Máte za sebou premiéru muzikálu Cabaret, který ve velmi netradiční podobě uvedlo pražské Divadlo Bez zábradlí. Jak jste se cítila v bandážích, podvazcích, krajkách a se silně nalíčeným obličejem?
Hrozně seriózně a konzervativně. Vyloženě upjatě. (smích) Ne, kostým je odvážný, ale nevadí mi to. Co může být pro holku větší zábava, než se svlékat, jak říká Natalie Portmanová v mém oblíbeném filmu Closer.
V hledišti seděla i vaše maminka Alice Kovácsová, kterou podobou nezapřete. Máte kromě vzhledu ještě něco dalšího hodně společného, co na první pohled vidět není?
To, že se nás spousta lidí bojí. Nespíš kvůli ironickému humoru a cynismu, který máme společný. Respektive tomu jsem se od maminky naučila. Ale třeba si to jen domýšlím a bojí se nás jen kvůli výšce. (smích)
Mimochodem díky mamince jste nedávno vystoupila na koncertě svého velkého vzoru Radůzy.
Ano, to je pravda, díky mamince. Sama bych se nikdy neodvážila Radůzu oslovit, ale máma je protřelá manažerka, takže zvedla telefon a prostě jí zavolala. Byl to neuvěřitelný zážitek. Na Radůzu jsem chodila jako malá holka do Balbínky, kvůli ní jsem se začala učit na harmoniku. Splnil se mi další sen. A to, že Radůza řekla, že se jí moje písničky dokonce i líbí, bylo úplně surrealné.
Hra na akordeon je pro ženu velmi netypická, co na to vaše fyzička?
Přijde vám netypická? Vidíte, já to vidím opačně. Přijde mi, že k ženě patří. V takových dvacátých až čtyřicátých letech dvacátého století bylo ve Francii v módě hodně šansoniérek, které se samy doprovázely na akordeon.
Hra sama o sobě moc fyzicky náročná není. Ale dotáhnout ten krám na kšeft, to je trénink! Když jsme s Anežkou Hessovou denně několik týdnů zkoušely představení Rozladěné držky, kde obě na akordeon hrajeme, a nosily jsme ho každý den na hrbu, ráno na zkoušku a zase večer ze zkoušky domů, a během zkoušky s ním ještě cvičily akrobacii, byly jsme obě pěkně nařachané. Držky budou mít oficiální premiéru 23. listopadu v Citadele, původní termín jsme kvůli koroně musely odsunout.
Fyzičku si udržovat musím neustále, teď speciálně kvůli Cabaretu, kde se nejedná o herecký výkon, ale spíš o výkon olympijský. Představení je postavené tak, že hudební čísla na sebe navazují často bez pauzy a ve chvíli, kdy skončí, je na řadě činoherní scéna, kde musím vypadat, že nejsem vůbec zadýchaná, přestože mi skrze síťované punčochy stékají potůčky potu.
Písničky si sama skládáte a píšete i vlastní texty. Svůj styl jste označila za morbidní šanson. Tvorba ale většinou vychází z nitra umělce. Jak byste charakterizovala samu sebe?
Teď se mi vybavila hláška Dianny Keatonové z filmu Láska a smrt. Když se jí zeptají na stejnou otázku, jako se vy teď ptáte mě, odpoví: Řekněměš, že jsem napůl svatá, napůl děvka. Tak bych se ale samozřejmě necharakterizovala, protože tento rozhovor bude zaručeně číst moje babička. Nejsem moc ambiciózní, což má své výhody i nevýhody. Život nechávám plynout a snažím se využívat příležitostí, které mi nabízí. A zatím mi to vychází. Věci neplánuji, jenom si o nich sním.
Co ty texty?
Nechci omílat kecy, že vychází z pocitu, ale bohužel, i u mě tomu tak jest. Jde o nějakou zkušenost, kterou prožiji, může to být okamžik, několikaletý vztah. Důležité je, že ve mě vyvolá emoci, kterou už se nechám jen unášet. Většinou bolestivé zkušenosti a zklamání jsou nejvíc inspirativní, ale mám i pár durových písní.
A co se týká hudební stránky skladeb, jsem v podstatě hudební analfabet. Vůbec nechápu, že dávám dohromady písničky, ale odněkud to přichází a rozhodně to není nic racionálního. Píše se to nějak samo. A je to upřímné. Vždycky, když se hrozně snažím něco napsat, tak je to nahovno. Po tom, co píseň vznikne, přichází ten krásný pocit, kdy si písničku můžu sama zahrát a hlavně zazpívat a nikdo mi neřekne, toto už někdo zazpíval líp, toto je falešné, i když táta zrovna jo. Můžu si s tím dělat, co chci a jenom si užívat slastný pocit, že toto jsem já.
Máte za sebou roční zkušenost s belgickým kočovným novým cirkusem, zkoušela jste ale třeba někdy vy sama pouliční busking?
Když nám bylo šestnáct, kamarádky se rozhodly, že jim vydělám na pivo. Tak mě postavily na ulici, přede mě položily na chodník starožitnou skleničku a řekly: Zpívej! Zazpívala jsem první dva verše La Foule. Pána, který šel okolo, jsem nejspíš zaujala, protože se na mě fascinovaně díval. Ale tím pádem si nevšiml skleničky na zemi, kopl do ní a sklenička se rozbila. Kamarádka, jíž sklenička patřila, vykřikla, posbírala střepy, urazila se, že jsme jí rozbily skleničku a odešla. No a já už neměla do čeho vybírat peníze, takže jsme to s tou zbývající kamarádkou zabalily a šly prachy shánět jinam. Tak skončila má slibná kariéra pouliční zpěvačky.
Jak to bylo s vámi a cirkusem?
Cirkus byl obrovskou zkušeností, nádhernou inspirací a velkým zážitkem. Ostatně jsme na základě svých vzpomínek vymyslely s Anežkou Hessovou představení Rozladěné držky, které se teď dočkalo druhého dílu aneb Rozladěné držky - zbrusu nová show.
V prvním představení hrajeme na harmoniky, zpíváme moje písně a tančíme. Anežka kathak, já flamenco. Spolupracovaly jsme na představení i s mimem Lukášem Šimonem, takže představení obsahuje prvky klaunerie, pantomimy a akrobacie. Druhé představení je spíš koncertní program sestaveným opět z mých písní, ale i světových, méně známých šansonů, které propojujeme jednoduchým příběhem a drsným humorem. Přijďte se podívat, budeme hrát třeba 17. prosince v centru Jasoň.
Na vašem YouTube kanále je ke shlédnutí vaše akordeonové umění, kromě vlastní skladby tam ve španělštině zpíváte i titulní píseň ze seriálu Papírový dům, který je už dlouho hitem Netflixu. Je to váš oblíbený seriál?
Ano, La casa de papel je mojí velkou vášní a slabostí. Láska, sex, peníze, to jsou všechno přitažlivá témata, nebo ne? A hlavně ta španělština a hlavně ti Španělé…
Kromě zmíněného YouTube ale na ostatních sociálních sítích nefigurujete. Myslíte, že pro umělce nejsou důležité?
Já nevím. Kdybych chtěla být slavná, být celebritou, tak je asi budu muset mít. Někdy si říkám, že jsem blbá, že to moc řeším svým beraním, zatvrzelým způsobem a že bych mohla líp propagovat třeba svoji tvorbu, kdybych Instagram měla. Jenže jen zmíním slovo propagovat a zvedá se mi žaludek. Já to prostě neumím. Neumím a nechci se vnucovat. Taky mám tedy velké štěstí, že doteď jsem pracovní nabídky dostávala, aniž bych se musela někde fotit s jídlem, se psem nebo jen s nějaký zajímavým filtříkem.
Ale čím dál tím víc lidí mě přesvědčuje, ať si aspoň Instagram pořídím, tak uvidíme, jestli podlehnu. Já mám totiž obecně problém s počítačem, internety a moderními technologiemi. K posledním Vánocům jsem dostala notebook a rozbrečela jsem se, protože jsem sice byla moc vděčná za tak drahý dárek, ale nevěděla jsem, co si s ním počnu. Tak na něm teď autorizuji rozhovory. (smích)
Mezi vaše mentory bezesporu patří váš otec Ondřej Havelka. Co vám dal ještě do vínku, tedy kromě uměleckého nadání?
Myslím, že kromě lásky k hudbě, ke které mě vedli oba rodiče, máma k jazzu, táta prostřednictvím svých operních režií zase ke klasice, mě táta naučil třeba lásce k výtvarnému umění. Bral mě často i na výstavy do zahraničí, do Vídně, Berlína nebo Londýna. A oba mě vedli také k lásce k filmu. Pamatuji si, že mě táta vzal do Aera na festival Felliniho, když mi bylo asi jen jedenáct let. To byl celkem šok. (smích)
Jak jste vnímala jeho zpracování filmu Hastrman?
Film se mi líbil, nicméně jsem si ho představovala trochu jinak. Mohla bych o tom mluvit dlouho. Ale jednoduše řečeno, představovala jsem si, že film bude zpracován více lyričtěji. Táta se, podle mě, příliš zaměřil na příběh. Kniha Miloše Urbana je dost odvážná, erotická, plná bizarních výjevů, nahých holek. Je plná barev, krve. Tátova verze je oproti knize jemná. Ale takový on je. Jeho díla nikdy nejsou hrubá. Je to zkrátka jeho styl dělat jemné a elegantní umění.
Kromě uměleckých aktivit před sebou máte studium hispanistiky na filozofické fakultě. Ke studiu herectví vás to netáhne?
Já herectví studuji svým způsobem neustále. Nechodím a ani jsem nechodila na žádnou hereckou školu, i když jsem kdysi kvůli Veronice Riedlbauchové, skvělé divadelní režisérce a shodou okolností i mé profesorce literatury na gymplu, zkoušela přijímačky na Alternu. Protože právě ona, můj velký vzor, otvírala herecký ročník. Ale nevzali mě. (smích)
Mám úžasnou možnost učit se odmalička z přítomnosti skvělých herců, jako je třeba Jarda Dušek, Martha Issová, Martin Zbrožek, což jsou všechno přátelé mých rodičů a vyrůstala jsem mezi nimi. Ve Zločinu V Posázavském Pacifiku jsem měla a stále mám možnost hrát třeba s Jaruškou Kretschmerovou nebo Bobem Kleplem. Všechny pečlivě pozoruji a z každého si něco beru.
Řekla jste, že obrovskou školou pro vás bylo i představení Meda.
Tam jsem hrála mimo jiné s Pavlou Beretovou a jenom možnost ji pozorovat na jevišti, hrát s ní, povídat si s ní v šatně o představení, mi dalo strašně moc. Myslím, že i představení Cabaret mě velmi posunulo, už díky spolupráci s Evou Spoustovou, skvělou profesorkou právě z Alterny a hereckou koučkou, která mi moc pomohla roli uchopit.
No a samozřejmě spolupráce s mým tátou je úplným základem všeho. Svého času se i táta snažil dávat mi hodiny herectví, které rozhodně přínosné byly, ale zkrachovaly na tom, že jsem se před ním styděla hrát, což je lehce kontraproduktivní. I když já se v podstatě stydím hrát vždycky, i před jinými režiséry, až do první hlavní zkoušky. Dnes, když přijde nějaký projekt, na kterém zrovna s tátou nespolupracujeme, chodím za ním si o projektu povídat, radit se o roli, nebo ho zvu ke svým projektům jako režijní supervizi.
Co je pro vás v současné době největším životním motorem a co je vaším životním mottem?
Vždycky to byla láska, která mě inspirovala a naplňovala můj život. A tím nemyslím jen láska k muži, i když zamilovaná musím být furt, jinak mi přijde, že nežiju. Ale mám na mysli lásku k umění, tanci, literatuře, hudbě. Nicméně mám i jiné vášně. Posledně jsem se třeba ve Španělsku nadchla pro surfování a následně ještě víc pro mého učitele surfu. (smích) Láska a vášeň, to je můj motor. A jestli vás zajímá nějaké motto, kterým se řídím, tak je to rozhodně motto Medy Mládkové, které sama cituji v představení Meda: Když chceš, můžeš!
