"Měli jsme zkoušet hru Tartuffe, já si říkala, jak se to o prázdninách krásně naučím, ale najednou jsem se těch hloupých pět stránek učila dva týdny – a když jsem patnáctý den zase otevřela knihu a zjistila, že si nepamatuju ani slovo, tak jsem si řekla: A konec. Musíš toho nechat,“ říká Jana Hlaváčová.
Tehdy poprvé ucítila stavy úzkosti. Brzy se stávalo, že celé měsíce nevycházela z domu. "Mívám zbytečné obavy, aby se někomu z rodiny něco nestalo. Z takových myšlenek se mi udělá špatně od žaludku a mou jedinou nadějí je, že si vymyslím nějakou práci, na kterou se musím soustředit," popisuje herečka.
Už chápe i euthanasii. "Že bych chtěla umřít, to ne; tak zle jsem na tom nebyla. Ale když má někdo těžkou rakovinu a trpí tak strašně, že se probouzí do dnů, v nichž se nemá nač těšit, tak ho může oprávněně napadnout, že život nemá cenu."
Na velkou roli už si prý nikdy netroufne, i když se její psychika zlepšuje. "Bála bych se, že se mi všechno vrátí, protože mě rozhodí sebemenší stres. Když k nám má třeba přijít pošťák a nikdo není doma, tak mám nervy, že od něj nepřevezmeme zásilku – na tom vidíte, jak mě rozhodí i maličkost."
Jana Hlaváčová se s Luďkem Munzarem ukázala ve společnosti 2. ledna na oslavě 62. narozenin Jana Fischera.
V březnu oslaví sedmdesáté páté narozeniny. Její manžel, Luděk Munzar, osmdesátiny. "Jen si dáme pusu a popřejeme si, ať se takhle sejdeme i za rok. Jinak netoužíme po ničem," uzavírá Jana Hlaváčová.
