Právě natáčíte Vyšehrad 2 a hrajete zde se svým strýcem Lukášem Vaculíkem. Jak vám to spolu jde? Potkali jste se už někdy na nějakém projektu?
Je to poprvé, co spolu pracujeme, a je to moc příjemné. Na začátku jsem byla trochu nervózní, to se přiznávám. Bylo to nezvyklé hrát s Lukášem a vnímat ho jako cizího fotbalového trenéra, který se mnou navíc ještě flirtuje – myslím jako s mojí postavou Lucií. Tak to bylo ve scénáři. Oba nás to rozesmávalo, a když na mě Luky „hodil flirtovací oko“, vždycky mi cukaly koutky, protože tenhle pohled u něj vůbec neznám.
Měli jsme spolu na začátku natáčení asi šest dní v kuse a bylo skvělé se tak často vídat. Stihli jsme probrat spoustu věcí. Navíc mě bavilo sledovat ho při práci, i to, jak komunikuje s ostatními. Je inspirativní po všech stránkách – umí být naprosto svůj, normální, obyčejný, otevřený všem, jak ho znám z rodiny. Nedělá ze sebe hvězdu, je osobnost.
Vyšehrad: Fylm je tak trochu jiné kafe než ostatní vaše role. Máte ráda vyšehradský „nekorektní humor“ i v životě?
Není to úplně můj šálek kávy, ale v tom celku, jak je to napsané, žánr funguje skvěle. I když nejsem cílový divák, při čtení scénáře se neubráním záchvatům smíchu. To je pro tvůrce dobrá vizitka, velká pochvala. Nedávno jsem byla s manželem v kině na filmu Deadpool a Wolverine. Nevěděla jsem, co očekávat, ale byla jsem nadšená. Smála jsem se a žasla nad tím, jakou lehkostí a svobodou si tvůrci dělají legraci sami ze sebe. Když běžely závěrečné titulky, uvědomila jsem si, že právě tuhle svobodu humoru cítím i z Vyšehradu. A tak jako je Deadpool a Wolverine výjimečný v Americe, je pro mě Vyšehrad výjimečný v naší české kinematografii. Jsem ráda, že mám tu čest být jeho součástí.
Můžete lehce nastínit, o čem ta dvojka vlastně bude a kam se posune vaše role?
Moje Lucinka bude nyní ve fázi obrovské touhy po miminku. To je její hlavní motiv v druhém dílu. Na vztahu Laviho a Lucie se mi líbí, že ačkoliv jsou oba dost, řekněme, primitivní, jsou si věrní a dokážou přestát spolu nejednu životní krizi. A nejsou zlí – nikomu by záměrně neublížili, není tam zákeřnost. To se mi na těch postavách líbí, a možná i proto s nimi divák dokáže soucítit a projít celým příběhem. Jsou to vlastně dva velcí sympaťáci, kteří nešťastnými náhodami nebo svou menší inteligencí vytvářejí absurdní situace, a to nás baví. Nebo mě ano.
V čem se liší váš seriálový manžel Lavi od toho opravdického Ondřeje?
Jejda… ničím samozřejmě. Lavimu se nepodobá nikdo! Teda kromě fotbalistů, prý (smích).
Šárka a Ondřej Krausovi
Jak se cítíte jako žena Ondřeje Krause? Posunulo manželství váš vztah? Líbila jste se mu jako blondýnka ze Zlaté labuti?
Role Toni ve Zlaté labuti byla pro mě osudová. Vzpomínám na ni a obrovsky se mi stýská. Byla to role, která mě asi zatím nejvíc bavila a obohacovala po všech stránkách. Miluju, když jsou postavy, které hraju, „masky“. A to je Lucie ve Vyšehradu a byla to i Toni ve Zlaté labuti. Kdo mě zná v civilu, nikdy by nevěřil, že se ze mě dá udělat takováto francouzská šarmantní dáma. Ta proměna byla kouzelná a bylo mi v ní moc dobře. Točit „dobovku“ byl můj sen odjakživa, ale hlavně ten příběh. Jak byl překvapivý a nikdo nevěděl, co od něj vlastně čekat, a celý její charakter se odkryl až na konci, to bylo vzrušující.
Co říkáte na dobu, do které seriál Zlatá labuť zapadá, je vám něčím blízká?
Jenom módou, elegancí žen a mužů a kultivovaností. Tím byla kouzelná, jinak byla historicky naprosto děsivá a díky bohu, že jsem v ní nemusela žít.
Je teď na pořadu dne nějaké další natáčení?
Teď si užívám léto! V Divadle na Vinohradech, kde jsem v angažmá už osmý rok, máme hodně nabitou sezónu, a já většinu víkendů hraji své autorské představení Milena má problém nebo zájezdovku Linda. Léto se snažím držet volné, abych si odpočinula a byla s těmi mými třemi (muž, kůň, pes) a třeba vznikl i čas věnovat se zbytku rodiny.
Máte ráda koně, a to je vášeň na celý život. Jak jste začala a kde jste dnes?
Je to obrovská vášeň a musí se stát i vaším životním stylem, pokud to berete vážně. Pokud máte vlastního koně, jinak to nejde. Chce to hodně času, jako každý vztah. Ale milionkrát se vám to vrátí. Začala jsem jako malá holka s Vaškem Vydrou, když ještě i on teprve objevoval svou cestu ke koním a ježdění. Bylo to divoké, nic jsem neřešila, můj pud sebezáchovy byl ještě v plenkách. Nechtěla jsem se nic moc učit, jen sednout na koně, držet se hřívy a cválat všude možně.
Teď už mám z koní respekt, ale vždycky jsem se k nim chtěla vrátit a mít jednou svého vlastního koně, na kterém jezdíte jen vy a budujete vztah. Osudem se mi koně, díky mému muži, do života zase vrátili. Je to vlastně splněný sen bydlet na statku. Mám tu všechno, co potřebuju, jednoduše romantika. Můj muž mi daroval svého nejstaršího koně, zkušeného, hodného mistra, se kterým se teď všechno pěkně od začátku učím. Moc mě to baví. Přes prázdniny jsem udělala velký pokrok, protože jsem měla čas.
Jaké pocity vám koně dávají?
To je zajímavá otázka. Je to asi radost z porozumění a následně štěstí z harmonie. Mám to teď opačně než v dětství, kdy jsem chtěla jen svištět co nejvyšší rychlostí. Teď mi nevadí pracovat i ze země a postupně získávat koňskou důvěru, učit se rozumět jejich řeči a přesvědčit ho, že mi může stoprocentně věřit. Je to běh na dlouhou trať, ale pohltilo mě to. Každé malé zlepšení mě vystřelí do nebes.
Máte i jiné koníčky?
Mám plno koníčků, jen na ně nemám kvůli mému koni vůbec čas. (smích) Ráda jsem chodila po horách, nejlépe sama, a courala přírodou. Nebo výlety na kolech. Lyže, běžky, snowboard, ski alpy. Zahradničení na mé zahradě, starost o naši chatičku. To všechno mě baví, ale nestíhám to. Jediné, co horko těžko stíhám, je můj kůň, pes a manžel. Ale všichni tři mi to mnohonásobně vrací, takže jsem spokojená.
Před 20 lety jste natočila pohádku Zakletá třináctka, vzpomenete si na ni ještě? Co vlastně byla vaše úplně první role?
To jste se trefila, tohle byla má první role před kamerou. A druhá byli Rafťáci. Co se týče Zakleté třináctky, vždycky jsem snila o tom, že budu hrát princeznu. Byl to sen, takže když jsem vyhrála konkurz na tuto televizní pohádku, jásala jsem. Jenže to byl jiný pohádkový příběh, ve kterém princezny ani princové nebyli, a já hrála sice jednu z hlavních rolí, ale byla to dívka z dětského domova! Ach jo, sbohem dětský sne. Ale i tak to bylo nezapomenutelné natáčení s ikonami Gabrielou Vránovou a Hankou Maciuchovou.
Najdete si čas na přátele mimo branži?
Moc neumím chodit s lidmi na kávu a povídání, to se děje jen zřídka. Ale kamarády mimo branži mám z dětství a od koní. Když nás život k sobě přivede, vždycky je ráda vidím a popovídám si. Ale práce je tolik, že si kávu moc nedomlouvám – musím za koněm, psem, manželem a na zahradu, na chatu… chápete.
Na co nového kromě filmu byste nás pozvala, třeba do divadla?
Kdyby měli čtenáři chuť, vřele zvu na mé představení Milena má problém, které budeme teď od 13. října 2024 hrát v Divadle Kolowrat. Lístky už jsou v prodeji, tak neváhejte. Dříve jsme hráli v Divadle Metro, ale z nějakých soukromých důvodů už to není možné. Měli jsme beznadějně vyprodáno, tak doufám, že si nás diváci i dál najdou v Divadle Kolowrat.
22. července 2024 |
