Rodinnou kasu drží tchyně, vtipkuje Václav Matějovský o viceguvernérce ČNB |
Léto je v plném proudu. Prozradíte, kam jste letos s rodinou vyrazil na dovolenou?
Byli jsme v Chorvatsku, kde bylo stejně teplo jako v Česku, takže jsme vlastně vůbec nemuseli nikam jezdit. Ale těšil jsem se na tu dovolenou, protože pak zase začal pracovní maraton a snažil jsem se to co nejvíc užít.
Na dovolenou jste ale určitě vyrazil, abyste si mohl odpočinout. Co jste si ještě před dovolenou pro diváky na další měsíce připravil?
Natáčel jsem teď seriál Boží plán o mladých klucích, které osud nějakým způsobem svedl do jednoho bytu. A tím pádem tam budou sdílet různé nepříjemné situace, ale zároveň i spoustu těch příjemných chvil, takže si myslím je na co se těšit. Věřím, že to bude diváky bavit. Hraje tam mimo jiné se mnou třeba Tomáš Jeřábek, který je tedy trochu mimo naší věkovou kategorii. Nebo Marek Lambora. Nuda to nebude.
Společné bydlení je někdy fajn, ale na druhou stranu je to výzva.
No právě. Tak ani my tam nakonec nevydržíme věčně. Ty postavy nejsou úplně obyčejní kluci, takže to bude zajímavé.
Ne nadarmo se říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A lépe si pak mezi sebou rozumí spíš sami chlapi nebo samotné ženy.
No, teď jste na to kápla. Právě se tam možná i nějaká ta žena objeví! A vrazí do toho takový klín. Jak se říká, za vším hledej ženu.
Co vás čeká dál?
Je toho poměrně dost. Budu právě ještě hodně v módu natáčení Božího plánu, čekají mě Shakespearovské slavnosti, další řada Asia Express nebo reality show Love Island.
Když vás člověk sleduje na Instagramu, nabere dojmu, že jste stále v jednom kole. Je to tak?
Ze sociálních sítí lze vyčíst ledacos, ale ve skutečnosti to tak úplně nemusí být, realita je jiná. Já sám to nemám moc rád, protože také sleduji nějaké lidi a pak si říkám, že všichni něco dělají. A já stále nedělám dost. Že bych měl ještě něco přidat. Myslím si, že ten instagramový svět kolem nás v nás probouzí to, že my nic neděláme a ostatní dělají všechno, ale ono to tak není. Já myslím, že dělám tak nějak průměrně věcí. Ale práce mám dost, za to jsem samozřejmě moc rád. Pak tu je taky čas s rodinou a najdu si i čas sám pro sebe, ačkoli je ho málo. Já si ale také někdy rád poležím a nic nedělám. I když se mi to tedy dlouho nestalo. Na dovolenou nezapomínám.
Václav Matějovský, Karolína Zamrazilová a jejich syn
Ona už ani ta dovolená není jen o lenošení, když tam člověk jede s potomkem.
To je pravda. Já jsem zrovna v Chorvatsku jeden den už nevěděl, jak syna zabavit, takže jsem vymýšlel, co budeme dělat, co podnikneme. A nakonec jsme ho vzali na vodné skútr, kde jsme s ním jezdili a byl nadšený. A řekl bych, že si to vlastně i on sám vybral, protože když ten skútr viděl, tak byl u vytržení. Užíváme si to období, kdy mu ještě přijde zábavné téměř vše, co mu vymyslíme. Nedávno mu byly dva roky a zhruba osmdesát procent našich nápadů nám stále odkývá. Tak si to musíme užívat, než začne bojovat a bude mít svůj silný názor.
A potatil se v něčem?
Je to živel, když jdeme někam do restaurace, máme pocit, že ji obrátí vzhůru nohama. Je divočejší, ale každý nám říká, že z toho vyroste. Myslím, že bude mít zápal pro adrenalinové sporty. To má asi právě po mně.
Co vám vlastně v životě dělá radost?
Já musím říct, že jsem na sebe po narození dítěte trochu pozapomněl. Všechny ty osobní věci šly stranou a pozornost se logicky upřela hlavně na syna a jeho potřeby. Ale teď po těch dvou letech od narození syna si říkám, že už bych možná měl trochu víc na sebe myslet. Rád bych se zase věnoval koníčkům, kterým jsem se věnoval kdysi. Upustil jsem od nich, spíš jsem bral práci. Ale je logické, že když se mi naskytne volný víkend, chci být s rodinou a ne mizet někam sám a dělat to, co baví jen mě.
Takže kdybych se teď vlastně měl zamyslet nad tím, co mi aktuálně dělá radost. Tak rodina, práce. Ale na ty další věci si budu muset udělat prostor. Mám tedy rád sporty, koupil jsem si teď nedávno kolo, abych mohl jezdit. A je to ten typ kola, se kterým se jezdí z kopců v horách, takže musím někam vyrazit. Celkově mě sporty moc baví, jen jsem od nich upustila znovu se k nim chci vracet. Miluji adrenalin.
Klobouk dolů, jestli vás pak partnerka nechá a bude na váš adrenalin mít nervy.
No, já myslím, že někdy trne hrůzou. Ale zároveň je skvělá v tom, že mi to dopřeje. Ví, jak mě to baví, jak moc je pro mě sport a adrenalin důležitý v životě. Vlastně mi v posledních měsících sama od sebe říká, ať si někam zajedu, ať si to jdu užít. Tak mě vlastně naopak nutí, abych zase šel třeba skočit z letadla. Rozhodně mi nic nezakazuje.
Václav Matějovský a Patricie Pagáčová v seriálu Jedna rodina (2024)
To je krásné. Mít vedle sebe někoho takového, to je výhra!
My jsme se několikrát v rámci našeho vztahu spolu bavili, že po narození dítěte je potřeba myslet i na sebe. A nemyslím jen nás dva jako partnery, ale právě aby každý z nás měl i sám čas pro sebe. Abychom zkrátka neztratili sami sebe, než se narodilo dítě. Moc rádi jdeme společně na rande, dáme syna k babičce a užijeme si víkend ve dvou. Zkrátka na vztahu pracujeme, ale asi každý rodič mi dá za pravdu, že je to nekonečný boj. A zároveň každý rodič tomu jistě porozumí.
Co vy, sociální sítě a prezentace syna na nich? Jak k tomu přistupujete?
Když se narodil, dohodli jsme se, že nebudeme zveřejňovat jeho jméno. A nebudeme ho nějak enormně na sociální sítě dávat. Dohoda byla taková, že dokud to bude miminko, tak ho tam nějak výjimečně dáme. Ale teď už mu jsou dva roky a myslíme si, že ta podoba už se tolik měnit nebude, takže ho tam už dávat nechceme. Přeci jen máme oba dva nějaký počet sledujících a víme, jaká to může nést rizika. Takže jsme v tomto směru zodpovědnější a myslíme na to, co by mohlo nastat, kdyby to tak nebylo.
Máte nějaké sny, které byste si chtěl splnit?
Moje sny jsou tak trochu abstraktní. Mám zhruba vždy představu, co bych chtěl dělat, ale nikdy jsem si nevysníval nějakou roli. Spíš říkám, že jsem k těm snovým spolupracím přišel tak trochu jako slepý k houslím. Už několikrát jsem se zastavil a řekl si, že vlastně dělám přesně to, co jsem chtěl a co mě moc baví. Nechávám věcem rád volný průběh. Ne že bych to všechno nechával být a nesnažil se, ale zbytečně netlačím na pilu.
Za co jste na sebe nejvíc pyšný?
Já popravdě moc nejsem ten typ, který by se uměl za něco pochválit, že by uznal, co se mu povedlo. Já jsem na sebe spíš po každém projektu naštvaný, protože si zpětně říkám, co jsem mohl udělat lépe. Jsem s výsledkem spokojený, ale říkám, že to mohlo být lepší.
Václav Matějovský, Lucie Štěpánková, Lenka Vavro Zahradnická a Jakub Žáček v letním nastudování Jak se vám líbí
Tak to se jevíte jako perfekcionista!
Asi jak v čem. Ve spoustě věcí právě perfekcionista nejsem a sám si říkám, že jsem spíš lajdák. Protože jsou věci, které nechávám rád jen tak ležet ladem. Je hodně věcí, které potřebuji dodělat a stále se k tomu odhodlávám, ale ještě to dokončené nemám. Ale pak jsou zase popravdě věci, které chci mít na sto procent. A zabývám se jimi možná víc, než bych musel. Ale vlastně si myslím, jako umělec, že v tomto odvětví dokonalost neexistuje. Ale je fajn ji hledat a hnát se za ní.
Co by podle vás dělal Vašek Matějovský, kdyby se býval na dráhu herectví a moderování nedal?
Já obecně moc nepřemýšlím nad tím, co by bylo, kdyby.. Když v životě udělám nějaké rozhodnutí, nechci se už pak dívat zpátky a přemýšlet nad tím, jak by to bylo, kdybych se rozhodl jinak. Ale možná bych byl třeba instruktorem ve skoku s padákem. Vlastně mě baví ta představa, že bych mohl být opravdu kýmkoli. A možná by mě bavilo, kdybych byl letecký záchranář nebo bych pracoval někde na lodi. Na takových, co převáží obrovské kontejnery a plaví se v bouřích. Ale možná by se mi i líbilo být pilotem malého letadla někde v Karibiku a převážet turisty nebo mít bar na pobřeží Jamajky. V tomto směru mě mrzí, že je život tak krátký a člověk nemůže vyzkoušet všechno, co by se mu líbilo.
Máte nějaké poselství?
Nevím, jestli mi vůbec přísluší dávat nějaká poselství. Myslím si, že jsem toho v životě ještě nezažil tolik, abych mohl radit ostatním. Ale myslím, že je dobré si uvědomit, jak krásný a zábavný život je, tak si ho užívejme a žijme. Někdy totiž přemýšlíme nad věcmi, které vůbec nejsou podstatné. A pak nám život jednoduše může proklouznout mezi prsty. A nakonec si klademe otázku, proč jsme něco neudělali už dávno. Nemáme nekonečno času, takže neodkládejme věci na jindy, ale žijme je teď.
Kdy jste si to uvědomil?
Teď je mi třicet. Což není vysoký věk. Ale už je to věk, ve kterém si právě začínám uvědomovat, jak všechno rychle letí. Ještě nedávno mi bylo osmnáct a teď třicet. Život utíká rychle. Všechno to vnímám intenzivněji díky synovi. Nedávno se narodil a už mu jsou dva roky. Takže se i čas s ním snažím nepromrhat, ale věnovat se mu. Dnes je totiž nejstarší, co zatím kdy byl. Ale zároveň i nejmladší.
Dělá vám něco vrásky?
Já už se tolik nestresuji. Neřeším, jak zrovna vypadám. Jestli mám na sobě něco značkového nebo zrovna jen obyčejné tepláky. A zase v tom hraje roli syn, protože díky němu jsem si plně uvědomil, co je v životě podstatné. Nejdůležitější pro mě je, když je zdravý a veselý. Když jsme s ženou v nemocnici na pohotovosti se synem kvůli nějakému zdravotnímu problému, tak nám pokaždé dojde, jaké hlouposti někdy řešíme.
