Robert se na roli těší, jak sám se smíchem říká: „Je to můj první anděl v životě. Ani v dětství jsem neměl tu čest na Mikuláše obléknout andělský kostým.“ Anděl je to tedy první, spolupráce s Divadlem Broadway už několikátá. Co ho ještě v novém roce čeká, co vítá a čemu se raději vyhýbá, vyprávěl v divadelní šatně před první čtenou zkouškou.
Nacházím se totiž v období po pracovním maratonu, tudíž jsem se tak trochu rozseděl. Dokážu totiž opravdu nedělat vůbec nic. Až si to někdy vyčítám.
Jste ostravský rodák, tady jste i vystudoval. Už v té době jste pokukoval po tom, že byste se mohl přesunout do Prahy?
Spousta mých kamarádů, se kterými jsem se potkal buď na škole, nebo během angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, šla právě do Prahy. Přál jsem jim to a v tom nejlepším slova smyslu i trochu záviděl. Říkal jsem si, že by bylo fajn zkusit štěstí v Praze. Pak jsem odešel do angažmá Městského divadla Brno, až poté přišla nabídka od pana režiséra Bisera Arichteva, který připravoval seriál První republika, abych se přišel ukázat na casting. A vyšlo to. Říkal jsem si tenkrát, jestli už nenazrál čas zkusit to v Praze na volné noze. A myslím, že to byla dobrá volba.
V čem hlavně?
Víte, Praha je velké město, kde si každý hledí svého, nejste tak na očích. V posledním angažmá jsem právě narážel na nevraživé pohledy a poznámky některých kolegů, kteří neradi viděli, že zkouším a točím i někde jinde. Že „si jezdím do Prahy“. I tahle zkušenost mě přiměla k tomu, abych zkusil štěstí v hlavním městě. Příležitostí je tu podstatně víc a díky svému rozhodnutí jsem se dostal i k dabingu. To, co hercům poskytuje Praha, jiné město nenabízí. Začátky samozřejmě nebyly úplně jednoduché.
Do Prahy jsem šel s vidinou, že se bude točit čtvrtá řada První republiky. Z toho bohužel sešlo, takže jsem prvního půl roku žil z úspor a trochu v nejistotě. Ale naštěstí jsem v Divadle Broadway nazkoušel muzikál Trhák, a to mi zásadně pomohlo. Stejně jako bývalá přítelkyně, se kterou jsem do Prahy šel. Bez ní by to bylo o dost náročnější a možná, kdybych tu nebyl s ní, vrátil bych se na Moravu. Věřil jsem ale, že se ta pracovní smůla zlomí. Člověk musí být zkrátka trpělivý.
Trpělivost se vyplatila. Chystá se původní muzikál Andělé. Těšíte se?
Určitě, jak to v Divadle Broadway bývá, opět se tu sešel báječný tým. Muzikál provázejí písničky z devadesátých let, které jsou nositelem té doby. Scénář napsali Petr Kolečko a Michal Suchánek, takže předpokládám, že to bude pěkná bejkárna. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Příběh, jak už nám jeho název lehce napovídá, vypráví o strážných andělech, kteří střeží lidi před nejrůznějšími nebezpečími.
A vaše role?
Jmenuje se Jirka Konopík a je to pravá ruka hlavního anděla Gabriela, kterého hraje Martin Dejdar anebo Tomáš Matonoha. Muzikál bude mít premiéru devatenáctého března.
Hrajete v činohře i v muzikálech. Jak byste srovnal tyhle dvě disciplíny?
Muzikál má přesně daná pravidla, choreografií počínaje přes hudbu a písně. Zkoušky nebývají zdaleka tak uvolněné jako v činohře. Když jsem například zkoušel ve Studiu DVA inscenaci Chlapi sobě, zkoušky se odehrávaly v přátelském duchu. Povídali jsme si historky a mezitím hledali, jak k příběhu přistoupit. Když se zkouší komedie, člověk by měl mít dobrou náladu, to k tomu zkrátka patří.
Už na škole jste si myslel na muzikál?
Studoval jsem hudebně dramatický obor na ostravské konzervatoři. Měli jsme dvě hodiny hudby a zpěvu navíc, jinak mě vychovával skvělý činoherní herec, pan Vladimír Čapka. A taky pan režisér Bedřich Jansa s paní Alexandrou Gasnárkovou. Moje základy jsou tedy čistě činoherní. Ale odmala jsem zpíval, tancoval, a tak se hudební divadlo, tedy muzikál, přirozeně vyvrbilo. I moje první divadelní zkušenost se odehrála v představení Limonádový Joe. Tam jsem si poprvé na jevišti zastepoval.
Minuly vás v dětství klučičí sporty, jako třeba fotbal nebo hokej?
Chodil jsem zpívat, tancovat a naštěstí jsem netrpěl tím, že by se mi někdo posmíval. Byl jsem docela šikovnej, například ve společenském tanci jsem i vyhrával závody, takže to u kamarádů nevyvolávalo posměch, naopak to vnímali pozitivně. A fotbal? Když jsem hrál naposledy, tak jsem si urval vazy v koleně. Pro mě fotbal není.
Robert Urban
To, že jste uměl tancovat, musely ocenit i slečny...
Asi ano, vždyť i spousta rockerů říká, že kapelu zakládali proto, aby na to sbalili holky. Hudba je vábivá! A víte, co mě mrzí? Že jsem nikdy v rámci „zušky“ nezkusil třeba bicí. Původně jsem si myslel, že se budu věnovat společenskému tanci i do budoucna, že se tím budu živit anebo ze mě bude třeba učitel tance.
Sledujete StarDance?
To si pište! Právě díky kamarádovi Jakubu Mazůchovi, tanečníkovi a choreografovi, jsem se byl podívat v Liberci na StarDance Tour 2025, se kterou objížděli stadiony a haly po celé republice. Musím říct, že to byl neobyčejný zážitek vidět mistry tance, ale i Terezu Kostkovou, Marka Ebena anebo Tatianu Drexler naživo. Všichni tomu dodávají neobyčejný punc elegance. Samozřejmě že bych se moc rád StarDance zúčastnil jako soutěžící. Vím, jaká je to dřina, ale upřímně – já bych teď nějakou tu disciplínu uvítal. Nacházím se totiž v období po pracovním maratonu, tudíž jsem se tak trochu rozseděl. Dokážu totiž opravdu nedělat vůbec nic. Až si to někdy vyčítám.
Mám pocit, že my Češi si málo věříme, říká Tarzan Robert Urban |
Tak si to vzácné nicnedělání užijte!
Tak vám děkuju! Nebudu se tedy cítit provinile, alespoň se pokusím si to zevlování nevyčítat.
Už jsme zmínili i Studio DVA. Jak jste se dostal k téhle spolupráci?
Při natáčení seriálu Zoo jsme se potkali se Štěpánem Benonim. V té době byl hodně vytížený a napadlo ho, že by mě doporučil do právě připravované komedie Chlapi sobě, kde bych ho mohl alternovat. Tu nabídku jsem s vděčností přijal. Polovinu obsazení jsem znal, se druhou se seznamoval a byl jsem napnutý, jak nám spolupráce půjde, protože to jsou všechno náramní hráči – Oldřich Navrátil, Filip Blažek, Roman Štabrňák, Michal Slaný. Zapadnout mezi ně nebylo úplně snadné, protože nejsem takový suverén a potřebuju trochu čas, než se aklimatizuju.
Máte v sobě stud?
Spíš se déle rozkoukávám. Někdo si to může vyložit jako nejistotu, ale musím mít víc prostoru na hledání. A totéž mě čeká tady v Divadle Broadway při zkoušení Andělů. Protože obsazení je fantastický. A navíc budu muset přijít na kloub svébytnému humoru Petra Kolečka. Je to mistr hlášek, které se ovšem musejí říct správně, aby fungovaly. Mám Petrovy projekty moc rád, ale jsem spíš poetickej typ. Petr Kolečko a Michal Suchánek – to jsou ranaři! V tom nejlepším slova smyslu. Budu určitě potřebovat poradit. Rád spolupracuju s režisérem, na zkoušky chodím s otevřenou myslí. Nerad bych se už při zkoušení zablokoval.
Máte tuhle zkušenost?
Naštěstí jen jedinou, to se prostě stává. My herci jsme zkrátka křehké duše. Je důležité to vytěsnit a sebrat kuráž, tu herec potřebuje. Stejně tak všechny disciplíny, kde člověk vystupuje veřejně. Třeba moderování. Tuhle praxi mám taky za sebou, moderoval jsem v rádiu a musím říct, že mě to obohatilo. O to víc si uvědomuju, jak musí být člověk pohotový, dobře připravený a vědět, o čem mluví.
Dabujete?
Dabing mám moc rád. Například nedávno jsem daboval pro Českou televizi nový seriál Nautilus, kde jsem získal hlavní roli bájného kapitána Nema. Na velkých rolích se člověk nejvíc naučí. Už se sice nepovažuju za začátečníka, ale ještě nejsem dabingem protřelý.
Robert Urban
|
Vaše přítelkyně Alžběta není z branže. Jak jste se seznámili?
Napsala mi na Instagramu, pochází stejně jako já z Ostravy, navíc znala některé moje kamarády, takže ač jsme se ještě neviděli, nebyla pro mě úplně neznámá. Hrálo tedy roli, že je z Ostravy, a samozřejmě také to, že je krásná. Budou to brzy dva roky a od té doby jsme pořád spolu. Alžběta pracuje v pojišťovnictví. Je organizační typ – a právě organizaci ve svém životě potřebuju. Práce, kterou dělám, to jsou emoce a moje milá Alžběta mě dokáže krásně vrátit na zem. Na druhé straně jsme oba dva Lvi...
Lvi bývají spravedliví...
Já to na sobě cítím silně, kdežto Alžběta dokáže nebrat některé věci příliš vážně. Takže tady občas vznikají drobné třecí plochy, když mi třeba říká: „Nechápu, jak zrovna tohle můžeš brát tolik vážně a nemávneš nad tím rukou.“ A já na to: „Já zas nechápu, jak ti to může bejt jedno!“ A tím, že jsme Lvi, ohnivá znamení, tak někdy jiskry lítají. Na druhé straně mám rád Itálii – a teď ji mám doma!
Rozhovor vznikl pro časopis Chvilka pro tebe.
