V podcastu Happy Place moderátorky Fearne Cottonové zavzpomínal Claflin na jednu ze svých prvních filmových rolí. „Měl jsem točit scénu bez trička, ale nebyla ve scénáři. Řekli mi to jen týden předem a já si řekl: ,Do pr*ele, necvičil jsem, co budu teď dělat?’ To byl můj první kontakt s tímhle světem,“ přiznal herec.
Sam Claflin ve filmu Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna (2011)
Hvězda seriálu Lazarus (2025) se domnívá, že jeho potíže pramení už z období dospívání. Podle svých slov si v pubertě nepřipadal ani dost pohledný, ani dost silný.
„Jsem neuvěřitelně nesebejistý. Nedávno jsem byl na projekci filmu, ve kterém hraji, a všichni se mě ptali: ,Tak co, jaké to bylo?’ A já na to: ,Hrozné, nesnáším se na sebe dívat.’ Nelíbí se mi ani můj obličej,“ říká devětatřicetiletý herec.
Podle Claflina jeho stav zhoršuje i prostředí filmového průmyslu plné „dokonalých“ lidí a možnost, že ostatní budou jeho vzhled hodnotit na sociálních sítích. „Jsem tím hodně ovlivněný. Řekl bych, že většina mužů také, ale u mě se to tou pozorností a komentáři o mém vzhledu dost zhoršilo,“ dodal.
Herec ze série Piráti z Karibiku loni v rozhovoru pro deník Telegraph vysvětlil, že na něj doléhal tlak dosáhnout hollywoodské dokonalosti.
Claflin: Herci bytostně touží po dokonalosti, ale nikdy takoví nebudou |
„Vždycky jsem byl dost malý, až do svých osmnácti let, takže jsem se nikdy neviděl jako hlavní hrdina. Myslel jsem si, že ze mě bude spíš charakterový herec. Existuje hollywoodský předpoklad, že filmy prodávají muži se sixpackem. A právě kvůli tomuto tlaku se u mě postupně rozvinula forma tělesné dysmorfofobie,“ dodal Claflin.
Dysmorfofobie (odborně tělesná dysmorfická porucha, anglicky Body Dysmorphic Disorder, BDD) je psychická porucha, při které má člověk vtíravý a zkreslený pocit, že je na jeho vzhledu něco výrazně špatně, i když si okolí žádného problému buď vůbec nevšimne, nebo ho vnímá jako zanedbatelný.
Sam Claflin a jeho manželka Laura Haddocková
Člověk s dysmorfofobií se často extrémně soustředí na konkrétní část svého těla, typicky například obličej (nos, pleť, vlasy), ale může jít i o postavu, svaly, kůži nebo jakýkoli detail jako třeba jednotlivé pihy. Tyto myšlenky nejsou jen běžnou nespokojeností se svým vzhledem, ale jsou velmi intenzivní, úzkostné a obtěžující a často zabírají až několik hodin denně a výrazně zasahují do běžného života.
Typické projevy zahrnují neustálé kontrolování se v zrcadle (nebo naopak vyhýbání se jakémukoliv odrazu), porovnávání se s ostatními, snahu „opravit“ domnělé nedostatky make-upem, oblečením nebo kosmetickými zákroky, a také silný stud či strach z hodnocení. Časté jsou i vyhýbavé strategie – lidé přestávají chodit do společnosti, nechtějí se fotit, vystupovat na veřejnosti nebo navazovat vztahy.
Dysmorfofobie se často pojí s úzkostmi, depresí, poruchami příjmu potravy nebo obsedantně-kompulzivními rysy. Důležité je, že problém není ve vzhledu samotném, ale v tom, jak ho mozek vyhodnocuje. Proto estetické zákroky většinou nepřinášejí úlevu – nespokojenost se jen přesune jinam.
Jedná se o léčitelný stav. Nejčastěji pomáhá kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na práci s myšlenkami a rituály, někdy v kombinaci s léky (například antidepresivy ze skupiny SSRI).
