Říká o sobě, že je celý život tak trochu grázl. Netají se ani tím, že mu problémy leckdy přerostly přes hlavu, což není narážka na jeho výšku. V poslední době možná právě proto často zdůrazňuje, že si teď v důchodu užívá „hlavně klídek“. V kontrastu s tím se však rozhodl herecky zkusit i něco pro něj nového, pustil se do natáčení seriálu Modrý kód.
Když spolu připravujeme tento rozhovor, jste ve své garáži. Trochu neobvyklé, proč právě tady?
Rád v ní trávím čas, vybudoval jsem si ji. Mám tu gauč, televizi a žiju si tady jako takový poustevník. Také tu pořád něco vyrábím, kutil jsem po tátovi. Jsem schopný udělat si i spoustu věcí na domě, tedy kromě elektriky. Víte, jak se říká, že „když má člověk chalupu, má pr**l v kalupu“? Tak to je pravda, vyrábím tu, co vidím manželce na očích.
Na venkov, do malé vsi nedaleko Nižboru, jste se z Prahy přestěhoval ale teprve před rokem, že?
Ano, opustili jsme pražský byt. Dostala ho dcera, která se stala maminkou. Druhý byt má syn a my šli na chalupu. Považuju to za nejlepší variantu, jakou jsme mohli udělat.
Takže jste dědečkem. Baví vás tato role?
Jsem dokonce trojnásobnej dědek. Hodný dědeček ale dokážu být jenom chvíli, nějakou tu hodinku. Pak už mi vnoučata vezmou, nehlídám je po nocích.
Tak si aspoň užíváte důchod. V poslední době jste ale vidět i v televizních seriálech jako v Pustině a nyní v Modrém kódu, přitom se vám do podobných projektů dřív nechtělo...
Je pravda, že jsem si myslel, že v seriálu nikdy hrát nebudu. Ale nakonec jsem to vzal a je to příjemné, mám pro svou postavu dost prostoru.
V Modrém kódu hrajete zdravotníka, na vás netypická role. Sedla vám?
Moje postava lapiducha celý seriál trochu obveseluje. Modrý kód je něco jako Nemocnice na kraji města, zkrátka trochu vážnější žánr. Je fajn, že moje scény se točí pouze v nemocnici, takže nemusím jezdit natáčet do jiných exteriérů.
Už jste se v nové roli viděl v televizi?
Ne, zásadně se nekoukám na filmy, kde hraji.
Fotogalerie |
Kromě práce pro televizi ale pořád částečně působíte i v divadle...
Dřív jsem spolupracoval s ochotníky z Postoloprt, ale to už skončilo. Pětkrát až šestkrát do měsíce po Česku účinkuju v Dívčí válce Františka Ringo Čecha, kde hraji Bivoje. Jinak ale v divadle skoro nejsem. Měl jsem sice několik nabídek na zájezdová divadla, ale odmítl jsem je. V kombinaci se seriálem mi to stačí, v životě jsem se nadělal už dost průšvihů.
Jeden průšvih zmínit musím, a tím je vaše bývalá restaurace Skamene v Praze na magistrále, kam jsem shodnou okolností chodil na gymnáziu občas na polévku. Šlo o to, že jste začal provozovat restauraci, ale peníze se nedařilo splácet a nakonec jste oslovil lichváře, kteří vám pěkně zatápěli, vydírali vás. Navíc banka vám chtěla vzít vše, i chalupu, kde teď bydlíte...
Ano, to byl průšvih, černá stopa v mém životě. I když to naštěstí trvalo jen pár let, užil jsem si opravdu hodně. Po revoluci jsem se vrhl, tak jako mnoho dalších, na podnikání. Člověk byl nadšený, že je volnost. S mojí ženou jsme si tehdy řekli, že uděláme s kamarádem takovou příjemnou hospůdku. Jenže onen kamarád nás prostě ve velkém okrádal.
Situaci jste řešil tím, že jste si půjčoval i od lichvářů. Nenapadlo vás, že jsou to gauneři?
Nenapadlo, my jsme s tím neměli zkušenosti. I když lichváři... Byli to takoví dva dvacetiletí kluci, ucha pitomý, frajírci, kteří dnes snad „sedí“. Také to byli v té době dobrodruzi.
Roman Skamene■ Narodil se 2. října 1954 v Plané u Mariánských Lázní. |
Všechno došlo tak daleko, že vás tito „dobrodruzi“ drželi za nohy z okna domu nedaleko Václaváku. To přeci musela být chvíle, kdy jste si řekl, že to už je moc.
Bylo to nepříjemné, ze třetího patra mě držel takovej vazoun a bodyguard těch dvou mladých blbečků. Jednou rukou mě chytil za límec a vyklopil z okna, pro něj jsem byl sirka.
Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Byl to hodně blbý a nepříjemný pocit. Pamatuju si, že jsem viděl pod sebou tu rušnou ulici a říkal si, že je tam moc aut a lidí, a proto mě vyhodit nemůžou, že by to byl pěknej průser. Ono je to celé na dlouhé povídání, tohle byla jen jedna z epizod. Nejhorší asi bylo, jak mě v hospodě neustále okrádali pinglové a my je pořád měnili. Asi si říkali, že kdo nekrade, tak je blbej. V tom byli vychovaní. Kradli fakt strašně, později jsem navíc zjistil, že říkali: „No u Skameneho, tam se kradlo krásně, to byla nádhera.“ Dnes už se to naštěstí v restauracích zlepšilo.
Tehdy vám nakonec pomohl nedávno zesnulý Ivan Jonák, který pražské podsvětí dobře znal, byl to majitel Discolandu Sylvie. Prý ty mladé lichváře zastrašil a ti vám pak dali pokoj. Nutno ovšem dodat, že Jonák byl později odsouzen na 18 let za objednání vraždy vlastní manželky...
Je pravda, že mi pomohl. Já i moje paní jsme za ním pak jezdili do Valdic a snažili se mu pomáhat. V době jeho skonu jsme se s ním už ale nebavili. Po letech kamarádství mi od něho přišel dopis, že jsem mu ukradl kuchyň nebo co, úplné nesmysly. Seděl v cele zřejmě s někým, kdo mu navykládal nějaký blbosti. Tím, že tomu uvěřil, mě naštval a skončil jsem s ním.
Nakonec jste se z dluhů dostal.
Pořád jsem někomu někde dlužil – bankám, na pojištění, vždycky se něco zaplatilo, ale stejně to nebylo dost. Když mě ale někdo z úřadu nebo jinde uháněl, vždycky jsem tam šel, omluvil se, domluvil se na splátkách, prostě jsem to řešil a nestrkal hlavu do písku. Vždy jsem se snažil vše rovnou řešit a v 99 procentech případů to dopadlo docela dobře, domluvili jsme se. Všem, kdo začínají podnikat, bych proto doporučil: Nikdy se před problémy neschovávejte. Ono to totiž ani nejde. Dokonce jsem o té své životní epizodě s restaurací natočil půlhodinový film. Teď už jsem ale v důchodu a ten si užívám. Hlavní je klídek.
Podnikání bylo tedy hodně drsnou etapou vašeho života, ovšem divoký jste prý byl už jako kluk z pražského Smíchova. Je to pravda?
Byl jsem divoký, asi proto se ze mne stal herec. Vlastně celý život jsem byl trochu grázl, což není nic urážlivého. Když jsem v 19 letech dostal řidičák, tak jsme s kamarádem a dnešním hercem Vlastimilem Zavřelem nabourali do služebny Veřejné bezpečnosti. No a vidíte, teď jsem klidný venkovský důchodce.
Roman Skamene při focení pro Magazín DNES (2013)
Mluvili jsme o mládí v Praze, vy jste se ale narodil v Plané u Mariánských Lázní. Herecké zkušenosti jste začal sbírat až v hlavním městě?
Ano, maminka v tom byla hrozně nadšená a akční, pořád hledala inzeráty s konkurzy na televizní i filmové role. Občas šla se mnou, ale snažil jsem se chodit spíš sám. Vzhledem k tomu, že po mně na konkurzu chtěli takové kraviny, které mi šly, tak mě to i docela bavilo. Jeden konkurz na hlavní roli, byl to film Útěk z roku 1967, jsem vyhrál a tím moje kariéra začala. Bylo mi 13 let.
Vaši rodiče ale herci nebyli.
Maminka dělala šéfovou v pražském obchodě s potravinami, Jednota nebo Včela se to jmenovalo. Tatínek prodával lovecké potřeby v Lověně a předtím pracoval jako hajný v Plané u Mariánek.
Ptám se proto, že se snažím zjistit, po kom jste zdělil herecký talent, protože pokud vím, konzervatoř vystudovanou nemáte...
Právě že po nikom, z mých předků nikdo hercem nebyl. Musím se smát, ale já jsem první, kdo se herectví v našem rodu věnoval. Ani moje děti se k tomu nemají, i když dcera se o takové dráze jednou zmínila. Ovšem já jsem jí to tvrdě rozmluvil. Vlastně vůbec nevím, jak je to možné, že jsem začal hrát.
O alkoholismu, vekslácích i prvních rolích. Jak o tom Roman Skamene mluvil před novináři?...o legendárním filmu Tankový prapor z roku 1991, ve kterém ztvárnil roli majora Borovičky: „Nebudu to zastírat, tehdy jsem pil a jeden z lidí, který mi pomohl, byl právě režisér Vít Olmer, práce na mne měla dobrý vliv.“ ...o filmu Bony a klid: „My jsme ty veksláky vlastně pomlouvali, ale oni mě brali jako svého maskota. Kam jsem přišel a poznali mě, tak mě vítali, smáli se a zvali mě na něco k pití. Film se dostal mezi lidi a šířil se na VHS za pětistovku. Dodneška poslouchám, jak mi někdo nabízí, jestli si nedám Magický voko.“  Tankový prapor (1991)  Bony a klid (1988)  Záhada hlavolamu (1969) ...o seriálu Záhada hlavolamu (1969) a pohádce Princ a chuďas (1971), které ho katapultovaly mezi slavné herce: „Bylo mi 15 a já byl tak slavný, že mi pošťačka nechtěla nosit dopisy, bylo jich 300 denně. Někde jsem zveřejnil telefon, tak mi pořád drnčel.“ ...o svém vůbec prvním filmu Útěk (1967), ve kterém hned dostal hlavní roli: „Režisér snímku Štěpán Skalský bydlel shodou okolností vedle mě v domě na smíchovském náměstí 14. října. Že jsme sousedé, jsme zjistili až na konkurzu.“ ...o vztahu ke svým filmům: „Nesleduju je, snad žádný z nich jsem neviděl celý.“ |
