Nedávno jste oslavila poslední narozeniny, které začínají šestkou – jak se cítíte, na prahu sedmdesátky?
Víte, ono se to má s tím věkem tak nějak zvláštně. Ze dne na den přestanete na otázku „Kolik vám je let?“ hrdě a s chutí odpovídat pravdu. Zničeho nic totiž zmizí ten údiv ve tváři toho kdo se vás ptal. Člověk pochopí, že prostě už na ten svůj věk vypadá a musí to vzít na vědomí. Musí to vzít do hry. Mám takový pocit, že u mě se to stalo ze dne na den a není to tak dlouho.
Co pro vás znamenají vrásky v obličeji?
Říkám to ve svém monodramatu Shirley Valentine: „Jsou to otisky života. Je to důkaz, že žijeme, že jsme přežili.“ Pro mě, pro Simonu, umějí být vrásky krásné, je v nich zapsán celý ten náš život, všechno, co nás potkalo. Ráda se podívám na pěknou starou šmrncovní ženskou, která si je vědomá svého věku a nese si ho s hrdostí a nadhledem. Vlastně má ten svůj věk ráda. Je to především v energii, kterou vyzařuje. Je to především v tom, co má uvnitř. Takové ženské jsou pro mě vzorem.
Chystáte k tomuto významnému životnímu jubileu nějaké překvapení pro své fanoušky?
Mám narozeniny na Pepíka, to byl svého času velmi slavný den, protože Josefů bylo v Čechách opravdu hodně. Dnes už jich tolik není, ale přesto jméno Josef, nejen v našich končinách, má stále svojí velikou váhu. Toho 19. března chci oslavit tím, co mě v životě v mé profesi nejvíc naplňuje – divadlem. Divadlo má takové to obrovské magické kouzlo. Ve filmu, když hrajete čtyřicítku, tak vám prostě nemůže být šedesát. Je to směšné a nikdo vám neuvěří. Ale divadlo je dohoda mezi hledištěm a jevištěm. Pokud máte v sobě tu sílu, tak i v sedmdesáti můžete hrát osmačtyřicítku. Je to zázrak. Na jevišti nehrajete s legitimací, musíte ty lidi přesvědčit, a pokud se vám to podaří, tak je to neskutečný zážitek jak pro herce, tak pro diváka.
Jaké je tedy to vaše překvapení k vašim narozeninám?
Vybrala jsem si krásnou, skutečně krásnou divadelní hru. Podílelo se na ní spousta autorů. Původně to byl román amerického autora Larry McMurtry, podle kterého napsal filmový scénář James Brooks a po čase i divadelní adaptaci Dan Gordon. Ve filmu si hlavní role zahráli Shirley MacLaine a Jack Nicolson. Tato hra se jmenuje Cena za něžnost. V Divadle Lucie Bílé budeme mít premiéru přímo na mé sedmdesátiny spolu s Mirkem Etzlerem. Moji dceru bude hrát Kamila Trnková. Pěkné role budou mít i Jessica Bechyňová, Honza Teplý a Otakar Brousek. Přijďte se podívat, zvu vás.
Filip Cíl, Simona Stašová, Adam Vacula a Jaromír Nosek
Ve svých představeních se často obklopujete mladými herci. Liší se nějak styl herectví mladé generace od té vaší?
Nemyslím si. Mám ráda pravdivé plnokrevné, emocemi nabité herectví. Na jevišti nemůžete hrát jako v televizi v seriálu. A pravda, v seriálu zase nemůžete hrát jako na jevišti. Jsou to dvě absolutně rozdílné herecké disciplíny. Na jevišti vám musí být rozumět, musí vám rozumět i divák v poslední řadě na balkoně a přitom to musí být pravdivé. Musí to být lehké, musí v tom být vzduch. Není to pro mladé zas tak jednoduché, ale je to profese a pokud je mladý člověk poctivý a miluje toto povolání, rád zkouší a přijímá připomínky a chce na sobě pracovat, pak je to paráda. A takové já si nacházím, takové si hledám. Většinou se jdu podívat na konzervatoř, nebo do Disku a vždycky si tam vyberu talenty do svého představení.
Pro zmíněné Divadlo Lucie Bílé chystáte znovuobnovit představení Skleněný zvěřinec, kde se to mladými kolegy jen hemží...
Ano, všechny jsem si je takhle vybrala a všichni se mnou hrají, někteří už léta, i v dalších představeních. Je to Kamila Trnková, Filip Cíl, Jaromír Nosek a Adam Vacula. Udělali jsme si takovou radost a nafotila jsem s těmi mladými muži fotečky a moc jsme si to i s mojí dvorní fotografkou Lenkou Hatašovou užili. My dvě s Lenkou jsme už taková dvojka. Zažily jsme spolu spoustu legrace i profesních radostí v zahraničí. Byly jsme spolu v San Franciscu, v Soulu, i Monte Carlu. Pokud mě někde chtějí fotit, tak bez Lenky a bez mé maskérky Evičky Hruškové nejedu. Teď naposledy jsme si užily báječnou srandu při focení kalendáře Proměny Fantazie 25 pro Nadaci Archa Chantal, kde jsme ztvárněné autorkami vskutku nevídaně!
Filip Cíl, Simona Stašová a Kamila Trnková v představení Skleněný zvěřinec
Skleněný zvěřinec je světoznámá divadelní hra dnes už klasika dramatu Tennessee Williamse. Ve vaší inscenaci v režii Vladimíra Strniska se lidé ohromně baví, to u tohoto autora nebývá zvykem.
Víte, s režisérem Vladimírem Strniskem pracuji už léta, stejně jako s mým milovaným Zdeňkem Kaločem, který je stále v mém srdci a který už víc jak čtyři roky není mezi námi. S oběma těmito režisérskými velikány jsme vždy pracovali tak, aby to byl plnokrevný život na jevišti. A tak jako v životě má pláč strašně blízko ke smíchu, a tak jako v životě se to vždycky střídá, tak takhle to musí být i na jevišti. Skleněný zvěřinec je přenádherná tragikomická hra, velmi poučná, především pro matky, které si spletly své syny se svými partnery. Pro matky sebestředné, sice láskyplné, ale sobecké a nesnesitelné a směšné. Toužila jsem, aby se diváci té mé matce Amandě mohli vysmát a třeba si i sami ve skrytu duše něco uvědomili. A to se snad podle reakcí v hledišti podařilo.
Vaši vlastní synové už dávno vylétli z hnízda, jak proměnil váš vztah fakt, že jsou z nich dospělí muži?
To vám řekne asi každá máma, že je to veliký přerod, se kterým se musí každý rodič smířit. Musí uhnout a vědět, že to místo matky, to první místo v životě syna zaplnila jiná žena, a že je to tak správné. Musí to tak být, aby se ze syna stal mužský jak má být. To jsou témata, která mě baví, protože to má smysl a je důležité, aby se lidi v hledišti měli šanci pobavit, uvolnit a odreagovat. Jedině přes smích můžete někoho poučit, jedině smíchem se to dotkne jeho duše. Jedině smíchem to vstřebá a přijme.
Jiřina Bohdalová a Simona Stašová v kalendáři Proměny Fantazie 2025 – Nás nedostanou!
Na druhé straně je tu vaše maminka, herecká legenda Jiřina Bohdalová. V čem spolu souzníte nejvíc? Je něco, v čem se naopak vůbec neshodnete?
Mamince je 93 roků a jsem životu vděčná, že ji pořád mám. Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale nasmějeme se spolu každý den opravdu hodně, a to je to nejvíc. Moje máma, jak ji všichni znají, je životaschopná, nic nevzdává a baví jí život. To je ten největší vklad, který mi do života dala. A že spolu v lecčems nesouhlasíme, to vůbec není podstatné. Ostatně by to byla strašná nuda, kdybychom si pořád je přitakávaly. Hlavně že se spolu nasmějeme, protože vždycky všechno nakonec kopneme do srandy, jako třeba naši fotografii v novém kalendáři Proměny Fantazie Nadace Archa Chantal. Autorky nás zobrazily ve skutečně nezvykle vtipné poloze, ze které dýchá ta naše odvěká soudržnost. Název fotografie zní Nás nedostanou! a myslím, že to hovoří za vše.
Kdy spolu zase vyrazíte na vaše oblíbené Kanáry? Zdá se, že jste si tuto destinaci opravdu zamilovaly.
Teď v listopadu. Už se těším jak malá holka. V létě jsme byly spolu na chajdě. Já jsem tedy hodně hrála na letních scénách, ale jezdívala jsem i po představení vzhůru dolů, a nebylo mi to zatěžko. Máme spolu dohromady tři pejsky, takže života máme kolem sebe habaděj. Takže na závěr přeju všem hodně zdraví a berte to, pokud možno, s humorem.
