Máte za sebou focení do kalendáře Anděl mezi zdravotníky. Jaké máte zkušenosti s českým lékařstvím?
Moje sestra je doktorka, která mě hlídá. Teď už nekouřím, ale když jsem kouřil, nadávala mi. To bylo hrozné. Teď jsem šel do sebe.
V Kolíně mám kamarády, doktory, primáře, kteří tam mají kapelu. Jsou to super chlapi a hrají tvrdý rock. Potkali jsme se náhodou. Měl jsem s nimi šatnu, když jsem tam hrál. Přišli holohlaví pánové v oblecích, během chvilky měli paruky, vlasy až po záda, byli v kůži. A říkám: ‚Ty vole, co to je za kapelu?‘ Neznal jsem je, pak jsme seznámili a oni říkali: ‚My jsme tady z kolínské nemocnice. Skamarádili jsme se.‘
Předtím jsem znal jen dva doktory. Kamaráda ve Zlíně Luboše Nečase a ještě jednoho, který mi dělal zuby na Kladně. Teď poslední dobou mám kamarády z nemocnice a už mě mají. Chodím na kontroly každou chvilku. Už znám celou kolínskou nemocnici.
Je léto, určitě máte nabitý diář plný zastávek.
V roce každého z muzikantů jsou takové křivky. V prosinci člověk hraje patnáctkrát nebo dvacetkrát. To jsou vánoční akce, večírky, rozsvěcování stromů. V létě se hraje na různých festivalech. Díky tomu, že mám ještě pořad Strom lásky mý v Českém rozhlase ve Zlíně, nenudím se. Mám práce docela dost. To je taky vidět na kilometrech v autě, co nalítám.
To jsme si tady povídali před rozhovorem, že auto, i když se o něj člověk může starat jak chce, vždycky se něco porouchá...
Je to pravda a je to nepříjemné. Když se to porouchá, stojí to docela dost peněz. (smích) Ale my to auto potřebujeme. Já ho potřebuju k práci. Teď jsem jsem si říkal, kolik mi je let a kolik aut si ještě do konce života koupím? Za chvilku, jak rychle stárnu, mi zakážou řídit. Ještě rychle bych si mohl koupit hezké auto.
Jaké auto vás nikdy nenechalo ve štychu?
Ke každému autu mám kamarádský vztah. Každé mělo jméno: Pusinka nebo Duhový blesk. Ale nejlepší auto v životě bylo to, co měl můj tatínek. To se jmenovalo Bobinka. Byla to Škodovka Sedan Station 1201. Takové bytelné auto, jak byly staré sanitky. Mělo snad dvoucentimetrový plech, možná několik tun. Kolikrát často nejelo a když to někdo měl tlačit, mákl si.
Měl jsem výborného Eskorta Forda, který seděl úžasně. Díky tomu, že jsem měl možnost jezdit závody, okruhy a mám evropskou licenci na závodění, vystřídal jsem aut docela dost a mám zkušenosti. Eskortík byl výborný. Pak jsem miloval Volvíčko čtyřicítku.
Pro mě to je těžké, protože jezdím většinou sám. Kapelu nevozím, jezdím sám s kytarou a kostýmem. Manželka má svoje auto. Nechci velká auta. Proč bych měl vozit hromadu vzduchu, že? Teď mám DS sedmičku a ta je velice příjemná. To je tak akurátní auto, ale teď mě malinko zlobí. Dal jsem ji na servis a našli tam nějakou hloupost. No, hloupost... Oprava asi za 90 tisíc. S garančkou, co mám na to říct? (smích)
Pojďme radši za muzikou. Písničky, které se hrají pořád, jsou ty z osmdesátek. Jak vzpomínáte na píseň Život je rváč ve filmu Slunce, seno a pár facek? Zdeněk Troška vám slíbil, že to bude úvodní píseň a nakonec u toho jen Miluna myla okna.
On to neslíbil Zdeněk, ale můj kamarád Karel Vágner, se kterým se znám přes padesát let. Karel mi napsal hodně muziky a když přišel s písní Život je rváč, říká: ‚Mám pro tebe titulní píseň pro film Slunce seno a pár facek.‘ Kdo by nechtěl mít titulní píseň? Text napsal Petr Markov, tak jsem to nazpíval.
Žiju život na cestách, říká Standa Hložek. Vyhovuje nám to, žena je ráda, že je v klidu |
Pozval jsem celou rodinu a kamarády, ať si jdou poslechnout moji píseň do kina. Čekám čtvrt filmu. Nic. Říkám si, že to možná bude později, film musí nějak gradovat. Půlka filmu. Nic. A pak najednou byla scéna v hospodě, kde byl na stěně rozhlas po drátě a diskuze u stolu. Zdálky jsem zaslechl moji píseň, kousek. Nebyla ani celá. Tak říkám, že možná bude jako titulní píseň v titulcích. Nebyla. Film skončil. Myslel jsem, že se propadnu hanbou. Říkám: ‚Já toho Vágnera zabiju!‘ Ten přede mnou prchal. Potom to vykompenzoval tím, že dokázal, že se písnička hrála ve všech rádiích. Tak aspoň takhle.
A byla na vinylové výběrovce Karla Vágnera.
Aspoň ta píseň má příběh.
Vás nechala vypnout Keliška při diskuzi Miluny a paní inženýrky v hospodě.
No, asi jo. (smích)
Stanislav Hložek (vlevo) a Petr Kotvald
Co si rád poslechnete z vinylů, které jste nashromáždil za léta?
Té muziky je hromada, to je několik tun. Protože pocházím z Moravy, byl jsem vychovávaný maminkou, abych uměl zpívat národní a lidové písničky. Klidně si rád zazpívám i s cimbálovkou. To je pro mě vždycky pohlazení. Rád si zazpívám folk s klukama na kytary. Mám rád všechny žánry, když je dobrá muzika, nebo když je u muziky legrace. To mě baví.
Zaplaťpánbůh mám ve svém repertoáru hodně písní. Třeba s Hankou Zagorovou, Petrem Kotvaldem a s Karlem Vágnerem, které jsou takové rozšafné, veselé, jednoduché. Třeba Holky ze školky. Teď když nad tím člověk přemýšlí, to je jednoduchá píseň jak facka. Je to kolovrátek. Ale heleďme se, máme za to desku za milion. S písní za milion tři sta prodaných nosičů.
Když se podíváš na písničky Pokáče nebo Ivana Mládka, je trošku legrace a úsměvu v textu i v muzice. Myslím, že dělám muziku, ve které si nehraju na umění. Zpívám pro lidi, aby se bavili, abych jim přinesl, pokud to jde, lepší náladu.
Stanislav Hložek a jeho syn Matyáš Hložek
Chovají se k vám doma jako k legendě československého popu?
Doma? Obraťme list! (mávne rukou – pozn.red.) Ale zase musím říct, že jsem rád, že doma vznikly písničky s mým synem Matyášem. Mám ještě jednoho syna Standu a dceru Danušku. Oni taky hrají a zpívají.
Mě ale překvapil Matyáš, že začal skládat písně a přinesl mi dva duety. Říkal jsem mu: ‚Maty, měli bychom spolu nazpívat nějakou písničku. Ať máš na mě památku.‘ Něco jsem mu nabízel, ale jemu se to nelíbilo. Říkal: ‚Tati, já chci zpívat trošku jiný žánr.‘ Já na to: ‚Jo, rozumím tomu.‘ Napsal tedy něco sám a myslím si, že obě písničky se povedly.
První se jmenuje Kde jsou ty dny. Napsal text a dal mi to. Já se přiznám, že jsem změkl tak, že jsem plakal, jak to bylo krásné. Mám obrovskou radost. Natočili jsme i klip, který má už asi milion tři sta nebo milion dvě stě padesát zhlédnutí, což je krásné.
