„V Egyptě už jsem byla, ale jako rekreant u moře. Historická místa znám jenom prostřednictvím detektivek Agathy Christie, které jsem dabovala, osobně jsem je zatím neviděla. A mrzí mě to, protože z nich cítím obrovskou energii a tajemno, které mě přitahuje. Doufám, že se mi podaří vyšetřit si čas a absolvovat plavbu po Nilu. Ta mě láká,“ říká herečka.
Dabing jí dal možnost spoluvytvořit postavy, se kterými se by se na jevišti ani na divadle možná nikdy nesetkala. Ještě jako mladá dabovala s Taťjanou Medveckou americkou road movie Thelma a Louise. Ona Thelmu, kterou ztvárnila Geena Davisová, kolegyně Louisu, do které se převtělila Susan Sarandonová. Obě byly za svůj výkon nominovány na Cenu Františka Filipovského. Dostala ji Medvecká.
Dnes spolu herečky hrají v inscenaci Návštěva na zabití v Divadle Kalich a občas na tehdejší spolupráci vzpomínají. „Nedávno ten film opakovali v televizi a byl výborný, i po letech se na něj ráda podívám. Dokonce jsme si s Táňou říkaly, že bychom si v něm rády zahrály,“ přiznává Laurinová.
„Měla jsem v dabingu štěstí na spoustu krásných rolí, které byly emočně hodně náročné. Vykompenzovaly mi to, co jsem neprožila na jevišti nebo ve filmu. Ať už proto, že se zabývaly tématy, která se se tady moc neřeší nebo na jejichž realizaci by nebyly peníze,“ vypráví herečka. Nedávno absolvovala casting na vránu. „Je to komické. Jednou hrajete Ofélii v Shakespearovi, pak přijdete do dabingu a máte dělat vránu. Ale taková už je moje profese.“
Sabina Laurinová, Matouš Ruml, Taťjana Medvecká a Petr Komínek v představení Návštěva na zabití
Stejně jako její kolegové i ona se s povděkem ohlíží do minulosti, kdy se dabing dělal pomaleji a precizněji. „Thelmu a Louise jsme dabovali po frekvencích celý týden. Dnes jdete do dabingu na hodinu dvě maximálně a když z něj odcházíte, už tam čeká někdo jiný. Takže ten čas byl určitě věci ku prospěchu. Měli jsme s Táňou možnost si svoje role promyslet,“ říká Sabina.
Během let se jí hlas proměnil, ale vizáž má skoro stejnou jako za mlada. Především je stále štíhlá. Ale i jí prý lítají kila nahoru a dolů. „Alarmující je pro mě moment, když mi u divadelního kostýmu drhne zip. To si říkám, tak Sábo, buď se rychle přehraj do jiných postav nebo…,“ směje se.
„Ale ne, věci jsou, jak mají být a ten přerod jednou taky přijde. Všechno je ale v hlavě. I Stellinka Zázvorková si to myslela. I když jednou, to jí bylo pětasedmdesát, se mi svěřila: Víš Sabinko, ono je to těžké. Tady uvnitř, a ukazovala si přitom na hlavu, je to pořád ta mladá Stellinka, ale to tělo ke mně už nějak nepatří. To se tak stává,“ vzpomíná herečka. „Jsem ráda, že si můžu na jevišti ještě chvíli udržet mladistvé vyzařování a až mi energie dojde, budu hrát babičky, prababičky... Uvidíme.“
Sabina Laurinová s dcerami Majou a Valentýnou a svými rodiči (Praha, 14. září 2019)
Genetiku zdědila po rodičích úžasnou. Tatínek režisér a pedagog František Laurin má devadesát a maminka oslavila nedávno osmdesátiny. „Myslím, že mám po nich mladistvost, která z nich vyzařuje navzdory pokročilému věku a moderní smýšlení. To je udržuje v určité pohotovosti. Maminka je velice racionální, aktivní a neustále se nás snaží podporovat. A táta je pro mě zase studnicí neskutečných znalostí. Kolikrát mu říkám: Tati, ty jsi lepší než Wikipedie. Jeho vědomosti jsou nepřekonatelné. Cením si jich obzvlášť teď, kdy si spolu povídáme o věcech, které už nikdo neví a vědět nebude, protože je nezažil nebo si je nepamatuje. A ti, co by o nich vyprávět mohli, už tady nejsou,“ říká herečka.
Jde nejen o divadelní zážitky a historky ale i spoustu historických událostí. „Když čte táta noviny nebo vidí v televizi zprávy, kolikrát se u toho usměje: No jo, ale tady chybí souvislosti. Protože on si tou dobou prošel, je pamětníkem. Tím pádem ví, jak to tenkrát opravdu bylo, a jak se ty informace postupem let otočily, jak byly zkresleny, zmanipulovány. Takže pro mě je studnicí vědění a hlavně moudrosti,“ vyznává se Laurinová.
František Laurin byl mimo jiné krátce šéfem Vinohradského divadla v Praze, ale především divadelním a filmovým režisérem a pedagogem. Nejdříve na DAMU, pak na Pražské konzervatoři.
„Pracovně jsem se potkali málo. Dneska mě mrzí, že jsme toho spolu neudělali víc, ale tenkrát jsem se tomu trošku bránila. Děti herců to mají těžké. Trpí pocitem, že si svoji cestu musí samy vyšlapat. To není jenom můj případ, platí to obecně. Myslím si, že děti z umělecký rodin musí celý život něco dokazovat a neustále obhajovat, že si svoji pozici vybudovaly samy. A ta pozornost, která je na ně upřena, je pro ně zatěžkávající,“ říká herečka.
Její otec, který vychoval řadu umělců, byl velmi přísným režisérem i pedagogem. „Pořád za mnou někdo chodí a říká, že ho učil můj tatínek. Mezi svými kolegy neznám nikoho, kdo by ho nezažil,“ směje se Laurinová.
„Měl velké nároky, ale teď už to umím docenit. Co bych za to dala, kdyby na mě byl dneska někdo náročný. Tím se přece učíme a někam posouváme. Potkala jsem různé režiséry a jsou mezi nimi i takoví, kteří vám k vaší práci moc neřeknou, nechávají vás být. Ono na to ani dneska v tom šíleném tempu není čas. Takže já si tátových připomínek velmi vážím a dochází mi až teď, jak to pro mě tehdy bylo důležité,“ dodává.
