Jak se vám žije téměř rok bez pravidelného kontaktu s diváky?
Bez pravidelného kontaktu s kýmkoli se žije smutněji. To zažívá spousta lidí. Mně dal poslední rok dost zabrat. Zastavila se naše profese, taťku jsem od srpna začala vozit třikrát týdně na dialýzu, mamku skolil covid, že byla týden na přístrojích, a ještě musím od podzimu řešit trable v osobním životě. Tak to ale někdy chodí. Nezbývá, než se oklepat a jít dál. Za každé hraní pro radost, i když je to na dálku, jsem pak vděčná a je to pro mě samotnou lék.
Myslíte, že stream jednou nahradí živé vystupování a hraní?
Pevně doufám, že ne. Že to nedopustíme. Je to něco, jako kdyby vám stačilo hladit své děti přes obrazovku. Doufám, že si stále spousta lidí uvědomuje nejen důležitost živé umělecké činnosti, ale také obecně živé kultury. Kam patří kultura komunikace, vzdělávání, stravování... Divadlo a živé vystupování mají svou hlubokou tradici a historii. Nechce se mi věřit, že bychom toto obětovali. To bychom ztratili sami sebe.
Spousta vašich kolegů si během karantény a restrikcí našla alternativní práci, uvažovala jste o tom také?
Samozřejmě. Nic jiného mi nezbývá. Nejprve jsem se snažila dokončit naše nové CD s kapelou. Natočili jsme velkou část, ale všechno něco stojí a naši sponzoři odpadli. Musela jsem dokončení odložit.
Potom jsem vymyslela charitativní projekt Krámek s nadějí, který by měl pomáhat dětem s handicapem a seniorům. Žáci ze ZŠ Větrník vytvořili krásný květinový motiv, který nyní používáme na naše produkty. Na jaře snad vše spustíme. Nicméně musím také zaplatit složenky, takže nyní hledám novou práci.
Radka Fišarová, její syn Oskar a neteř Albína
Byla byste schopná úplně změnit profesi?
Mám doma syna, jsem samoživitelka a normální ženská, která chce svému dítěti něco dopřát. A také dát pocit, že se musíme umět poprat i s nepříjemnou situací. Jsem velmi vděčná za to, že jsem dosud mohla dělat profesi, kterou jsem milovala. To každý říct nemůže. A teď, i kdybych změnila profesi nadobro, tak vím, že to udělám kvůli synovi a beru to. Pokud to pro něj bude dobré. Mnohem víc mě tíží, že nechodí do školy a bojím se o jeho generaci víc než o svou práci.
Z některých vašich kolegů se stali aktivisté proti vládním opatřením, co si o tom myslíte vy?
Upřímně si nedovedu představit, že by někdo v takovém chaosu dokázal udržet třeba jen fungující rodinu, natož firmu, nebo produkci muzikálu. To, že se mění vše ze dne na den bez plánu a vize nějakého rozuzlení, samozřejmě v lidech vyvolává dost rozpačité pocity. Lidé jsou buď zavaleni prací, nebo zcela bez ní.
Neřekla bych tedy, že je někdo z kolegů aktivista. To, že se sdílejí názory a že jsou různé, je prostě přirozené. Pokud ne, tak jsem asi jednou z nich. Faktem je, že se ke kultuře náš stát postavil zády. Kultura se stala absolutním okrajem a dohady o příspěvky jsou ponižující. Spíš se tedy divím, že je kultura dost potichu.
Co vám vadí?
Mně vadí fakt, že jsou našimi nástroji děti. I to, že nechodí do školy, nebo se pro ně vymýšlejí různá opatření a omezení. První se otevřou nákupní centra a pak až školy? Tomu opravdu nerozumím, když je dnes zcela evidentní, že absence dětí ve škole na šíření nemá žádný vliv. Když vidím, jak děti zlenivěly, ztratily veškerou motivaci, režim, všichni se na něco vymlouvají a učitelé dávají dětem mnohdy jen jedničky, nebo se pro jistotu nepřipojují vůbec k online výuce, či jen pošlou látku ke studiu.
Samozřejmě je i řada skvělých pedagogů, ale vše jede bez systému už třetí pololetí. Viděla jsem opravdu dost online hodin, vím, o čem mluvím. Studenti nemusí mít zapnuté kamery, nikoho netrápí, že do školy „chodí“ v pyžamu. A to nemluvím o tom, kolik stráví děti času před monitory, a co sledují děti na sociálních sítích, ke kterým teď mají takto ještě blíž. Je to teď jejich jediná kultura, a tu skutečnou ztrácíme.
Pořád to všichni svádějí na dobu, místo abychom začali něco dělat sami. Přitom naše dětství byla plná setkávání, sportu, zpívání, soutěživosti, radosti a dobrého vzdělání. Jsme našim dětem hodně dlužni. Je mi líto všech aktivních rodičů, učitelů a hlavně dětí!
Radka Fišarová
V čem pro vás byl uplynulý rok spojený s pandemií přínosný? Co nového jste o sobě zjistila a naučila se?
Určitě jsem nezahálela se vzděláváním. Absolvovala jsem rekvalifikační kurz účetnictví, jsem v kurzu počítačové grafiky a začala jsem studovat vysokou školu, andragogiku. A uvažuji, že bych ještě v příštím roce přidala druhou školu. Vzdělávání mě svým způsobem zachraňuje. Mám skvělé spolužáky, což je samo o sobě povzbuzující. Navíc se mi moc líbí jeden z výroků herce Jana Třísky, který zní: Člověk nemá jít do hrobu zhuntovanej, ale hlavně vzdělanej!
Jak syn vnímá vaši profesi? Čím by chtěl být on?
Nedávno psal na tuto otázku, že chce být pekař, youtuber, nebo prodavač ve zverimexu. Když jsem mu říkala, ať také uvažuje o tom, aby na tom dostatečně vydělal, tak doplnil ještě zloděje.
Co si doma zpíváte nejraději?
Myslím, že jasná hitovka je Když nemůžeš, tak přidej od kapely Mirai. Tato kapela má super písničky a klukům moc děkuji, mnohokrát nám zvedla náladu jejich muzika. Pak doma frčí Katy Perry. No a jinak nám hlavně Osky neustále něco hraje na klavír. O muziku tu není nouze, i když se já osobně k tomu dostanu dost málo.
Loni jste v divadle Studio DVA oddernierovala muzikál Evita, díky kterému jste podruhé vstoupila do stejné řeky. Poprvé jste Evitu hrála před dvaceti lety v úplně jiném divadle a produkci. Jaké to bylo, znovu se do ní vtělit po tolika letech?
Byla to naprosto nečekaná nabídka a výzva. Ale jsem za to moc vděčná. Díky Monice Absolonové, kterou jsem v jejím těhotenství alternovala, jsem se mohla ve dvou sezonách vrátit do minulosti. A Studio DVA je kulturním stánkem, který se vyznačuje určitou noblesou, lidskostí i kvalitou. Zkrátka vším, co má v divadle být. Je pro mě velká radost být členem této nepsané rodiny.
Radka Fišarová
Jak se vám líbil stejnojmenný film s Madonnou v titulní roli?
Líbil se mi moc. Když jsme hráli Evitu poprvé, před těmi dvaceti lety, tak nebyla možná úprava snad jediné noty. Madonna měla úprav, kolik chtěla, přesto zůstala Evitou. Myslím, že hodně zbortila jisté mantinely, které v hudbě stejně jsou vždy dočasné. Důkazem toho je i klasická hudba, která se dnes interpretuje také jinak, než jak zněla v době svého vzniku.
Nezatoužila jste někdy poznat Argentinu, rodiště zmíněné Evity Peronové?
V Jižní Americe jsem byla několikrát. V Brazílii, v Ekvádoru, na Galapágách, ale v Argentině jsem nikdy nebyla. Jen mi z Argentiny jednou kamarád přivezl z antikvariátu originál desku Edith Piaf.
Jak vnímáte Francii, pro změnu rodiště Edith Piaf, která je nedílnou součástí vaší tvorby? Byla jste navštívit její hrob?
V Paříži, i vlastně celé Francii, jsem byla jen jednou. Byla zima a hřbitov Pere la Chaise, kde Edith leží, byl kvůli náledí zavřený. Ale jednou se tam vrátím. Musím jí přeci za všechny ty krásné „společné“ chvíle poděkovat.
Je pravda, že jste se rozhodla zpívat její písně ve chvíli, kdy jste zjistila, že jste narozené ve stejný den? Vnímáte to jako jakési předurčení?
Ne, že bych se rozhodla až ve chvíli, když jsem zjistila, že máme narozeniny stejně, ale v ten moment jsem se tehdy před dvaceti lety přestala bát jít do projektu s názvem Edith – Vrabčák z předměstí. Přeci jen to byla dost velká zodpovědnost. Francouzština, zvláštní hlas a to vše v baletu. Ale jsem ráda, že jsem tuto roli vzala, rozhodně ničeho nelituji.
Věříte v osud? Jaká je vaše životní filozofie?
Věřím, že vše je, jak má být a vše je dobré.
Radka Fišarová
Co vám nejvíc pomáhá v těžkých chvílích, nejen pandemie? Kdo je vám oporou?
Mám skvělé přítelkyně Simonu a Danielu. Samozřejmě Oskárek, naše kočička Eliška, a také neteř Albínka, která s námi poslední rok přebývá. No a jak se říká, dělání, dělání, všechny smutky zahání! Tak se snažíme zahánět chmury prací i u nás. Jsme takové vzdělávací centrum. Zastupujeme ZŠ, SŠ, VŠ i ZUŠ. A když už nám hrozí ponorka, vždycky nás něčím zaměstnají babička s dědou. Jinak, jako spolehlivý lék na smutek je začít myslet víc na druhé než sám na sebe. Vždycky se najde někdo, kdo strádá víc.
Jak se vám žije na venkově? Zdá se, že jste ve svém bydlišti hodně občansky aktivní.
V Zelenči jsem 16 let. Je to můj domov. Oskárkův domov. Záleží mi na tom, aby se tu žilo prima. Mám to tu moc ráda, a věřím, že se bude dařit tu stále něco zlepšovat. Každopádně na mě to samozřejmě nestojí. Od toho tu je řada velmi schopných, vzdělaných a slušných lidí, kterým já jen v zádech držím palce a podporuji je.
Zahrála jste si v seriálu Stíny v mlze, chtěla byste se herectví věnovat víc?
No šlo opravdu o malinkatou roličku. Pro zpestření. Nicméně za herečku jsem se nikdy nepovažovala. Je to přeci jen jiná disciplína. I když k muzikálu samozřejmě patří. Nicméně moje doma je na koncertech s mou kapelou a naším programem.
Co pracovního vás v nejbližší době čeká?
Vlastně po celou dobu se věnuji projektu MenArt, pod ZUŠ Open, se záštitou Magdaleny Kožené. Jde o stipendijní akademii mentoringu uměleckého vzdělávání. Zde se po celý rok setkávám v blocích s učiteli ze ZUŠ a jejich talentovanými žáky, se kterými pracujeme a vzájemně se posouváme. Je to pro mě jedinečná možnost poznávání pedagogů z celé republiky a setkávání s opravdu báječnými talenty.
Také jsem se nyní spolupodílela se skvělou Evou Sinkovičovou na pořadu Muzikálománie aneb jak se tvoří muzikál, zábavně vzdělávací pořad pro Rádio Junior pro Český rozhlas. Brzy bychom měli startovat, tak se už moc těším. No a jinak mě čeká doufám otevření Krámku s nadějí a hlavně snad návrat na jeviště.
