plus jedna?
Stáňa: To je rafinovaná otázka! Samozřejmě obrovský. Na ženě je vidět, když je spokojená. Když jste zamilovaná, úplně z vás spokojenost sálá. Ale důležitá je i celková spokojenost. Když máte správného muže, který vám dá pocit vlastní velikosti a ženskosti, sebevědomí je na ženě prostě vidět.
Blanka: Absolutně se pod to podepisuju. Myslím, že je to možná jedna z nejdůležitějších složek. Mnohem víc než kosmetika nebo cokoliv jiného. Jakmile jste spokojená vnitřně a muž je velká část toho, proč se cítíte spokojená, je to na ženě velice vidět. Žádný lifting to nenahradí.
Stáňa: Já jsem se svým mužem přes třicet let. A stále mi říká, že jsem krásná, i když jsem po ránu ošklivá. Takže mi sebevědomí dodává každým okamžikem.
Když řeknu rok 1998, výlet do Cannes, Simona Peková a s tím spojený film Postel, co vám vyvstane na mysli?
Stáňa: Všechno, co říkáte. Film Postel byl můj první film. Měla jsem za sebou obrovské kamerové zkoušky, několik kol a velké sliby, co jsem si od toho slibovala. Říkala jsem si, že mě to někam posune. S dokončováním filmu pak byly větší trable. Dodnes ale potkávám lidi, kteří mi říkají, že se jim film strašně líbil, že je neuvěřitelně artový a současný a že jde o obrovský počin. Byli jsme s ním v Cannes, ne v hlavní soutěži, soutěžili jsme o Zlatou kameru, byli jsme i na Českých lvech, měli jsme spoustu nominací a proměnili jsme jednu za plakát.
Dabing Přátel byl výjimečný, vzpomíná hlas Phoebe Stanislava Jachnická |
A Sylva Langová?
Stáňa: Ta je pro mě dodnes velkým vzorem. Byla to obrovská prvorepubliková herečka a dáma, která se provdala za manžela do Anglie. Když jsme byli v Cannes, pozvala nás na večeři a víno. Bylo jí tehdy kolem pětasedmdesáti, ale přesný věk si nepamatuji. Říkala nám: „Já se stále učím. Stále jsem připravená, kdyby mi nějaký režisér dal roli.“ Učila se monology, chodila na workshopy a pořád na sobě pracovala. Říkala jsem si: „Aha, my jsme trochu líní.“ U nás není moc zvykem se stále připravovat. Teď se rozjely herecké workshopy a herci se o sebe začali víc starat. Dřív to bylo spíš – máš fotku, jsi v kurzu, tak tě obsadíme. Myslím, že určitá píle a práce na sobě je potřeba. A to i ve vysokém věku.
Co je pravdy na tom, že bylo tehdy vzrušující se do Cannes vůbec dostat? Měla pozvánku skutečně jen Sylva Langová, jak se traduje?
Stáňa: Ne, pozvánku jsme měli dovnitř všichni. Všichni jsme byli uvnitř a byli jsme i na slavnostní večeři. Jen nikdo z nás neměl ubytování. Já jsem nevěděla, jak to tam chodí, a ubytovala jsem se v Nice, což bylo asi dvacet nebo třicet kilometrů od Cannes. Myslela jsem, že do půlnoci budu doma, slušná holka. Jenže všechny večírky začínají od půlnoci! (smích) Na ubytování jsem vlastně nikdy nespala. Spali jsme různě. U pana režiséra na zemi asi hodinu, protože jsme přišli ráno, potom někde na pláži, v autě… Kde se dalo. Neměli jsme pak už přístupy na žádné večírky, ale i tak to pro nás byl obrovský zážitek.
Co byste přály samy sobě, aby byl váš život pořád nastartovaný a vzrušující?
Blanka: Já bych vlastně nic neměnila. Přála bych Stáně i sobě, abychom šly pořád cestou, kterou jdeme. Abychom se čím dál víc podobaly naší mamince. Dokázaly se radovat z úplně nejmenších věcí, což podle mě umíme. A abychom byly pořád vitální a měly energii i na obyčejné každodenní věci, které vás mohou nabíjet nebo ubíjet. Přála bych nám hlavně zdraví, protože s vitalitou hodně souvisí.
Stáňa: To jsi tak hezky řekla, že jsi mě úplně dojala. Já bych si přála, abychom se pořád měly a měly se rády. A abychom měly zdravý spánek, protože jsme se teď shodly, že občas špatně spíme. A aby nás nebolela hlava. Jinak bych si přála, abychom byly pořád takhle dobře naladěné, veselé, plné síly a zdraví. Dnes už ty pojmy nejsou jen pojmy. Už opravdu víme, o čem mluvíme.
