Na televizní obrazovce Saskia Burešová (76) oslavila letos už 55 let. Zatímco hlasatelská pozice byla už dávno zrušená, její pořad Kalendárium se vysílá již tři desetiletí. „Kalendárium je pro mne univerzita mého života. V obýváku s manželem vymýšlíme, jak jej ještě zlepšit,“ líčí oblíbená moderátorka, která s některými dalšími někdejšími televizními hlasateli stále objíždí Česko s vlastním zábavným programem.
Televizní hlasatelkou jste byla po několik dekád. Vnímala jste to jako prestižní zaměstnání?
Bylo prestižní spíše ve smyslu společenském. Mnoho let vysílala v Československu jediná televize, a pouze dva programy, takže nás hlasatelů bylo pár. Dámy se podle nás česaly a oblékaly, hlasatelé byli nositelé módy. Zajímavé bylo, že každý z nás měl určitý okruh svých diváků, kteří se na toho či onoho „svého“ těšili. Třeba Miloše Frýbu rády sledovaly dámy v letech, protože ho brali jako syna, někdo měl intelektuály, já pak široké pole diváků.
Vy jste vlastně vstupovali lidem denně do domácnosti.
Ano, v průběhu celého večera. Do služby jsme nastoupili kolem čtvrté odpoledne, končilo se před půlnocí a texty jsme museli umět nazpaměť. Byli jsme takoví rodinní přátelé, a musím říci, že jsme se stali nedílnou součástí domovů Čechů a Slováků. Lidé nám často psali i dopisy, na Vánoce dokonce nosili do televize dárky, třeba bonboniéry a květiny. Jednou jsem dokonce dostala králíka, asi nejvíc mě překvapil jednou v létě kýbl borůvek. Když jsem si představila toho diváka, jak celý den chodí po lese a sbírá je, rozesmálo mě to a velmi dojalo.
Byl u borůvek i vzkaz?
Ano, že mě má rád a abych si upekla koláč.
Co vám lidé psali v dopisech?
Byli jsme opravdu jejich domácí přátelé a kamarádi. Kromě pozdravů se s námi hlasateli radili či dokonce svěřovali se svými bolístkami a starostmi. Dokonce čekali i radu. Někdo si možná pamatuje v Mladém světě rubriku Sally (Miroslav Plzák a jeho kolegyně psycholožka Jiřina Hanušová odpovídali v 80. letech na dopisy čtenářů pod přezdívkou Sally, radili a pomáhali mladým lidem, učitelům nebo třeba vojákům s jejich trápeními a stížnostmi - pozn. red.). My hlasatelé jsme to měli podobné, a já pilně odepisovala. Spíš jsem je ale pohladila po duši, než bych dávala nějaké rady.
Příští rok uplyne 70 let od prvního československého televizního vysílání, vy letos slavíte výročí 55 let v televizi. To je skoro stejná doba…
Od vynálezu televize jsem tam skoro celou dobu, bez přestávky. (smích) Někde jsem slyšela, že jsem dnes nejstarší hlasatelka v Evropě. Já nastoupila v roce 1967 coby jednadvacetiletá holka. Nejvíc jsem se kamarádila s Annou Wetlinskou, v současné době třeba spolupracuji s Alexandrem Hemalou a Marií Tomsovou – společně jsme nedávno připravili pro rozhlas silvestrovský pořad, k tomu jezdíme po Česku s pořadem Hlasatelé v akci, kde vyprávíme a bavíme lidi různými příběhy.
Saskia Burešová s kolegou Alexandrem Hemalou
Alexander Hemala i Marie Tomsová letos oslavili sedmdesátiny, vám je dokonce 76 let. Kde berete sílu na tento typ práce?
Jsme stále aktivní, já pořád někde točím, ještě nedávno jsem pracovala v rádiu. Když se stýkáte s lidmi, když pracujete, tak se duševní stárnutí nekoná.
Když jste chodili hlásit, museli jste nastoupit do služby i 24. prosince?
Ano, to byla služba nejslavnostnější. Lidé byli o vánočních svátcích většinou doma, kina i divadla fungovala minimálně, takže byla téměř stoprocentní sledovanost. Samozřejmě my, co jsme měli děti, tak jsme byli raději na Štědrý den s rodinou, a službu si brali kolegové bezdětní. Nevím, jak se to stalo, ale já měla s železnou pravidelností službu vždy na Boží hod, tedy 25. prosince. A pak mi pořád dávali silvestry. Do čtyř odpoledne do rána se všude burácelo, já si ale nemohla ani připít, aby se třeba člověk pak nepřeřekl. Hlasatel měl těžkou prohibici. (smích)
Takže Štědrý den jste nesloužila?
Ale ano, také to na mne občas vyšlo. To jsme v televizi dostávali i večeři – řízek s bramborovým salátem. Vzpomínám si, jak mi jednou tekly do salátu slzy, když jsem si představila manžela se synem doma samotné. (úsměv) Řešili jsme to tak, že jsme si udělali Štědrý večer den před nebo po.
Služba to ale byla výjimečná, že?
Kdo nemusel být s rodinou, tak se na tuhle službu hodně těšil a stál o ni. Pro hlasatelky bylo velké lákadlo také to, že se na tento konkrétní večer šily na míru krásně šaty a róby. Chodili jsme si pro ně do salonu Eva a salonu Styl, měli jsme i návrháře, který s výběrem pomáhal. Jinak jsme dostávali na celý rok 20 tisíc korun. Protože se většinou sedělo a dolní část těla nebyla tolik vidět, hlasatelky si pořizovaly hlavně svetry, šátky, halenky, pánové pak saka. Občas se nám někdo posmíval, že dole, mimo záběr kamery, máme nohy v lavoru.(smích) To jsme ale neměli. Pak někdo vymyslel, že se bude stát, od toho se ale nakonec upustilo.
Zkoušely se ještě nějaké další podobné experimenty?
Kameramani nás chtěli zkrášlit a udělat „éterický obraz“, takže vymysleli, že kolem objektivu opatlali kameru mýdlem. Hlasatel pak byl v takovém oparu či mlze. Dnes se to dělá pořád, akorát se k tomu používá mnohem dražší digitální technika.
A co vzpomínky na službu o Božím hodu?
To jsem sloužila velmi často a je pravda, že už během Štědrého dne jsem stále přemýšlela o textech na Boží hod, takže jsem byla trochu v tenzi. Ale měla jsem tu službu ráda, možná raději než silvestra. Představovala jsem si totiž všechny ty diváky, jak sedí po Štědrém dnu, odpočívají u cukroví a kafíčka a jsou v takové povznesené náladě. Dříve nikdo nemohl sledovat mobil, tablet, všichni se soustředili na televizi. A já měla ten pocit a to jejich „těšení se“, co jim pustíme, moc ráda. Kachnu ten den pekla moje maminka.
Saskia Burešová ■ Narodila se 29. července 1946 ve slovenském městě Tornaľa. ■ Za své exotické jméno vděčí manželce holandského malíře Rembrandta, jehož obdivovatelkou byla její maminka. ■ V Československé a posléze v České televizi je od roku 1967. Tehdy vyhrála konkurz do pořadu Poštovní schránka, který potom moderovala spolu s Eduardem Hrubešem. V době normalizace i díky tomu, že byla nestraník, a tudíž se neangažovala během pražského jara ani po něm, mohla v Československé televizi zůstat a uváděla pořady Dopravní magazín nebo Televarieté. ■ V roce 1972 se stal jejím manželem televizní režisér Petr Obdržálek a ona se pak stala televizní hlasatelkou. Coby hlasatelka pětkrát vyhrála cenu popularity TýTý. Oblíbený pořad Kalendárium moderuje od roku 1993, její hlas zní také v televizních dokumentech. |
Jak jste se z vánoční služby vracela domů?
Do televize jsem jezdila metrem ze stanice Flora z Vinohrad. Vystupovala jsem na stanici Mládežnická, dnes Pankrác. Šaty jsem si nesla přes ruku, dále texty, někdy i housku k svačině. Od metra jezdil autobus s dlouhými intervaly, tak jsem chodila pěšky. Jelikož služba končila před půlnocí, a sváteční i po ní, domů nás odváželi takzvaným pendlem. Ten ale nabíral ženské z techniky, hlasatele z 1. i 2. programu a další zaměstnance, takže asi deset lidí. Trasu si pak stanovil šofér. Mne vysazoval jako poslední, takže než objel všechny štace, byly skoro dvě hodiny ráno. Tenkrát tolik lidí vůz, jako je tomu dnes, nemělo. Po revoluci pro mě už jezdil manžel autem.
Byla vánoční Praha v 80. letech hodně jiná než dnes?
Úplně jiná. Dnes město září, všude jsou cizinci. Tehdy byla smutnější a také tmavší. A městem chodilo o poznání méně lidí.
Které pořady jste na Vánoce ohlašovala nejraději?
Vím, že všechny hlasatelky-mámy nejraději hlásily Večerníček. Třeba náš syn Petr mě vždy doma jako malý pořád za tou „bednou“ hledal. (smích) Když jsem jednou měla hlásit Křemílka a Vochomůrku, kameraman do mě pořád „hučel“ něco o jeho dovolené, takže jsem se špatně soustředila a nakonec řekla: „Milé dětí, už se na vás těší Křemílek a…“ A ticho. Nemohla jsem si vzpomenout na Vochomůrku. Tak jsem řekla: „A schválně kdo na to přijde, jak se jmenoval jeho kamarád.“ Také jsem ráda hlásila kolem osmé večer na Boží hod – to se vysílala vždy nějaká hezká inscenace, na ni jsem se těšila.
Vy jste vysílání při službě sledovali?
Ano, abychom zůstali „v obraze“, co skončilo, co následuje, abychom to mohli propojovat. Seděli jsme ve společenské místnosti, kde jsme nebyli moc uvolnění, protože jsme se stále učili text na další vysílání. V mezičase jsem odpovídala na dopisy diváků, kterých posílali štosy. To dnes už není.
Cítila jste se někdy jako hvězda?
V životě ne. Cítila jsem ale sympatii lidí, kteří mě na ulici oslovovali, a to se děje dodnes. Tuhle mě kantorka předběhla se třídou a pochvalovala Kalendárium, to je pro mě balzám.
Kalendárium také slaví jubileum.
Příští rok máme třicetileté výročí. S manželem jsme ho vymýšleli a stále vymýšlíme včetně různých triků a vychytávek pro zpestření doma v obýváku. První lednové Kalendárium bude slavnostní, bude to sestřih nejlepších dílů, které jsme kdy odvysílali. Ten pořad je pro mne univerzita mého života. Díky Kalendáriu se neustále vzdělávám. Miluji také citáty, tak jedním s dovolením zakončím: „Stáří je zlozvyk, na který zaměstnaný člověk nemá čas.“ To ke mně sedí.
30. září 2022 |
