Kde se vzala vaše vášeň kouzlit a vytvářet iluze?
To začalo už v dětství, když jsem se díval v televizi na Televarieté. Daleko víc než cokoli jiného jsem hltal, když tam přišel jako host kouzelník. Snažil jsem se vždycky přijít na kloub jeho trikům, ale nikdy se mi to nepodařilo. Časem jsem si začal z krabiček od mýdla či sirek vyrábět takové neumětelské rekvizity, což už pro mě byla jakoby první kouzla.
Vyvrcholilo to tak, že se moje sestra přihlásila do soutěže Miss Kladno, a jako host tam vystupoval i nějaký kouzelník. Styděl jsem se ho oslovit, tak jsem poslal mámu, ať zjistí, kde se dá kouzlení naučit. Odkázal nás na kroužek a bylo to.
Když jsme u těch iluzí, přišel jste ve svém životě o nějaké?
Některé si ve svém životě raději stále ponechávám, a to, co třeba ani nechci vědět, tomu se raději vyhýbám. Iluze mi ale hodně vzalo jednání některých lidí nebo lidská lhostejnost. Moje deziluze se dotýkají někdy až filozofické roviny. Obecně jde o oblast komunikace a mezilidských vztahů.
Vraťme se zpátky k iluzím kouzelnickým. Kterému triku jste nikdy nepřišel na kloub?
To sám nevím. Respektive když vidím nějakého kolegu, který dělá něco, co neumím, raději se po tom nepídím. Tedy pokud to sám nepotřebuji ke své práci jako inspiraci. Moc dobře si pamatuji na to zklamání, když jsem se u velkých iluzí dozvěděl, jak jednoduchý je jejich princip. Namátkou můžu jmenovat třeba takové spojování kruhů. Až mě to naštvalo, jak můžu být takový tupec a toto neprokouknout! (smích)
Prozrazujete někdy vy sám, jak některé triky vznikají?
Hodně nerad. Občas za mnou někdo přijde ze zvědavosti, jak jsem udělal to či ono. Ale já se podobným zájemcům vždy snažím vysvětlit, ať to raději nechtějí vědět, že budou zklamaní, jako jsem byl kdysi já. Svět chce být klamán, nechť tedy je.
Pustil byste se do podobných věcí, jaké kdysi provozoval legendární Houdini?
V žádném případě. Jeho kousky byly i životu nebezpečné. Nechat se spoutat a zavřít do obrovského akvária nebo bedny, kterou spustí do proudu silné řeky, do toho bych nešel. A musím přiznat, že mě podobné produkce nepřitahují ani jako diváka. Moje kouzelnictví není o hazardu, ale spíš o tom, že divák vnímá právě to, co chci, aby vnímal. Dobrý kouzelník musí být navíc dobrý herec a ke všemu ještě psycholog.
Říká vám něco magie, která se dotýká věcí mezi nebem a zemí?
Jednu dobu jsem koketoval s kartářstvím, ale spíš to souviselo s ne příliš šťastným obdobím mého života. Bylo to rozhodně zajímavé ve své neuchopitelnosti a záhadě, kterou tyto věci přinášejí. Kartářské výklady se mi navíc vyplnily.
Když už jsme u té magie, naprosto magické je pro mě třeba datum narození naší dcery Adélky, která se narodila 11.11. 2011. Nezjišťoval jsem, co tolik jedniček znamená numerologicky, ale věřím, že se holka v životě rozhodně neztratí. Po mně je zatím paličatá, po manželce povahy lehce vznětlivé. Takže to někdy vypadá, že má epileptický záchvat. (smích)
Vypadá to, že nově připravované představení Saxana v divadle Studio DVA bude vzhledem k jeho charakteru postaveno především na vás.
No to doufám, že tak nebude. V Saxaně bude spousta herců a navíc i ti, kteří skutečně hráli v legendární Dívce na koštěti. Na iluzích v tomto představení spolupracuji ještě s jedním kolegou. Máme trošku svázané ruce prostorem, ve kterém se bude představení hrát.
Divadlo Studio DVA totiž vzniklo přebudováním kina, takže nemá úplně klasické jevištní zázemí, ale my si s tím, společně s režisérem Šimonem Cabanem, poradíme. Můžu prozradit, že nebudou chybět ani takové ty známé scény z Dívky na koštěti, jako právě dívka na koštěti nebo mluvící lidská hlava na stole.
Jak jste vy sám coby herec spokojený s tím, že jsou vaše divadelní či televizní role převážně komické?
Režiséři mě obsazují asi hlavně podle typu, který se jim očividně zdá být komický. Nejraději mám role tragikomické, protože takový je život sám. Proměnlivý, není přece stále smutný, ani stále veselý. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že bych si rád zahrál i nějakou vážnou postavu, třeba vyšetřovatele nebo klidně i vraha.
Chcete říct, že jste vážnou postavu nikdy nehrál?
Na divadle asi dvakrát. Jednou v Ibsenově Peer Gyntovi v Rokoku. Ale zase šlo třeba o postavu trolla, který měl kostým složený ze sukně a zelené paruky. Copak se toto dá, při moji tělesné konstituci, hrát vážně?
Komediální role mohou často zavánět takzvaným „odbouráním“ na jevišti. Stává se vám to často?
Naposledy třeba v představení Brouk v hlavě, kdy se jeden z diváků smál tak specificky výrazným smíchem, že nás to dostalo i na jevišti. A pak moje postava má vadu řeči, vyslovuje jenom samohlásky, takže už samo toto zadání je naprosto šílené. Když jsme hru zkoušeli, zpočátku to vypadalo, že mám zácpu, než že neumím mluvit.
V divadle Kalich vás brzy čeká další role, tentokrát v Moliérově Lakomci.
Pavel Zedníček dostal toto představení od Divadla Kalich ke svým blížícím se sedmdesátinám a já tam hraji jeho správce Valéra. Tato role není úplně klasicky komická, i když Lakomec žánrově samozřejmě komedie je. Pro mě je tato postava zajímavý proces hledání humoru v dané figuře, což mám rád.
Televizní popularitu vám získala role v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jak se teď váš Vilík má?
Vilík je momentálně po čtyřech letech trochu v pozadí, do seriálu vstoupilo několik nových postav a je potřeba rozehrát jejich příběhy. Ale těším se na novou dějovou linku, která nás s mojí Květou už brzy čeká. Prozradím jen, že tam o dramatické okamžiky nebude nouze.
„Odboural“ jste se někdy i při natáčení tohoto seriálu?
Občas ano, třeba když jsou scény s Martinem Zounarem, což je velký komik a improvizátor. Naposledy, když jsme točili s nově přicházející postavou, kterou hraje Zdeněk Godla, jsme to na place rozjeli tak, že se spolu s námi odboural snad celý štáb.
Roman Štabrňák
Hrál jste i v několika kriminálních seriálech, i tam jste byl spíš komikem?
Třeba ve Specialistech. Hráli jsme tam s Ivanou Uhlířovou takovou umaštěnou dvojici, která žila v podobně ušmudlaném bytě. No umíte si to představit, to je přímo živná půda pro alespoň trochu komiky. Navíc ten můj chlapík inteligencí příliš neoplýval. Ostatně nevím proč, tyto postavy mě provázejí skoro celý život. Jednou jsem dokonce hrál prince v pohádce, a když mi volali z produkce, nejdřív jsem si myslel, že se museli splést. Já a blonďák na koni? Produkční mě zbavila obav se slovy: „Nebojte se, on je to takovej blbeček!“
Vaše postavy občas v rolích kouří, nemáte s tím problém?
Nemám, protože jsem byl kuřák skoro celý život. Kouřit mě naučila naše paní učitelka, stážistka na základní škole, když mi na nějakém výletu v deváté třídě nabídla cigaretu. To bych asi říkat neměl, že? Od té doby jsem s tím nepřestal. Dnes už ale kouřím spíš elektroniku. (smích)
Mezi vaše profesory na DAMU patřil i Boris Rösner. Vzpomenete si na nějakou jeho radu, která vás při práci provází dodnes?
Vzpomenu si na něj každou chvíli. V hlavě mi utkvělo jeho: „Hlavně se z toho neposrat!“
