Mnoho lidí ji zná hlavně podle hlasu. Přitom není jen skvělou dabérkou, ale i herečkou. Je velmi akční a její odvážné zážitky z cest by vydaly na knihu. Povídala si s námi o práci, cestování, ale i o rodině, lásce k tanci i k jednomu osudovému muži.
Máte vystudovanou střední ekonomickou školu. Kdy přišel impuls vydat se najednou uměleckým směrem na DAMU? Ono to nebylo tak najednou. Od první třídy jsem chodila do LŠU na lidové tance, klasický balet a pohybovou výchovu. Když k nám domů přišla návštěva, vymýšlela jsem pro sebe a pro sestru nějakou důvtipnou taneční choreografii, občas i se slovy a zpěvy, kterou hosté zdvořile pochválili. A v té době zřejmě vzniklo mé okouzlení publikem. V LŠU jsme občas měli vystoupení i ve velkých divadlech a pamatuju se, jak mě tenkrát bavila ta atmosféra – líčení, kostýmy, tréma, obecenstvo. V páté třídě jsem poprvé hrála divadlo. Malou roli rádce Bonifáce v pohádce Sůl nad zlato. A možná tam jsem se rozhodla, že bych chtěla být herečkou, ale nikomu jsem to neřekla, protože jsem se styděla, že by se mi vysmáli. Bylo to nedostižné povolání jen pro vyvolené. Přihlásila jsem se do komparzní herecké agentury a čekala na zázrak, že si mě třeba někdo všimne. V patnácti letech jsem pochopila, že takhle to nefunguje, a začala jsem chodit na dramaťák a herecky se připravovat na DAMU.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
