V podcastovém studiu iDNES.cz vítám skupinu Lunetic. Je tady s námi Vašek, David a Aleš. Vidíte, já si vás pořád pamatuji od dob Esa.
Aleš: Vážně? To je tvoje vzpomínka? I jména?
Vašek: To byl výborný pořad. To nemůžeš zapomenout.
Jak vzpomínáte na rok 1999? Konkrétně, když jsme se dotkli toho Esa, tam jste tenkrát vlítli maskovaní, pamatujete na to?
David: Jo, byla nějaká sázka, ne? Vaše s Remešákem.
Vašek: Jo, já jsem musel mít hlavu ovázanou fáčem a on taky.
Aleš: Byla to sázka, kolik se prodá našich cédéček. Náš bývalý manažer Pavel Rameš nám v začátcích hodně pomáhal radami, financemi a vším. Vlastně to byl takový náš pátý člen. Brali jsme ho jako druhého tátu. Dali jsme sázku o prodeji desek a prodalo se jich hodně, takže Vašek nakonec musel do Esa s hlavou v obvazu.
Eso vás vlastně „udělalo“...
Aleš: Ano, dá se říct, protože tenkrát nebyl internet, alespoň ne tolik, jako dnes. A nebyl YouTube a tak dále. Člověk musel do televize a když se to povedlo, tak se hit hrál. Nám se povedly skoro všechny ty písničky dostat na první místo hitparády Eso a vydržely tam vždy několik týdnů, takže dostaly takzvané Zlaté eso. Byli jsme generace Esa, i naše fanynky to dost prožívaly, protože nebyly žádné hudební televize a o víkendu bylo zkrátka jednou týdně Eso.
Jaké to bylo, držet poprvé v ruce vaše cédéčko, kazetu, nebo později i videokazety?
Vašek: To si pamatuju. Potkali jsme se s Alešem v Litvínově a on držel v ruce cédéčko, náš první singl – Máma. Pocit to byl hezkej. Makali jsme, dosáhli cíle a cédéčko bylo na světě. No, a pak se to rozpoutalo. Rozpoutalo se peklo, právě díky tomu Esu.
Aleš: Bylo to zhmotnění snu. Dneska jsou věci digitální, ale tenkrát prostě manažer přivezl krabici od naší vydavatelský firmy plnou singlů pro naši rodinu a pro nás. Rozbalíte si vlastně ty dva až tři roky práce. Fotky na cédéčku byly šílený. Vypadali jsme tam jak pitomci, i když jsme si na focení mysleli, že jsme strašně cool. Samozřejmě to tak ve finále nebylo. Všechno bylo devadesátkový, lowcostový, ani dobrý hadry tenkrát moc nebyly, ale zážitek výbornej.
Dovedli jste si třeba tenkrát v klidu nakoupit v supermarketu?
David: My bychom to dovedli, ale nešlo to. Kam jsme přišli, všude bylo haló.
I když tehdy ještě nebyly sociální sítě, fanynky si vás všude našly a vy jste nikdy neměli klid.
David: Kolikrát jsme netušili, jak to dělaly. Třeba jsme odněkud jeli do dalšího města a ony tam dojely ještě před námi.
Aleš: A to nebyly žádné aplikace na jízdní řády a informace ohledně koncertů byly jen na plakátech v tom daném městě. Nebyl žádný oficiální web. A přesto ty holčiny vždycky věděly, kam přijet a často nás předběhly u nás u baráku. Takže jsme je ráno viděli, jak spaly u haly, aby měly nejlepší flek v první řadě, pak jsme je viděli na autogramiádě nebo během koncertu a večer před naším domem, kde měly postavený stan a spaly tam.
Dáme si dva smažáky, vtipkuje Záhorovský o zápasu Issy a Kociána v Clashi |
To už zavání trošku stalkingem!
Aleš: Někdy už to bylo náročné. Ale na druhou stranu úchvatné v tom, že ty holky byly takhle šikovné a některé i velmi milé. S těmi se dodnes přátelíme a když přijdou na koncerty dnes, jako dospělé ženské, tak si zavzpomínáme na staré časy. Některé fanynky byly ale hodně hysterické. A to nakupování? My jsme z malého města, takže tam se to rozkřiklo velmi rychle. Když jsme přijeli po koncertním víkendu a v týdnu jsme šli do trafiky, tenkrát bylo hodně časopisů a byli jsme snad na každé titulce. Časopis Kůň a pes, Rybář, Petrův zdar...
Ale hlavně Bravo!
Aleš: Ano. Bravo a Popcorn. A všechny ty bulváry jako Spy a podobně. Bylo to někdy trochu náročný, ale vždycky jsme nepotkávali jenom milé lidi, kteří nás rádi viděli, nebo fanynky a fanoušky. Ale i kluky z našeho malého města, kteří nás nenáviděli, protože jejich holky nás milovaly. Někdy to bylo trochu nepříjemné.
Google a internet nám dnes prozradí absolutně všechno. Váš věk nebudeme rozebírat. Vím, že mužské ego je citlivé, tak to necháme.
Aleš: My už jsme starší pánové, my jsme na všechno připraveni. (smích)
Vašek: Jo, nám to je jedno.
Skupina Lunetic byla založena v roce 1995 a 9. října 2025 v pražském O2 Universu chystáte proto koncert k třicátému výročí. Je to výzva?
Aleš: Je. Ten rok 1995, to jsem tehdy vlastně zakládal Lunetic s Martinem Kociánem. On měl dívku někde v Sadské. Přespávali jsme u ní, protože jsme tam hráli jako dýdžejové na diskotéce. S Martinem jsme obdivovali skupiny jako Take That a East 17. A on říká: „Hele, pojďme udělat kapelu, budeme slavný!“ A já: „No jasně, budeme ve Wembley, vydáme desku, budeme na MTV.“ Chyběli nám ještě dva nebo tři kluci. Boybandy byly v takovém počtu. Vzpomněli jsme si na Vaška a na Davida, kteří v Litvínově tancovali na diskotékách.
Vašek: Byli jsme plonkoví, že jo!
Aleš: Vždycky výborně tančili, házeli salta, metali kotrmelce a tak jsme se dali dohromady. Nejdřív jsme byli taneční skupina, měli jsme vystoupení na diskotékách jako půlnoční překvapení.
A pak jste k tomu přidali zpěv.
Aleš: Vlastně je to dneska už třicet let. Mně je 45, takže Lunetic je vlastně většina mého života. A teď to můžu oslavit s ostatními lidmi. Je to zhmotnění snu a lidi nezapomněli. My koncertujeme velmi stabilně a dívky, dnes už tedy dámy s dětmi i s manželem, chodí stále na naše koncerty. V říjnu to můžeme znovu krásně propojit, vidět se a zažít ty devadesátky a naše mládí v plné parádě.
Pamatuji si, že jsem vás viděl na 90's Explosion v roce 2022, velký line-up všech možných hvězd z devadesátek. Teď, když to potáhnete sami, jak velké sousto to pro vás je? Co tomu předchází? Je tam nějaká nervozita? Nebo to necháváte plout a tréninky se pomalu rýsují...
Vašek: Já osobně už jsem se za ty léta tak ostřílel různými akcemi a koncerty, že nervózní nejsem z ničeho. To bych řekl sám za sebe. Alda trošku možná nervózní je. Je to spousta práce a musí se to celé připravit s živou kapelou. Zazní tam písničky, které jsme třeba nikdy ani nehráli, takže se musí připravit celé od základu. Na starý kolena jsme se ještě rozhodli začít tančit, takže připravujeme i nějakou choreografii, tanečníky a tanečnice, aby to prostě celé mělo smysl. Abychom to celé tak nějak uzavřeli a bylo to dobré.
Aleš: Tak nervozita je vždycky, že jo. Spustili jsme předprodej a člověk se bojí. Je to velký prostor, musíme ho naplnit lidmi. Ale když jezdíme po republice koncerty a máme někde tisíc lidí, někde osm set lidí, tak si říkám, těch čtyři a půl tisíce v Praze bychom dát mohli. Teď jen, aby lidi v ten čtvrtek 9. října dorazili do hlavního města. Ale většinou jezdíme my za nimi po republice, především na Moravu, kde to je vždycky skvělé. Tam se lidi výborně baví. Tak si říkám, že by mohli jednou za námi dorazit do té Prahy.
Náš první sponzor byl mafián z Litvínova, přiznala skupina Lunetic |
Na přípravách samozřejmě bude spousta práce.
Nejsme profesionální kapela, jako například dnes Mirai, které to živí a kteří to dělají na sto procent. My jsme všichni tátové od rodin, máme svoje povolání, svoje partnerky, rodiny a zájmy. Ale chceme tomu dát všechno, protože si myslíme, že těch třicet let je velký důvod a mezi námi a fanoušky je obrovské pouto. Oni na tom vyrostli, pro ně to bylo dětství, puberta, první lásky, první zamilování. Teď už jsou dospělí a můžou to zažít znovu. A tohle je unikátní. Třicet let je strašně dlouhá doba.
Davide, jaké to bylo, stát poprvé s Lunetic v nahrávacím studiu a zpívat?
David: Poprvé to bylo v nahrávacím studiu Dobré Pole. Hrozně mě to bavilo, bylo to výborný. Hlavně mě bavil ten čtyřhlas, co jsme tenkrát zpívali. (smích)
Vašek: Spali jsme na nějaké chmelnici a dělali na albu, které nikdy nevyšlo. Bylo celé v angličtině.
Aleš: To byl rok 1996 a nahrávali jsme ve vyklizené hospodě.
Vašek: Když jsme pak dělali závěrečný mix a mastering, tak jsme zjistili, že zvukař, co nás celou dobu nahrával, slyší blbě na jedno ucho. Takže jsme pořád nemohli dostat do té nahrávky stereo. Bylo to docela vtipné.
Aleš: David se toho zpěvu nebál. My jsme až později chodili k učiteli zpěvu. V počátcích jsme byli hlavně nadšenci. Byly devadesátky. „Zítra budu profesionální basketbalista, otevřu si restauraci...“ Všechno bylo možné.
Jaká byla realita, když jste prodávali fyzické nosiče? Kolik peněz z toho reálně šlo vám samotným?
Aleš: Nechci tady žehrat nad rozlitým mlékem a spílat vydavatelské společnosti. Ale když je ti sedmnáct nebo osmnáct a je to tak u většiny hvězd, ať je to Taylor Swift, Justin Bieber nebo One Direction, podepíšeš smlouvu, která pro tebe není výhodná. Ale chápu to, protože oni do toho dávají všechno. Peníze a důvěru. A samozřejmě chtějí na tom hlavně vydělat a nevědí, jestli to tak bude. Je to pro ně risk. My jsme dostali celkem nějakých dvanáct procent, včetně manažera a producenta, takže dvě procenta pro každého.
David Škach, Václav Jelínek a Aleš Lehký z kapely Lunetic
Prodalo se půl milionu desek.
Když přišly první peníze na konto... Bylo nám sedmnáct a přišlo nám několik set tisíc, tak to bylo wow! Je to balík. Navíc v té době byly statisíce něco, jako dneska miliony. Postupem času se smlouva trošku upravovala. A hlavně tenkrát to bylo tak, že vydáš desku a budeš jezdit koncerty a z těch máš peníze. Dneska je to malinko jinak v tom moderním showbyznysu, ať už na YouTube nebo na těch všech platformách, vydělává se i z toho. A třeba koncerty tolik ani dělat nemusíš, jako třeba Calin a tyhle lidi.
Co jste si koupili jako první věc za vydělané peníze? Nebo vás rodiče plácli přes ruku, že takhle ne a bude se šetřit?
David: Každý jsme si asi splnili to své. Já jsem si koupil gramofony a desky, Technics samozřejmě.
Vašek: Já jsem si koupil motorku, kterou jsem měl vysněnou od malička, Hondu CBR 900.
Aleš: A já jsem byl vždycky hadrář.
Vašek: A pořád jsi. Byli jsme z malého města a peněz nikdy nebylo dost. Pamatuju si, že jsem našim přispěl na plastová okna. Koupil jsem domů novou ledničku a tátovi nového Favorita.
Aleš: Dávali jsme si dárky i s klukama. Já jsem koupil tehdy Davidovi nějaký teleskop, bylo to takový hezký. Najednou můžeš spoustu věcí, které jsi předtím nemohl. Má to i stinnou stránku, protože jsme byli hodně mladí a neuměli s těmi penězi úplně zacházet. Účetnictví jsme moc neřešili, to nám pak řekli až časem, že bychom měli platit daně.
Nejvíc jsme zapařili s Richardem Müllerem, zavzpomínali Lunetic |
Je pravda, že kolem vás byl mega hype. Zažili jste opravdu vrchol, co se tady u nás dá zažít. Pak se Lunetic rozpadli, spousta lidí to oplakalo. Považujete nějaké konkrétní roky za totální ticho, kdy jste se vůbec neviděli a neshledávali?
Aleš: První byl Martin. Ten odešel v roce 2001, kdy jsme měli velký koncert. To ještě stála Bulovka v Praze, sportovní hala. Bylo narváno a v ten den ráno vyšel v Blesku článek, že Martin odchází.
Vašek: Dozvěděli jsme se to z novin.
Aleš: Pak jsme měli zkoušku někdy odpoledne v pět a on tam přijel, tak jsme ho postavili před hotovou věc. A on nám řekl: „Jo, kluci, je to tak, už mám toho dost, chci bejt raper.“ Měli jsme nasmlouvaný rok koncertů, to jsme jezdili ve třech a ještě jsme vydali Best Of. Pak přišel Vašek s tím, že si chce udělat sólovku a muzikál. A tam vzniklo trošku ticho, kdy jsme se moc neviděli.
Vašek: Aleš byl v rádiu a David pak odcestoval, trajdal po světě. Pak jsme se sešli na mé třicáté narozeniny u mě doma na zahradě a vznikl nápad, že bychom to mohli zase zkusit. Měli jsme nabídku na dva velké koncerty. A od té doby jezdíme.
S Alešem jsme pak nějakou dobu i snídali na Nově. Kolik to bylo let?
Aleš: Ano. Ve Snídani s Novou jsem byl třináct let.
David: Třináct let takhle brzo ráno vstávat. Já jsem dneska vstával takhle poprvé, brzo ráno. A já bych to nezvládl, klobouk dolů.
Aleš: Já jezdil ze severu Čech, z Mostecka, takže jsem denně vstával ve 3:15. Ty první roky je člověk mladý a fresh, tak to bylo s prstem v nose, ale ke konci, když jsem k tomu měl třeba i rádio odpoledne a rodinu, tak už to na sobě člověk cítí, že už mu není dvacet a že to vstávání je horší. Ale byl to úžasný zážitek, protože potkáš lidi všech kategorií, lékaře, hudebníky, zahrádkáře, kutily. Byla to obrovská moderátorská škola. Bavilo mě to a jsem za to vděčnej, protože spousta lidí se tam udrží jen rok, dva. Televize je rychlé médium. Jsem rád, že ten můj plešatej obličej se tam udržel třináct let.
Koncert skupiny Lunetic v Liberci v roce 1999, na snímku Martin Kocián
Je pro vás momentálně jako pro skupinu Lunetic takovou pomyslnou Pandořinou skříňkou jméno Martin Kocián?
Aleš: S Martinem je to těžké. On býval naším motorem, byl to selektor nápadů, vymyslel tisíc věcí a z toho jedna byla skvělá a my jsme ji učesali a byla dokonalá. Martin byl motor, je plný nápadů a invence. Zároveň má i tu stinnou stránku, že často tropil neplechy a prostě toho bylo už někdy moc.
Diplomaticky řečeno.
Aleš: Poznali jsme se, když jsem byl v deváté třídě, on byl na učňáku. Přišel za mnou, že dělá diskotéku, přinesl plakát a zeptal se, jestli nechci přijít zapařit. Seznámili jsme se, dělali jsme diskotéky, já mu pomáhal, stál jsem za pultem, když on hrál, a když hrál ploužáky, tak šel sbalit nějakou kočku a já pouštěl ploužáky za něj. Mně bylo tehdy patnáct, takže to byla velká věc. Byl to pro mě velký kamarád. A on je vlastně skvělej chlap, jako člověk je inteligentní, chytrej, akorát má prostě občas nějaký takový svoje cesty.
Vašek: Není na něj spolehnutí.
David: Je to ta skříňka, jak říkáš.
Aleš: Je to ta skříňka. Ale tohle mají velký lidi, umělci. A každý máme nějaké své démony.
A on jim podlehl.
Aleš: Někdo hraje bedny, někdo má ženské. On tomu svému bohužel podlehl. Je to škoda. Ta poslední léta, kdy jsme mu dali už popáté šanci, už to bylo spíš na škodu. Nejen pro kamarádství, to především, ale i pro byznys. Přejeme Martinovi štěstí a snad se našel. A třeba i v tom fightu, protože on, když si za něčím jde, tak to dá. Teď chce být bojovník, my mu držíme palce, nemáme s tím problém. Už je to pro nás uzavřené a koncertujeme. Lidi si zvykli, takhle jsme s naší kapelou šťastní a je to v pohodě.
Lovec talentů Červinka: Lunetic byl fenomén za chvíli, u Kluse to trvalo |
V devadesátkách to fungovalo, potom přišli démoni. Co by se muselo stát, abyste Martina vzali na milost a vystoupil s vámi, byť třeba na jeden, dva tracky v O2 Universu?
David: Zázrak.
Vašek: Já jsem to navrhoval, byl bych klidně pro, aby přišel na jednu písničku jako host, protože to s námi zažil těch třicet let a i vůči němu by to bylo fér. Ale pořád to probíráme, aby se tam náhodou pak nestalo něco, co bychom nedokázali před lidmi ukočírovat.
Nevíte, v jakém stavu přijde a zda přijde.
Aleš: Ano, nevíme, jestli vůbec přijde, toho se taky bojíme. Nechceme ho slibovat. Martin tam patřil, zakládal tu kapelu, to je úplně bez debat. Blonďáček jako ty, takhle měl vlasy úplně jako ty, takhle je nosil.
Koukal jsem na fotky z bookletů z cédéček. Říkal jsem si, že vám dneska udělám takovou devadesátkovou verzi Kociána.
Vašek: Teď jsme v kompletu, tady s tebou.
Aleš: V roce 1998 měl Martin úplně takhle ty vlasy a holky ho žraly.
Kde jste v životě teď? Jste spokojení?
David: Já jo. Teď jsem tady v Praze, ale jinak jsem na Moravě, přestěhoval jsem se na Moravu do Osvětiman a mám se tam dobře. O víkendech si vyrazíme občas s klukama. V týdnu je to rodina a práce.
Vašek: Já jsem taky spokojený. Mám dvě zdravé děti, fungující rodinu a řekl bych, že si to teď užívám všechno víc, než tenkrát jako mladý. Bylo to bláznivý. Za těch třicet let jsem také muzikantsky ušel nějakou cestu. Nejsem už puberťák, je to teď všechno víc v klidu, to mi vyhovuje víc. Dřív jsme byli doma z celého měsíce třeba jen čtyři dny doma, jinak pořád koncerty, auto, hotely, benzínky.
Děkujeme, že jste si udělali čas a držíme pěsti, ať vyjde O2 Universum.
Aleš: Ano, doufáme, že lidi s námi oslaví těch třicet let od založení Lunetic. Bude tam živá kapela, tanečníci, tanečnice a my budeme taky tančit!
Vašek: A ohnivá show bude.
David: Moje přání je, aby tam byli medvědi na kolech.
